Největší město západních fjordů

Probudili jsme se v údolí Haukadalur, které je opředeno mnoha vikinskými ságami. Oba jsme byli rozlámaní po noci strávené v autě. Zajeli jsme si proto do bazénu v městečku Þingeyri. Horká voda ve vířivce mě probrala. Ladě z toho naběhla kocovina po včerejším přípitku na dobrou noc. A tak jsem byl celý den za volantem jenom já.

Cestou okolo fjordu Dýrafjörður jsme zahlédli několik boudiček na sušení ryb. I nyní je pro místní rybolov hlavní obživou. Nádherné strmé fjordy byly všude okolo nás. V mrazivém ránu jsme pomalu projížděli fjordem, když nám přes cestu přeběhla polární liška. Vyskočili jsme z auta a snažili jsme jí znovu zahlédnout. Bohužel nám v mžiku oka zmizela, a tak si Lada aspoň vyfotila ledovou krásu okolo fjordů.

Chvilku nám trvalo, než jsme přejeli do dalšího fjordu jménem Önundarfjörður. Když jsme přejížděli na druhou stranu upoutal nás tuleň odpočívající na balvanu čnícího z moře. Byl tam jak třešnička na dortu.

Zajeli jsme kousek od hlavní k městečku Flateyri, které kdysi bývalo velkou velrybářskou základnou. My jsme se sem jeli podívat na to, jak se vypořádali s tragédií. V roce 1995 zde lavina pohřbila kus městečka. Nyní se nad obydlenou oblastí tyčil obrovský val ve tvaru klínu. Odvádí laviny pryč od centra města. Jsme rádi, že u nás nad Dalvíkem není žádný lavinový svah. Asi bychom klidně neusínali.

Vyrazili jsme do velmi specifického tunelu pod horským masivem. Měl podobu písmena „Y“. Jedna jeho větev šla do fjordu Súgandafjörður a druhá k hlavnímu městu východních fjordů. Nejdříve jsme si udělali odbočku do Súgandafjörður. Fjord byl z části zamrzlý. Tam kde se sladká voda mísila s mořskou byl led. Slunce bylo již tak nízko, že do hlubokých fjordů nesvítilo.

Vydali jsme se k rybářské vesnici, která krom nádherných scenérií na vysoké útesy neměla mnoho co nabídnout. Prohlédli jsme si místní přístav, pár starých oplechovaných domečků a jeli zpátky. Za městem byly opět budky na sušení ryb, jak tomu u vesnic na severu bývá.

Dorazili jsme zpátky k tunelu a jeli k megapoli Ísafjörður. Tunel měl dva pruhy čímž, nám dal jasně najevo k čemu se blížíme. Uprostřed fjordu na kose se rozkládalo město s 2500 obyvateli. Vydali jsme se tedy do rušných ulic velkoměsta. V mnohých místech se zdálo, jako by se zastavil čas ve zlaté éře velrybářů. Některé staré domy byly zrekonstruované, na jiných se podepisoval zub času. Prošli jsme a projeli město hned dvakrát. Objevili jsme přitom pouze jednu otevřenou restauraci, čímž se nám výběr velice usnadnil. Zašli jsme si na hamburger a vyrazili kousek severně.  

Opět jsme narazili na nový tunel, tentokrát propojoval malinkou vesnici Bolungarvík. Nechápali jsme, jak je možné, že jsou schopni při tak malém počtu obyvatel mít tak pokročilou a nákladnou infrastrukturu. Při vzpomínce na ČR, kde furt něco nejde a silnice vypadají, jak vypadají je mi z toho smutno. Z městečka jsme měli krásný výhled na druhou stanu velkého fjordu Ísafjarðardjúp. Na protější straně se rozkládal jeden z největších klenotů subarktické přírody Národní park Hornstrandir. Bohužel jsme neměli čas, ani roční dobu na to se potulovat tímto nerušeným rájem. Snad příště.

Začali jsme se stáčet na jih. Před námi byl jeden z mnoha fjordů, u jehož úpatí byla vesnička Súðavík, v které bylo centrum polárních lišek. Bohužel bylo opět zavřeno, a tak jsme nakoukli jen oknem. Ale když jsme na zahrádce uviděli klec s liškami, nedalo se odolat. Přišli jsme ke kleci a pozorovali lišky. Daly nám nahlas najevo, že je rušíme. Pochopili jsme jejich nespokojené kníkání a vyrazili dál.

Bylo už velice šero. Rozhodli jsme se projet ještě tři fjordy, abychom další den toho neměli tolik. Nejvíce nás uchvátila vyhlídka naproti městečku Súðavík, měli jsme celou oblast jako na dlani. Jen škoda, že většina hor byla zahalena v těžkých šedých mracích.

Nedaleko místa Hvítanes, kde jsme přespávali byla kolonie tuleňů. Myslím, že jedna z největších v oblasti. Prošli jsme se okolo pobřeží a přeskakovali trsy řas, jenž odhalil odliv. Před námi bylo pár jedinců, ale byli v bezpečné vzdálenosti od dychtivých turistů jako jsme my. Náš šéf nám povídal, že měli za jeho mládí tulení maso každý týden. To se pak není čemu divit, že jich tu nejsou stovky v každém fjordu.

25. 11. 2018