Počasí nevypadalo dobře, pršelo. Další 4 dny mělo být všelijak, jen ne na výstup na vrcholky hor u Routeburn track. A tak jsme se rozhodli si udělat 61 kilometrový odpočinkový výlet místním údolím. Mělo nám to trvat ony 4 dny, než bude opět hezky a tak jsme vyrazili. Nejdříve jsme dorazili k jezeru Howden u jehož břehů stála chata, jenž dělala rozcestník mezi trasou Routeburn a Greenstone.
Vydali jsme se tedy po trase Greenstone, jenž nás vedla lesem a poté okolo jezera McKellar. Měli jsme dost pomalé tempo protože jsme byli z předchozího dne rozlámaní a stále nás bolely svaly. V chatě jsme potkali skupinu Čechů, kteří nám moc sympatičtí nebyli. Zase samé otázky na prachy. Jako kdyby je ta příroda okolo vůbec nezajímala. Jeden z nich byl opravdu na facku. Proč jsem ty lidi lezou, když jsou spokojení někde v lokálu s pivem. Tam si můžou brblat na život do uchlastání. Naštěstí tu byli i jiní lidé. Znovu jsme se shledali se stařičkým párem ze Skotska. Dozvěděli jsme se, že jim je 72 let. Byli neuvěřitelní. Musím říct že máme v nich vzor. Opravdu bych chtěl dokázat, to co oni v jejich letech.
Druhý den ráno jsme vyrazili trochu zděšení popisem cesty, jenž nám vyprávěli Češi v chatě. Musím říct, že jsme pohodovější cestu snad nezažili. Mají asi hodně jinou představu o terénu, nebo jsme už na úplně jiné úrovni. Trasa nás vedla pouze travnatým údolím. Bohužel zdejší traviny byly introdukované, aby vyhovovali více místním stádům dobytka. Cestou údolím jsme předběhli starý pár. Který měl na svůj věk úžasné tempo. Nakonec oněm 72 letým lidem to trvalo jen o hodinu déle nežli nám. I tak zvládli onu trasu o několik hodin dříve nežli Češi, co jsme potkali. Cestou jsme šli okolo morén, jenž zanechali ledovce a řeka je ještě nestihla odplavit. Na chatě jsme s oním párem dlouhou chvíli seděli a povídali si o cestování a trecích. Měli bohužel smůlu a na Stewartově ostrově neviděli ani jediného ptáka Kiwi. Ale oba nás udivovalo, že zvládli jižní trasu, která zabere pět dní. Musí být opravdu zkušení a houževnatí. Kéž bychom za 40 let vypadali takhle. Ani si po treku neodpočinuli a už šli do lesa na dřevo. Neuvěřitelní nezmaři! Všechna ČEST!
Třetí den ráno jsme se rozloučili, měli jsme namířeno zpátky k autu. Ale tentokrát po trase Caples Track. Trasa vedla souběžným údolím na druhé straně hor. Když jsme šli podél řeky, jenž obě údolí spojovala rozevřely se nám nádherné výhledy. Bohužel na válení v trávě to nebylo, sandflies byly všude. Cesta nás bavila o něco více nebyla tak udržovaná a nebylo to jen po trávě. Nakonec jsme došli k malému mostu, jenž byl nad dravou říčkou zařezávající se hluboko do skály. Po chvilce jsme narazili na naše další ubytování.
Rengerka nás opět vyděsila s počasím na další den. Počítali jsme tedy, že přinejhorším přespíme zde dvě noci. Ale bylo tu opravdu hodně lidí i děti co dělali neskutečný bordel. Radši jsem odešel na malou procházku z chaty nežli být tam. Čtvrté ráno vypadalo dobře a tak jsme vyrazili raději zmoknout nežli další den v přeplněné chatě se řvoucími dětmi. Prvních pár hodin to šlo, ale pak se předpověď vyplnila. Naštěstí či bohužel druhá část cesty údolím byla vysypaná cestička pro důchodce. Takže se šlo velice rychle. Ale je zjevné, že se tudy bude prodlužovat vyhlášený Great Walk Routeburn. Došli jsme do chaty u jezera Howden totálně mokří. Byla to pořádná průtrž mračen. A ještě k tomu byl v sedle slušný vítr. V takovýto den nezáleží, jestli máte to nejlepší nepromokavé oblečení na světě, prostě promoknete až na spodní prádlo. Chvilku jsme seděli a sušili se. Pozorovali jsme přitom, jak probíhá místní turismus.
Skupina 5 lidí se starala o skupinu 20 lidí. Připravili jim čaj, jídlo prostě vše, nač si vzpomenete. Přitom vyhodila od stolů lidi co tam již seděli, včetně nás. Jo hold když si zaplatíte několik tisíc dolarů za to, že vás vytáhnou nahoru a nemusíte si brát s sebou nic, tak máte větší právo sedět. Opravdu by mě zajímalo, jak tahle firma získala na několik desítek let výsadní právo užívat velkou část veřejných chat na Routeburn tracku. Nedivím se, že jsme nemohli sehnat ani místečko v chatách, když je obsazeno díky těmto „průvodcovským“ firmám. Nebesa padala stále a stále. Jezero za okny se plnilo a plnilo. Radši jsme vyrazili dolů do údolí než nám někde něco odřízne cestu. S myšlenkou na kluka co si bezradně otíral naprosto mokrý notebook, jsme narvali vše důležité do vodě odolných pytlů a vyrazili. Poslední část cesty i přes vydatný déšť byla jak z pohádky. Když jsme scházeli, tak na svazích kolem cesty byly tisíce malých vodopádků. Druhý den jsme trávili celé dopoledne sušením.
Odpoledne jsme vyrazili na krátký výlet k jezeru Marian. Nečekali jsme, že bude tak příjemně obtížný. Žádná vysypaná cestička. Postě kořeny, bahno, suť a šli jsme nahoru strmým údolím na jehož vrcholku bylo ledovcové jezero.
Jen na začátku byl udělaný mostek vedle místního potoka. Po deštích byl mostek a jeho pilíře v dravé říčce. Musím říct, že jsme ho radši přeběhli rychle. Na to opravdu stavěný nebyl.
Měli jsme čas tak jsme si ještě vyběhli na Key Summit jenž jsme včera nenavštívili díky vydatnému dešti. Byla to příjemná procházka. Na vrcholu byla udělaná naučná stezka vedoucí začátkem alpínského pásma. Pozorovali jsme různé kytky, ale také výhledy. Šli jsme spát. Ráno nás čekala výzva na kterou jsme čekali týden než počasí konečně uzrálo. Ráno jsme vstávali do mrazivého rána. Stan byl zmrzlí. Obtížně se skládá, když je jak prkno, ale na obloze nebyl ani mráček. Vyrazili jsme, Mrtvý muž na nás čekal.
3. 2. - 7. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat