Konečně nastala ta chvíle. Vyrážíme okolo poloostrova Coromandel
Peninsula. Trošku rozlámaní z našeho pětihvězdičkového hotelu Honda CRV.
Zajeli jsme nedaleko k Homunga Bay. Výlet ani lépe začít nemohl, jedna
přeháňka střídala druhou. I tak jsme vylezli z auta a svižným tempem se vydali
z kopce k moři. Připadali jsme si jako ohrožený druh, který chrání
plot z obou stran před všudypřítomnými krávami, které měli pastvinu skoro
jen pro sebe. O co byla hnusnější přístupová cesta, o to byla krásnější pláž.
Na ní vtékal potok, který na konci tvořil vodopád padající do moře. V létě to
musí být super nechat si padat svěží vodu na hlavu a máchat si nohy v teploučkém
moři. Procházka to byla sice jen na dvě hodinky, ale i za tu dobu jsme si
dokázali rozmáchat boty a pořádně promoknout.
Vyrazili jsme směrem na západ přes pohoří tvořící páteř
celého poloostrova. Zastavili jsme se v údolí Karangahake Gorge, kde si
prorážela cestu řeka. Zastavili jsme se u dalšího krásného vodopádu Owharoa
Falls. Pak jsme si vymysleli výlet jak jinak než na nejvyšší horu v okolí (
Karangahake 544m) a vydali jsme se nahoru s tím, že jsme si nebyli jistí,
jestli se stihneme vrátit za světla. Na začátku cesty jsme viděli pozůstatky
lidské činnosti po těžbě zlata. Pak už
následoval místní les, který obklopoval klikatící se cestu k vrcholu. Po
chvilce jsme se tam dostali a viděli jsme pěkný výhled na údolí pod námi a na
hory okolo nás. A jelikož nás opět dostihlo pěkné počasí tak jsme se rychle
vydali na sestup.
Cestu jsme si ještě udělali zastávku pod stromem plným epifytů,
protože nám poskytnul skvělé útočiště před největší průtrží. Když jsme dorazili
do údolí, ještě nám zbývala chvilka světla a tak jsme se vydali prozkoumávat
okolí dravé říčky. Zaujal nás bývalý železniční tunel, který sloužil jako stezka
pro pěší. Cesta tunelem byla dost nudná. Když v tom se Lada zastavila,
chytla mě za ruku, abych nepokračoval v chůzi a řekla mi, ať se podívám vzhůru.
Připadali jsme si jak pod noční oblohou. Na stropě tunelu jsme pozorovali Glowworms, což jsou takové místní „světlušky“.
Všechny stádia vývoje od larvy až po dospělé jedince září namodralou barvou.
Čím více jsou larvy hladovější, tak tím více svítí, aby nalákali potencionální
potravu. Dokonce jsou schopni pozřít dospělé jedince svého druhu, kteří nejsou
dostatečně opatrní.
Do auta jsme dorazili až za tmy. Byli jsme dost unavení,
protože jsme dlouho nebyli na výšlapu a ještě po té noci v autě. A tak
jsme se vydali hledat, kde přespíme. Hledali jsme a hledali, ale za boha jsme
nenašli místo, kde bychom si postavili stan. Akorát samé drahé kempy. A tak
Lada našla odpočívadlo u města Thames. Postavili jsme si stan na kusu trávy u
parkoviště. Nebylo to úplně jednoduché ho složit na poprvé a ještě za tmy. Ale
zvládli jsme to do deseti minut. Naše první noc v novém stanu. Jo
romantika na parkovišti hned u moře co víc si přát. Po sklence vina jsme usnuli
jedna dvě. Nastala sedmá hodina ranní a my uslyšeli přijet auto. Proč nechává
běžet motor? Že by nám šel někdo říct, že tu nemáme co dělat? „Knock Knock. Good
morning“ A bylo to tu. Tak jsme se s pánem pobavili. On nám dal lísteček
na 200 dolarů s tím, že máme do 15 min vypadnout nebo dostaneme další. No
prostě romantika při prvním kempování ve stanu J
jasný ne J. Ještě
jsme se pokusili se odvolat, abychom nemuseli platit něco přes 3000 kč, ale
marná snaha. Stan je zde nepřítel číslo 1.
Radši jsme se vydali do zlatokopeckého města Thames, které opravdu
mělo svůj historický půvab. Vydali jsme se na kopec nad město, kde se tyčil
památník obětem světové války. Od něj jsme měli město jak na dlani. Líbilo se
nám, jak mangrovy zasahují skoro až do města. Vydali jsme se na sever, kde jsme
si udělali odbočku k Square Kauri Tree. Tento majestátný 1200 let starý Kauri
strom byl jen kousek od cesty, z které byl i krásně vidět. Opět ty epifyty,
korunu měl úplně obsypanou.
Sedli jsme do auta a zamířili rovnou do lesa plného
těchto krásných stromů. Waiomu Kauri Grove byl asi jen hodinku od cesty. Sice jsem si musel na jedno brodění sundat
boty, ale to nebyl problém. Horší to začalo být, až když nás cesta dovedla doprostřed
lesa, kde končila turistická stezka. Navazovala na něj stezka pro trempy, která
vedla na vrchol. Terén byl obtížný. Dost bahna a hodně popadaných stromů v strmých
částech kopce. Po hodině a půl začalo pršet a my jsme výstup na vrchol vzdali.
Protože Ladě začalo být špatně. Přeci jenom jsme měli před sebou lepší místa na
zdolání než toto.
17. 7. - 20. 7. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat