Začalo prostříhávání kiwi. Jako první jsme si museli koupit
výbavu, abychom mohli začít. Stačí jedny velké a jedny malé nůžky, vak a láhev
na dezinfekci. Po prvním dni práce jsme si ještě zaběhli pro rukavice, protože
kiwi má poměrně drsnou kůru a klipy jsou také poměrně tvrdé. Prvních pár dní
jsme hlavně koukali co a jak stříhat a na co si dát pozor. Většinou se ostříhá
tak 80-90% lián. Musí se nechat jen rok staré liány, které mají hezké pupeny.
To se lehko řekne, ale jak je má člověk vidět v té spleti starých a nových
větví. Ty se do sebe zamotávají a tvoří moc pěkné chuchvalce. Musí se dát
pozor, aby liány pokrývaly celou síť, aby příští rok bylo všude ovoce. Větve nesmí
být moc hustě u sebe, protože ovoce musí mít dostatek světla. Ale taky ne málo,
aby bylo dostatek ovoce v celé oblasti. No nebylo to úplně lehké. Ale proč
ne, dělali jsme za hodinovku, tak jsme si s tím mohli vyhrát. Neustále jsme se
také ptali na spoustu věcí, protože jsme nechtěli uškodit rostlinám.
Marek většinou stříhal a Lada liány přichytávala klipsnami k
drátěné konstrukci tvořící střechu. Což bylo zprvu náročné, protože jsme
nechávali velké množství větví a Lada musela udělat dodatečný pruning, což jí
hodně zbrzďovalo. Někdy k nám přišel i druhý vedoucí Rommy, který nám
dával dobré rady, jak zapracovat na rychlosti. Někdy k Ladě přišel a říkal
jí další klip a další klip a další klip třeba 2 minuty.
Některé dny byla po ránu „velká“ zima a větve se nedaly
přichytávat, protože byly zkřehlé a lámaly se. Proto se Lada také musela chopit
nůžek a stříhat. Ale to ji moc nebavilo,
protože malými nůžkami se velké větve stříhaly špatně.
Museli jsme si dávat pozor i na pohlaví rostlin, protože
samci neplodí sladké plody a tak bylo přemýšlení nad tím, jak pokrýt celou
oblast těžší. Co ustřihnout co ne. Někde byly větve mrtvé, protože byly napadeny
nemocí, jinde se hodně lámaly, protože do nich nakladl nějaký hmyzák vajíčka. U
čehož Lada rostla, protože když se jí zlomily třeba tři velké krásné větve, tak
si musela s klipováním opravdu vyhrát, aby mezery nebyly moc velké. Někdy
se stalo, že když přiklipovala větve, tak je musela odklipovat a znovu
přiklipovat.
Na nových sadech, kde byly rostliny mladé, to šlo. Nebyl
vtom takový zmatek. Akorát bylo obtížné sundávat liány z provizorní
konstrukce. Buď se liána strhla a konstrukce se nechala nebo se klacek
s provazy sundal. A začalo veliké rozmotávání. Pokud se spletenec nedal
rozmotat, tak se větev musela zkrátit. Museli jsme si ovšem dávat pozor, aby na
konci větve byl náznak písmene C. Ptáte
se proč? Důvod je jednoduchý. Když by někdo po nás šel kontrolovat vaši práci,
tak vidí, že se větev v tom místě začala kroutit, což je nežádoucí,
protože to vysiluje rostlinu.
Pokud byly rostliny staré několik desítek let, tak začínala
ta pravá sranda. Na konstrukcích byly zanechané několikaleté větve. Problém byl
v tom, že na rostlinách nesmělo být více jak pět větších ran. Další věc
byla ta, že pouze jednoleté výhony plodí ovoce a musely se dobře zkombinovat
plodící a neplodící větve. Šéf hlavně rostl z lidí, kteří špatně
rozeznávali plodící a neplodící větve. Ze začátku totiž hodně lidí ustřihlo
krásné mladé výhony a zanechali neplodící. Naštěstí nám se to nestávalo. Ale
také jsme obdrželi klasickou radu, když ustřihnete krásnou větev omylem nebo se
vám zlomí, tak ji rozstříhejte na malé kousky.
Když jsme pracovali na kontrakt, tak šéfům bylo jedno, jak
jsme rychlí a i oni dělali vše pro to, abychom na hodinovce zůstali co nejdéle.
Proto se i stávalo, že jsme udělali nějakou část a znova jsme ji procházeli a
předělávali některé větve. Také jsme kontrolovali, aby na konstrukcích nebylo
přichyceno velké množství úzkých větviček. Které byly tenčí než tužka, a tak
musely pryč. Nebo když větev končila mezi dráty, tak musela být na konci
připevněna speciální bandáží, aby se při zrání ovoce nezlomila.
První den, kdy jsme začali dělat na kontrakt, jsme si
vydělali polovinu minimální mzdy. Furt nás zdržovalo přemýšlení co a jak udělat
a šéf nám radil, což nám na rychlosti moc nepřidávalo. Přiběhl, prostříhal
nějakou oblast a zase odběhl a my jen na sebe koukali, co to má znamenat. Nebylo
hezky ani tři dny v týdnu a tak jsme nemohli dělat. Bylo rozhodnuto.
Musíme pryč. Lepší cestovat než dělat tuhle práci.
Poslední dny jsme nepracovali, ale zařizovali „nový
techničák“ pro našeho mazlíka. Koupili jsme mu nové zadní pneumatiky, protože
vzorek byl stěží vidět. A také proto, že by to přes kontrolu neprošlo. Naštěstí
nám udělal mazlík radost a mohli jsme vyrazit na cesty. Udělali jsme si pár výletů. Jeden byl v Tauranze,
konečně jsme vylezli na Mount Maunganui za hezkého počasí. Odměnou nám byl výhled na město i nádhernou
pláž.
Také jsme zašli na nedaleký poloostrov, odkud jsme
pozorovali hromadu surfařů, kteří si užívali vlnobití. Cestou byla Lada tak
unešená z vln, že hned vytáhla foťák a začala fotit. Ale co čert nechtěl,
nevšimla si lavičky a udělala si velký šlinec na holeni.
Turistický průvodce nám prozradil, že v Tauranze je
jedna z nejstarších budov na Novém Zélandu a tak jsme se vydali do Elms
Tauranga. Roku 1834 zde misionáři postavili první budovu, na kterou postupně
navazovali další. Jejím hlavním cílem bylo seznámit domorodé obyvatelstvo se
západní kulturou a dovednostmi. A především vírou. Nám se hlavě líbila zahrada.
Opět jsme obdivovali, jak rychle zde dokáží dřeviny vyrůst do úctyhodných
rozměrů. Chvíli jsme se zastavili u výhledu na město, kde byla umístěna dobová
fotografie. Původně krásný výhled na Tauranga
Harbour a Mount Manganui byl k nepoznání. Záliv nebyl skoro vidět, protože
pár metrů od misionářského domu postavili několika ti proudový most.
Nastala chvíle, kdy jsme museli sdělit zaměstnavateli, že
odjíždíme. Chtěli jsme jít do práce a říct mu to po práci, ale nějak jsme už
neměli náladu dělat za pár dolarů na hodinu. A neustéle se koukat na oblohu kdy
začne pršet. A tak jsme za ním šli rovnou. Bylo mu jasné, že se něco děje,
protože nás viděl poprvé v něčem jiném než v pracovním. Když jsme mu sdělili,
že další den odcházíme, tak nebyl rozhodně šťastný. Přemlouval nás, ať
zůstaneme, že jsme dobří pracovníci. Nenechali jsme se zviklat ani o den práce
navíc. Dokonce nám nabídnul, ať opět přijedeme pro něj pracovat. Snad to nebude
zapotřebí a seženeme lépe placenou práci v jiném odvětví. Máme tři měsíce
odpracováno v zemědělství. Což nám umožní si prodloužit pobyt na Novém
Zélandu o další tři měsíce. Lada poslední den napekla štrůdly a rozdala je
lidem, s kterými jsme pracovali a jeden jsme ještě dovezli našemu
zaměstnavateli.
Další zastávkou bylo Bowentown ležící na druhé straně
zálivu. Zde jsme přečkali naší první noc v autě. Spali jsme na předních
sedačkách, takže jsme se moc nevyspali. Bylo jasno, příště vytáhneme náš nový
expediční stan!
21. 6. - 16. 7. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat