Tintoreras

Ráno jsme vyjeli na další výlet. Tentokrát nás vzali jen kousek od přístavu. Zde se nacházely četné ostrovy a laguny zvané Tintoreras. Doufali jsme, že zde uvidíme zblízka tereje modronohé (Sula nebouxii). Bohužel jsme je viděli jen z lodi. Poletovali okolo a hledali nějakou rybičku na zub. Místo nich jsme narazili na jiné ptáky. Okolo lodi chytala ryby rodinka tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus).

 

Pomalu propluli několikrát kolem lodi a my jsme si je mohli pořádně prohlédnout. U toho nám průvodce předával zajímavé informace. Většinu dne tráví ve studenější vodě. Na břehu by se mohli přehřát. Přeci jenom jejich kořeny jsou u jižního pólu. Jsou to jediní tučňáci, kteří žijí v tropických oblastech. A také jediní, kteří zavítají na severní polokouli. I u nich platí Bergmannovo pravidlo. Jsou tedy menší než tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), kterého jsme viděli na poloostrově Valdéz. Bohužel místní tučňáci zdaleka nedosahují počtů jejich příbuzného. Odhaduje se, že jich žije pouze jeden až dva tisíce. Ohrožuje je zvyšování teploty oceánů, jev El Niňo a komerční rybolov. Můžeme jen doufat, že jsou na teplo dostatečně adaptovaní.

 

Kolem tučňáků plavala svým tempem také želva. Nic dalšího jsme kolem pobřeží nezahlédli. Vydali jsme se tedy na procházku po jednom z ostrovů. Začátek byl samá ostrá láva, skrz kterou vedla úzká cestička. I tu okamžitě využili místní leguáni mořští. Hrabali si zde svá hnízda. Narazili jsme zde i na jejich stará vajíčka. Je tu totiž tak málo místa na nory, že vyhrabávají staré snůšky. Popošli jsme kousek dál. Nad hlavou nám plachtily fregatky a pod nohama lezli leguáni. Došli jsme k pláži, na které to opravdu žilo. Každý kousíček místa byl obsazen zběsile hrabajícím leguánem. Písek lítal z jedné díry do druhé.

 

Než náš velice ukecaný průvodce domluvil, začalo nám být vedro a připalovala se nám kůže. Nebyli jsme vtom však sami. I leguáni se začali při odpoledním slunci přehřívat. Nastal rychlý ústup z pláže přes naší turistickou skupinu. Protože za námi byl mangrovový les, který jim poskytoval stín. Někteří nechtěli chodit tak daleko a začali bojovat o čím dál zmenšující se stín v lávovém poli. Nedaleko byla kostra jednoho, který to zjevně se sluníčkem přehnal. Došli jsme až k pláži, která byla prázdná, pak jsme se otočili a šli jsme šnorchlovat.

 

Dopluli jsme blízko místa Concha de Perla, kde jsme již byli několikrát. Docela nás to zklamalo. Viděli jsme tu jen pár nových věcí. Průvodce skoro nic neukazoval a během chvilky jsme plavali zpátky. Viděli jsme tu podobné věci, jako na druhé straně útesu. Překvapilo nás, že to tu není tak bohaté jako v přístupné části. Novinou pro nás byla čistící stanice. Bylo to obyčejné písečné dno, ale zastavovaly se tu želvy. Nehnutě ležely u dna nebo se mírně vznášely. Okolo nich byla spousta rybiček, které z nich oždibovaly parazity a řasy. Opět jsme se jen pohupovali na hladině a sledovali dění pod námi. Strávili jsme tam dlouhou chvíli, než jsme se vydali dál. Kousek odtud Laděnka našla obrovskou trnuchu, která musela mít několik metrů.

 

Konec našeho plavání byl opravdu kouzelný. Kolem útesu plaval tučňák. Pozorovali jsme ho, jak se líně převaluje ve vodě. Pak vylezl na lávový břeh. V klidu stál a my jsme ho pozorovali z pár metrů. Zanedlouho připlavala i jeho družka. Když jsem se pokochal, vylezl jsem z vody. Doběhl jsem k lodi, která kotvila nedaleko a přinesl jsem foťák. Měli jsme chvilku času si je naposled vyfotit. Vyloženě se rochnili v mělké vodě a odpočívali.

 

V přístavu jsme se na chvilku zastavili na pláži. Obdivovali jsme lachtany mořské (Zalophus wollebaeki). Odpočívali všude možně. Jedni byli na pláži pod stromy jiní okupovali lavičky. Nikdo se neopovážil je odhánět z laviček. Vždyť samci mají až 200 kilo. Naštěstí nebyli tak velcí a strašidelně hluční, jako jejich příbuzní na jihu. Sedli jsme si proto na pláž nedaleko nich. Občas se nějaký vydal těsně kolem nás do moře. Zase jsme měli z tohoto místa pocit naprosté harmonie. Doufám, že se sem v důchodovém věku vrátíme, jestli nám síly dovolí.

 

Zašli jsme si na pozdí oběd a chvilku jsme si odpočinuli. K večeru jsme se naposled šli kouknout pod hladinu moře. Opět jsme viděli mnoho rybiček a želv. Nejhezčí byl však tvor z čeledi mantovití (Aetobatus narinari). Jeho ladnost a barva nás okouzlila. Byl černý s bílím tečkováním. Rozloučili jsme se s mořem a šli jsme zpátky do města. Vrcholili zde oslavy 47 výročí vzniku provincie. Na pláži byl koncert, jak se patří. Moc jsme se neodvázali, jelikož jsme v brzkých ranních hodinách odplouvali z ostrova. Dali jsme si pár piv a sledovali dění kolem sebe. Užívali jsme si ten pocit, že sedíme venku pod palmami jen v tričku. Věděli jsme, že se nám to rychle krátí. Na Islandu nás čekaly metry sněhu a deset pod nulou.

 

22. 2. 2020