Ráno nás sluníčko nepřivítalo. Naštěstí ale
nepršelo. Z Víku jsme jeli kousek nazpátek k poloostrovu. Vyjeli jsme na hranu
útesu a obdivovali skalní brány Dyrhólaey, které odolávaly moři. Snad jim to
dlouho vydrží. Byl zde i nádherný výhled do okolí především na nekonečnou
černou pláž. Poté jsme popojeli kousek níž, kde byly další roztodivné skalní
útvary. Nás ale více zaujali ptáci, kteří se pohupovali na neklidném moři.
Chvilku jsme bádali, co jsou zač. Ale nory nedaleko od nás utvrdily v tom, že
jsou to papuchalci. Chvilku jsme je pozorovali a najedou začali létat okolo
nás. Někteří se vraceli do svých hnízd a jiní jen kroužili nad útesy. Byla to
nádhera, kterou jsme si všichni užívali.
Co by kamenem dohodil byla pláž
Reynisdrangar, bohužel jsme museli objet celou zátoku. Takže to tak blízko
nebylo. Naštěstí nám to čedičové skalní útvary zcela vynahradili. Obrovské
šestiboké sloupy se zvedaly z pláže a lákali každého. Vylézt si na ně musel
opravdu každý.
Kousek za nimi byla nechvalně známá pláž, která ráda překvapí
lidi. Bohužel někdy je to osudné a vlny někomu vezmou to nejcennější. Život. Nás
tam zastihlo něco jiného. Indové si dělali na pláži svatební fotky a mě
poprosili ať držím nevěstě jednu z vleček. Foukal ledový vítr, prostě bylo
hnusně a nevěsta byla polonahá. Vůbec sem jí nezáviděl. Snad jí to stálo za to.
Projížděli jsme sandarem, který měly na
svědomí mohutné ledovcové řeky. Monotónní placku přerušilo krásné lávové pole,
které bylo pokryté mechem. Tohle mechové království máme moc rádi. Bohužel
každým rokem je více znát, jak někteří nedbají zákazů a lezou, tam kam nemají.
Po chvilce jsme už byli v národním parku
Skaftafell. Chvilku jsme se rozmýšleli, kam půjdeme. Nakonec to vyhrál ledovec,
který byl nejblíže. Procházka to byla krásná a výhledy na ledovec také stály za
to. I tady jsme byli s Laděnkou poprvé. Ledové kry pluly jezerem, které za
sebou nechal ustupující ledovcový splaz. Mohli jsme si k některým dojít a
sáhnout si na ně. Některé zbytky ledu měly úchvatné tvary. Kam se na to hrabe
moderní umění.
Následovala zastávka za hřebenem hor. Dojeli
jsme k proslulé Diamond Beach. Nejdříve jsme šli k jezeru, které vytvořil
tající ledovec. Těžko uvěřit, že před 70 lety zde nebylo žádné jezero. Nyní je
zde nejhlubší jezero na Islandu a také jedno z největších. A nadále roste a
ledovec nadále ubývá závratnou rychlostí. Měli jsme možnost vidět v zátoce
mnoho nádherných ker. Některé byly obrovské. Tuleni mezi nimi vypadali jako
malinké rybičky. Na jednu stranu to bylo nádherné a ohromující. Na druhou bylo
vidět, jak ledovec rychle taje. Je jen otázka času, kdy ledovec ustoupí natolik,
že do jezera nebude padat žádný led. A tato proslulá atrakce, která vábí
miliony turistů zmizí.
Přesunuli jsme se k pláži, na kterou
vlny vyplavují led. Byla to opět nádhera. Tolik ledu jsme tu ještě neviděli.
Černá pláž dodávala kusům roztříštěných ker něco magického. Ten kontrast milují
všichni fotografové. Byli jsme tam dlouho. Dokonce jsem si vlezl i na kru. Sice
se to nemá dělat, ale byla malinká. Vlny pohazovaly krami velkými jak auto jako,
by nic. Bylo to epické. Po půl kilometru jsme narazili na klenot. Led byl
vybroušený, tak průhledný, tak oslňující. Světlo se v něm lámalo do všech směrů,
Vlny jím pohazovaly a umocňovaly dojem něčeho neuchopitelně nádherného. Slova
na některé věci nestačí. Jen škoda, že nám nesvítilo sluníčko, to by se fotky
více vydařily.
Projížděli jsme okolo mnoha ledovcových
splazů, až jsme dojeli do městečka Höfn. Hned jsme šli do restaurace a dali
jsme si vyhlášeného humra norského. Byl sice o dost menší než ty, které známe z
obchodů v Čechách, ale i tak byl moc dobrý. Není nad lokální pochoutky.
25. 5. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat