Vydali jsme se hledat práci do největšího města na jižním ostrově. Cesta byla dlouhá, a tak jsme vyrazili poměrně brzo. Qeenstown jsme jen projeli a mířili rychle na východ. Je zajímavé, jak se podpora turismu liší region od regionu. Tady jsme jeli dvě hodiny a nenarazili jsme ani na jedno odpočívadlo, kde bychom se mohli nasnídat. Narazili jsme až u jezera Dunstan na veliké odpočívadlo. Bylo přeplněno lidmi, kteří zde žili a hledali práci v místních sadech. Ještě, že nežijeme v autě. Asi jsme nějací zhýčkaní, ale to byl na nás moc veliký squat. Najedli jsme se a jeli dál.
Zastávka v Lindiss pass nás očarovala. Byl to parádní pozůstatek vnitrozemí stepi, jenž se zde tvořila ve srážkovém stínu mohutných Novozélandských Alp. Všude byla akorát travina Chionochloa tussocks. Byl to poslední druh ekosystému, který jsme zde neviděli. Koukali jsme se, jak slunce ozařuje tussockové pláně. Byli jsme naplněni. Konečně jsme si mohli říct, že jsme viděli všechno co jsme chtěli. Ano mohli bychom tu trávit celá desetiletí a stále bychom neviděli vše z téhle úchvatné rozmanité biosféry okolo nás. Ale v rámci možností jsme byli nad míru spokojení.
Jeli jsme dál a kochali jsme se naším posledním putováním v rozlehlém údolí. Najednou Lada zahlédla podivuhodné geologické útvary. Bohužel jsme je viděli jen z dálky, ale i tak nás trojrozměrné jílové struktury omámily. Jeli jsme planinou, kterou se kdysi proháněli velcí ptáci Moa.
Zastavili jsme se až u jezera Tekapo, kde jsme si udělali malou procházku okolo břehu a šli se podívat na místní kostelík.
Dorazili jsme až na předměstí města Christchurch, kde jsme si našli kemp zadarmo. Skoro celý týden jsme chodili do knihovny a hledali práci. Nikdo se neozýval a nám už docházeli peníze. Zajeli jsme proto do místního bazénu s vířivkami a při relaxaci jsme se rozhodli jet dál. Nevím, co nás to popadlo. Ještě jsme nezačali ani pořádně hledat práci a už jsme měli zase myšlenky putovat dál. A tak se i stalo. Kočovali jsme na sever.
Bohužel to nešlo přímo, protože cesta byla stále zavalená po obrovském zemětřesení a tak jsme si udělali několikahodinovou objížďku vnitrozemím. Jeli jsme mnoha údolími a přejeli několik sedel. Až jsme dorazili do údolí řeky Wairau jenž nás dovedla až k Tichému oceánu. Tam už to bylo kousek k našemu dobře známému kempu u přístavu Picton, odkud jsme druhý den jeli na severní ostrov. Bohužel jsme měli lístky na noční přesun a tak jsme toho moc neviděli. V hlavním městě jsme také nepobyli ani pět minut a jeli dál na sever. Mířili jsme k městu Napier, které slibovalo okamžitou práci na sadech. Jeli jsme v noci, abychom stihli další den ještě sehnat práci. Bohužel už jsem byl unavený a tak jsme to zatočili k jednomu kempu u pohoří Ruahine. Ráno jsme nemohli absolutně vstát a tak jsme nestihli nic zařídit.
Byl před námi víkend a tak jsme se rozhodli, že ho využijeme. Kousek od Napier bylo místo zvané Cape Kidnappers, kde jsme se již jednou neúspěšně snažili pozorovat Tereje Australského (Morus serrator). Byl nádherný den a tak jsme se vydali na mnohakilometrový pochod po pláži. Ten den jsme neměli sebemenší problémy s velkými vlnami, které by nám znemožňoval cestu podél útesů. Ani útesy na nás nepadali prostě pohoda. Jen kolem nás prosvištělo pár lidí na motorkách a čtyřkolkách. Vzápětí nás o dost pomaleji předjel traktor s valníkem plným lidí. Když pomineme toto byla to příjemná procházka po pláži pod vysokými útesy. Došli jsme k první kolonii. Byli překrásní. Bylo vidět, že se jim tu daří. Spousta mláďat se snažila vzlétnout a odpoutat se od zemské gravitace. Máchali křídly jak smyslů zbavení a připravovali se tak na první let. Šli jsme ještě dál na okraj Cape Kidnappers, kde byla hlavní kolonie na vysokém útesu. Byli tu opravdu ve velkém počtu přitom tahle kolonie tu vznikla poměrně nedávno. První přiletěli okolo roku 1870 a teď je jich tu přes 8000 párů. Vzali jsme si pár peříček a šli zpátky po pobřeží. Víkend nám končil a začali starosti se sháněním práce.
18.2. - 27. 2. 2017
18.2. - 27. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat