Ráno Ladě bylo líp a tak chtěla pokračovat dál. Jeli jsme
dále na sever okolo pobřeží. Nakonec jsme dojeli na nejsevernější bod
Coromandlu. Já jsem si jízdu po štěrkové cestě plné serpentýn užíval. Lada o
poznání méně.
Před sebou jsme měli výhled na Great Barrier Island.Vydali jsme se na treck Coromandel Walkway. Ale jen na jeho
začátek, protože Ladě se přihoršilo. S klidem jsme si odškrtli
nejsevernější bod Coromadlu a jeli jsme zpátky. Na cestě zpět jsme potkali
stádo ovcí. Honačka na čtyřkolce nám uhnula,
ale za to ovce ne. Jeli jsme snad deset minut za nimi, než odběhli
z cesty. Mířili jsme na východní pobřeží Coromadlu.
Cesta nás vedla přes pohoří tvořící páteř poloostrova.
Naskytli se nám jak krásné výhledy, tak děsivé chvilky na silnici. Po mnohatýdenních
lijácích byla cesta na mnoha místech posypaná kamením a na některých mizela do
údolí. Ano sesuvy jsou tu opravdu časté. V odlesněné krajině to lze
pozorovat na každém kroku. Na mnohých místech jsme viděli opět značky !“pozor KIWI“! už jsme si z toho dělali
srandu. Věděli jsme, že sotva uvidíme nějakého, který ještě v oblasti
přežívá. Po překonání páteře Coromandlu jsme opět byli u oceánu. Vyhlídku nám
zpestřovali v dáli Great Mercury Islands a tak jsme si dali u pobřeží
svačinu. Vyprsknul jsem kus sušenky na přední sklo „Dělej dělej dej to sem!!!“
Vyběhl jsem s foťákem z auta. Lada se tvářila zmateně, netušila co se
děje, ale vzala kameru a následovala mně. Kousek pod námi byla skupina delfínů.
Pozorovali jsme, jak se blíží zprava a plují přímo útesem, kde jsme parkovali.
Byla to paráda.
Přiblížili se těsně k útesům, kde se lámali vlny. Bylo to
úžasné pozorovat, jak naskočí do vlny a nechají se unášet. Úplně bylo vidět,
jak si užívají surfování ve vlnách. Bohužel Ladě bylo čím dál hůř a tak jsme si
našli hostel ve městečku Whitianga. Zůstali jsme tam dva dny, aby se pořádně
vypotila. Ono počasí stejně stálo za prd, protože přecházela další vlna silných
dešťů.
Whitianga nám trošku připomněla Dubaj. Na soutoku řeky a
moře byly vybudované kanály všemožných tvarů. Nad nimiž se tyčily vily movitých
obyvatel. Bylo vidět, že jsme se přiblížili k turistické oblasti okolo
Catedral Cove kam jsme mířili. Tato místní atrakce je přírodní brána vytvořená
na nádherné pláži, jenž je obklopená nádhernými útesy. Nám se spíše zamlouvala pláž hnedka vedle, protože nebyla plná turistů. V létě to musí být masakr. A tak jsme se vydali na další proslulou věc, která se tady musí vidět a především zažít.
Hot Water Beach je pláž na kterou vyvěrá 65 stupňů horký
pramen. Přišli jsme právě včas. Nastával odliv a pramen, který je za přílivu
pod vodou, pomalu vyvěral na povrch. Ladě ještě nebylo nejlépe a tak jsme si
odpustili hrabání v písku. A jen jsme se procházeli a nechávali si popálit
chodidla od vyvěrající vody. Pramen jsme měli jen pro sebe, ale netrvalo to
dlouho a přijela skupina mladých Italů. Hned se pustili do díla a zašli si
vyhrabávat vlastní spa = lázně. Docela jsme se bavili, jak se vrhli doprostřed
pramene a začali hloubit bazének. Bazének byl fajn, jen se do něj nedalo vlézt,
protože byl neuvěřitelně horký. A tak začali dělat další blíž k moři, ten
jim zase furt ničili vlny. Pak je konečně napadlo ho udělat trošku dál od
pramene a konečně si mohli vychutnat svoje spa. Byli jsme docela rádi, že jsme
se jen koukali. Za to popálení prdele by to nestálo.
Vydali jsme se na jih dodělat náš okruh okolo poloostrova, cesta
nás zavedla do Tairua kde jsme si dali Hamburger podle místní receptury. Takže
vněm nesmí chybět červená řepa, avokádo a vejce, samozřejmě slanina a výtečné
novozélandské hovězí. Pokračovali jsme dál až do Whangamata, kde jsme se
zastavili na poslední zastávce u pláže, ze které nás opět vyhnal déšť. Nabrali
jsme směr Auckland.
Žádné komentáře:
Okomentovat