Deathman track je takový Routeburn track pro náročnější. Není zde žádný vysypaný chodníček. Není zde ani chodníček jen tudy občas projde ranger a pár šílenců jako my. Vede z údolí (Hollyford road) do sedla Harris, jenž je nejvyšším místem známého Routeburn track. Byla to opravdu pohádka. Už od začátku bylo znát, že tu nikoho nepotkáme. Tudy opravdu prošel někdo tak jednou za týden. Nejdříve jsme šli mírně nahoru po vrstevnici, přešli jsme několik suťových polí, kde by špatný krok znamenal dlouhý skluz dolů. Ale netrvalo dlouho a začalo to pravé stoupání. Bylo to příkře nahoru. Takový žebřík z kořenů, bláta a kamení. Po pár hodinách jsme dorazili na hřeben, na jehož vrcholu byl pohádkový mechový prales. Mech měl tak 20 centimetrů a pokrýval všechno.
Zanedlouho jsme vyšplhali nad les. Brodili jsme se bahnem, trávou a flexami. Otevřely se nám úžasné výhledy. Bylo nám jasné, proč je toto místo tak populární. Zanedlouho jsme narazili na dálnici vedoucí nad námi. Když jsme vylézali nahoru, byli jsme pozorováni hned několika lidmi. Nemohli uvěřit kudy to lezeme. Hned se ptali, kde je ta cesta. Paní, co je vedla nahoru jim vysvětlila, že jsou tam akorát značky, které se musí následovat. My jsme je akorát předběhli a šli dál. Měli jsme toho v plánu ještě hodně. Ale byl na to čas, jelikož měl výstup trvat pět hodin a my to zvládli něco málo pod tři hodiny.
Nejdříve jsme se zastavili v sedle, kde jsme si odpočinuli po náročném výstupu. Abychom nabrali síly na další část cesty. Nad námi se tyčila Conical Hill s 1515 metry. Šplhali jsme nahoru o chvilku déle, než jsme čekal, ale nakonec jsme stanuli na oné hoře. Měli jsme nádherný výhled na nejvyšší hory Národního parku Fiordland. Ledovce na Mt. Tutoko se blyštili v záři toho nádherného dne.
Měli jsme opět štěstí. Na vrcholku se hašteřilo hejno papoušků Kea. Strávili jsme tam zase dlouhou dobu a pozorovali tyto tvory z nichž vyzařuje neuvěřitelná inteligence.
Když jsme shlédli dolů na opačnou stanu údolí viděli jsme jezero Harris za nímž pokračovalo údolí Route Burn. Viděli jsme ho jen kousek a tak jsme sestoupil dolů a pokračovali na opačnou stranu horského masivu. Šli jsme cestičkou vysekanou ve skále nad jezerem. Říkali jsme si, kde se tady ztratil na začátku zimy český pár. Ten pár, pro něž se toto pohoří stalo osudným. On umřel po několika dnech zaklíněn mezi balvan a skálu. Ona strávila měsíc s omrzlinami v jedné z horských chat a čekala na záchranu. Šli jsme dál a vychutnávali si krásný den. Alpínská květena bujela a my jsme došli na ono místo. Sedli jsme si a měli jsme celé údolí jako na dlani. Pod námi bylo jezero z kterého vytékala bystřina dolů údolím. Opravdu nádherné místo. Po tom, co jsme se asi půl hodiny kochali jsme vyrazili nazpátek. Byla to dlouhá cesta. Ale stálo to za to. Cestou dolů jsme si museli dávat velký pozor. Jelikož vždy se jde lépe nahoru nežli dolů a cesta po Deathmen tracku byla opravdu náročná. Zajeli jsme si pak na jedno parkoviště uvařit jídlo. Jelikož tam byl pěkný potok a mohli jsme si nabrat vodu na vaření. Po večeři jsme narazili na Francouze, kteří s námi sbírali kiwi. Nový Zéland je malý.
8. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat