Ráno jsem se snažil o rychlý start. Laděnka mi to ale neusnadňovala.
Dnes jsme měli v plánu dlouhou procházku. Chtěl jsem, abychom byli před polednem
zpátky. Vydali jsme se po písečných ulicích města Puerto Villamil k pláži.
Potřebovali jsme se dostat na konec, což nám chvilku zabralo, protože má skoro
tři kilometry
Mezi leguány, kteří se vyhřívali na lávě, byly malé lávové ještěrky (Microlophus albemarlensis). Vypadaly
jako potěr oproti velkým ještěrům, ale byly pěkně barevné. Pokračovali jsme dál
podél pobřeží. Na jedné straně byla pláž či lávové útesy s mangrovy a na druhé
straně se nacházely laguny
Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale museli jsme se
spokojit s ostralkou bělolícou (Anas
bahamensis galapagensis). Laguny měly různorodé barvy a byly obklopeny mangrovovými
porosty. Někde jsme narazili i na
kaktusy. Opět tu rostly stromové opuncie, které byly velice košaté.
Rostly tu i kaktusy (Jasminocereus thouarsii), které vypadaly spíše
jako svícny. Rostou jen velmi pomalu a dokážou vyrůst až do výšky sedmi metrů.
Jeden průvodce nám říkal, že můžou být staré i tisíc let. Netuším, jestli je to
pravda. Některé z nich byly obsypané plody. Škoda že jsme je neviděli kvést, to
musí být nádhera.
Došli jsme na Playa del Amor, což znamená pláž lásky. Říkali jsme si,
jak bude krásná. Plánovali jsme si tu odpočinou a možná se i vykoupat. Nebyla
to však pláž pro naši lásku. Tady to bylo vyhrazeno pro leguány mořské. Hned
jak jsme přišli, uviděli jsme jeden pár souložící ve vodě. Na břehu zase
několik samic vyhrabávalo hnízda pro snůšku. Nechali jsme jim pláž lásky a šli
dál.
Kousek odtud byl lávový tunel. Nebylo v něm mono zajímavého. Akorát
jiný druh krabů. Dlouho jsme se v něm nezdrželi, jelikož tam bylo strašné vedro
a dusno. Venku bylo lépe, i když se nám už zase připalovala kůže.
Došli jsme mangrovovým lesem k útesům, které oplývaly životem. Nejdříve
nás přivítali pelikáni, kteří odpočívali na stromech. Na útesech byli další
pelikáni a volavky (Ardea herodias cognata), kteří pozorovali ryby pod hladinu.
Ti nejhezčí práci byli bohužel nejdál na ostrůvku. Takže jsme viděli jen jejich
siluety. Byli to terejové modronozí (Sula nebouxii). Doufali jsme, že je ještě
potkáme.
Procházeli jsme různými mangrovy. Rostly zde i velké druhy, které
dorůstají až dvaceti metrů jako kořenovník obecný (Rhizophora mangle) a
kolíkovník černý (Avicennia germinans). Byly tu i menší jako kyjovník
(Laguncularia racemosa). Nakonec jsme narazili na oblast, která oplývala
velkými stromy manchineel (Hippomane mancinella). Nejradši bychom si tam sedli
a užívali si stínu, ale byly toxické. Na jejich kůru ani plody není radno
sahat, natož plody jíst. Šli jsme raději dál.
Daleko jsme ale nedošli. Stín si tu užívaly želvy sloní. První jsme
zahlédli v křoví, jak si užívá bahenní koupel. Další šla proti nám po cestě. O
pár kroků dál byly další dvě. Konečně jsme je viděli hezky v přírodě. I když to
bylo u cesty. Pro ně to musí být úplná dálnice. Želvy sloní z jihu ostrova
Isabela (Chelonoidis vicina) byly trošku jiné než na ostrově Santa Cruz. Jejich
desky, z nichž se skládá krunýř byly vystouplejší. Také dorůstaly do menších
rozměrů.
Vedle želv přelétal z větve na větev zajímavý pták. Jeho zobák měl
velice divný tvar. Absolutně se nás nebál. Vypadal, že by nám nejraději ukradl
svačinu. Další cesta byla již o dost nepříjemnější. Slunce pražilo a my jsme se
neměli kam schovat. Během chvíle jsme se ocitli ve vyprahlém lese. Okolo nás
byly opuncie a stromy Bursera graveolens, které mnoho stínu nedělaly.
Došli jsme na odpočívadlo, kde bylo několik laviček ve stínu. Bylo to
pěkné místo, které si vybrala i velká želva sloní. Sedli jsme si na lavičku
naproti ní a společně odpočívali ve stínu. Chvilku trvalo, než jsme došli ke
kopci Cerro Orchilla. Stačilo vylézt dvacet metrů a začal pofukovat svěží
větřík. Na stromech okolo nás se z ničeho nic objevily lišejníky. Vylezli jsme
na vrchol během chvilky. Měli jsme výhled do širého okolí. Jen škoda, že
vulkány byly zahaleny v mracích.
Konečně jsme dorazili do cíle. Před námi byla zeď slz, která je pozůstatkem bývalé trestanecké kolonie. Ta zde
byla založena po druhé světové válce. Při výstavbě zdi, která nikam nevede
zemřelo hodně lidí. Moc času jsme tu nestrávili. Radši jsme vyrazili zpátky,
než bude ještě větší vedro.
Myšlenka na koupání v moři nás hnala kupředu, za chvilku jsme byli u
pláže La Playita. Pod lavičkou se schovával metrový leguán mořský. Chtěli jsme
si na ni dát věci, ale odmítal se pohnout. Tak jsme mu ji nechali. Moře mělo
osvěžující teplotu. Jelikož jsme byli daleko od města, tak jsme měli pláž jen
pro sebe. Cítili jsme se jak v milionáři v ostrovním ráji. Ten moment neměl
chybu.
Už jsme měli hlad, a tak jsme si šli uvařit do hostelu. Odpočinuli jsme
si a vyrazili jsme zkusit šnorchlování v přístavu. U mola jsme obdivovali opět leguány,
a hlavně lachtany mořské (Zalophus wollebaeki).
Konečně jsme dorazili k Concha de Perla. Je to jediné takhle kvalitní místo na šnorchlování v Galapágách, které je zadarmo. Bohužel tu byla celá škola z USA. Vhrnul jsem se radši rychle do vody. Udělal jsem ale chybu. Laděnka viděla z mola místního tučňáka. Já jsem ho bohužel nespatřil. Viděli jsme alespoň společně mořskou želvu.
Šnorchlování se nám moc nepovedlo, protože se nám strašně mlžily brýle. Plivání nepomáhalo. Museli jsme to vzdát. Aspoň jsme zkusili, jak se nám bude plavat v tričku. Další spálení by už naše záda asi nezvládla. Než jsme se dostali na řadu ve frontě z vody, tak Laděnku okousávaly rybičky. Vůbec se jí to nelíbilo. Šli jsme do hostelu a já jsem pořádně umyl brýle, aby se nemlžily. Večer jsme objednali výlet u slečny, která neuměla ani slovo anglicky. Doufal jsem, že nás zítra vezmou šnorchlovat mezi lávovými útvary kousek od přístavu.
19. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat