Ráno nás přivítala opět pořádná kosa. Stan byl opět totálně ozmrzlý. Lada se mi svěřila, že jí zima během noci i několikrát probudila a proto se ke mně v noci tolik tulila. Každopádně jsme vyráželi hodně brzo a přesunuli jsme se do města Te Anau, jenž je vstupní branou do tohoto rozsáhlého území zapsaného v UNESCO. Zaparkovali jsme to před místní ochranářskou kanceláří a posnídali jsme. Náhodou jsme zjistili, že je tu mají ptačí voliéry se slípkami Takahe (Porphyrio hochstetteri). Nenechali jsme si to ujít a šli jsme rovnou do Te Anau Bird Sanctuary Walk na krmení těchto prapodivných ptáků. Paní Rangerka měla připravenou hezkou řeč nejenom ke slípkám, ale i k ostatním vzácným opeřencům.
Myslelo se, že slípky vymřeli na konci 19. stol.. Okolo roku 1948 je znovuobjevil doktor Geoffrey Buckland Orbell v nedalekém pohoří obklopeného jezerem Te Anau. Zbyla jich tam poslední stovka. Jsou to největší chřástalovití ptáci na světě, kteří ztratili schopnost létat jako ptáci kiwi. Jsou zapsáni v červeném seznamu IUCN. Jejich hlavní obživou je místní travina Chionochloa tussocks z které jedí pouze listovou pochvu. Tento velice specifický jídelníček jim poskytuje obživu přes zimu, kdy travinu vyhrabávají v horských údolích. Během letních měsíců se živí i ostatními rostlinami, které se nacházejí v alpínském pásmu.
Bohužel i tento opeřenec naprosto ztratil obranyschopnost vůči predátorům. A to za pouhých 8000 let co se dostal na Nový Zéland z Austrasie. Člověk by řekl, že s takovým zobákem by neměl mít problém snad ani s kočkou. Ale když jsme viděli jak vtipně vypadal, když po výběhu honil vrabčáka měli jsme jasno. Nyní toho tvora chrání hned na několika úrovních. V jeho přirozeném prostředí se jim daří udržovat stav, aby nevymřel, ale rozmnožovat zdárně se to bohužel nedaří. A tak Takahe introdukovali na „pet free“ ostrovy tedy ty s pozabíjenými predátory. Ale také mají udělaný chov, kde se starají o vajíčka jako v pětihvězdičkovém kurníku. Díky tomu se podařilo ztrojnásobit jejich počet. I přes veškeré snahy tento druh zachránit se ukazuje, že příroda je mocnější než lidská péče. Bohužel i když se kuřátku podaří vylíhnout, tak se mnohdy stává, že je sterilní a nemůže se tedy dále rozmnožovat. Takovíto jedinci bohužel nejsou vypuštěni do volné přírody, ale častokrát slouží jako exempláře v místních „zoo“.
Viděli jsme i jiné místní podivuhodné tvory, které už jsme viděli i ve volné přírodě. Jelikož jsme si chtěli dát v pořadí již třetí teplou sprchu za poslední měsíc, tak jsme se rozhodli si najít nějaký pokoj. Chvilku to trvalo ale našli jsme si ubytování s výhledem na jezero, za nímž čněly hory. Užívali jsme si po zbytek dne postel. Sušili jsme věci a hlavně jsme furt něco jedli. Měli jsme co dohánět.
Den na to jsme se zastavili v knihovně. Lada v ní zapomněla svojí oblíbenou mikinu. Ta naříkala. Ale to už jsme se přesouvali dál. Mě nebylo nejlíp. Lada mě rozmasírovala záda i krk, ale tentokrát to nepomohlo. Měl jsme pocit, že mi ochrnula část ruky. Ale i tak jsem to odřídil. Projeli jsme Queenstone a zaparkovali na jedné příjezdové cestě pro lodě, kde jsme rozbalili stan.
Ráno jsme měli vše mokré a tak jsme dojeli do města Glenorchy a začali vše sušit při snídani. Zároveň jsme i balili na několikadenní track. Bohužel nám počasí nepřálo. Mělo být dva dny jakž takž a pak mělo přijít něco velkého. Připravili jsme se tedy, že budeme zavření v horské chatě několik dní. A rozjímat co s životem a kam dál. Byli jsme oba z cestování už unavení, ale tohle jsme ještě chtěli vidět. Bylo o co stát. Dali jsme si na čas a zaparkovali jsme na začátku cesty až ve dvě odpoledne. Neměli jsme mnoho času se dostat na naše první místo k přenocování.
9. 2. - 10. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat