Pár dnů po vrcholu sezóny jsme dostali překvapivou odměnu. Bohužel
mě nebylo vůbec dobře, a tak jsem z toho nebyl dvakrát nadšený. A už vůbec ne,
když jsem zjistil, proč jsem vstal z postele. Šéfové nás naložili do auta a
odvezli do údolí. Zavezli nás ke stájím a mě začalo docházet, že nejdeme na
skvělý koňský steak, ale na projížďku. Ti, co mě znají asi vědí, že koně nemám
rád a upřímně se jich bojím. Lada vypadala o něco více relaxovaně nežli já. Mě
se potilo čelo a připadal jsem si jak před popravou. Polovina lidí už seděla na
koni a já stál s Ladou opodál. Hned jak jsem uslyšel „This is very calm horse“ tak
se mi rozzářili oči a šel sem vstříc velice starému koni. Prý mu bylo více jak
100 let, přepočítáno na lidské. Pán mě ujistil, že nemusím nic dělat, že půjde
za ostatními koňmi. Tak jsem vylezl na toto automatické vozítko a čekal.
Rozjeli jsme se do údolí a bylo mi jasné, že poslední místo ve
skupině asi dvanácti jezdců bude mé. Sice jsme se snažil koní babičku popohnat,
abych se dostal k Ladě. Ale kůň měl zařazený automat na nejpomalejší rychlost.
Což mi vlastně naprosto vyhovovalo, protože jsem byl velice nesvůj na koňském
hřbetu. Představoval jsem si, o jak moc klidněji by mi bylo, kdybych se okolo
řeky procházel po svých. Po chvilce, která mi přišla jak věčnost, jsme dali
koně napást. Pomalu jsme se vraceli zpátky, a dokonce jsme brodili i menší
přítoky řeky. Jeden kůň zahlédl stáj a prudce se rozběhl i s jednou Češkou, která
s námi také pracovala. Její šílený výraz v očích byl nezapomenutelný. Všichni
se tomu ještě dlouho smáli. Já se nesmál a byl jsem rád za mojí koní babičku,
která ani nepopoběhla.
Jak jsem sesedl z koně už jsem měl pivo v ruce a Laděnka také.
Adrenalin ze mě opadl a začalo mi být špatně. Ale výlet ještě nekončil, a tak
jsem otevřel další pivo a rozhodl jsem se, že to přepiji. Zastavili jsme se
před kanceláří pro výlety za velrybami. Byli jsme nadšení, že je uvidíme
zblízka. Bohužel nám to dlouho nevydrželo. Jeli jsme na ryby. Představa oné
české nudy na okraji řeky s pivem v ruce nás moc neuspokojovala. Lada se bála
mořské nemoci, a proto do sebe rychle nalila další pivo. Dostali jsme se na
moře a Lada vypadala pod pivní medicínou dobře. Rozdali nám pruty a šéf nám
ukázal jak na to. Nebylo to nic složitého, akorát jsme spustili vlasec vedle
lodi. Netrvalo to ani 30 sekund a první člověk tahal na paluba první tresku
obecnou (Gadus Morhua).
V vzápětí další a další člověk tahal jednu rybu za druhou. Ani u mě
a Lady to nebylo jinak. Moje první treska byla menší, ale má. Lada chytila
větší nežli já, a tak jsem se musel snažit. Vlasec jsem ponořil do moře a než
jsem stihl říct jakoukoli vtipnou poznámku, už jsem musel vytahovat z vody
další rybu. Bylo to neuvěřitelné chytil jsem jí za oko. Další jsem chytl za
ocas. Jako by jich pod námi byly miliony a jen se zachytily o háček. Nebyl jsem
vtom sám i další lidi takto chytili několik ryb. Zlato oceánů, jak se jim tady
říká, bylo všude pod námi. Já jsem se dostával pomalu na špičku mezi
nejúspěšnějšími rybáři a Ladu pomalu nahlodávala mořská nemoc.
Já byl zaplaven adrenalinem a tahal jsem další rybu, tentokrát to
byla hlubinná treska skvrnitá (Melanogrammus Aeglefinus). Netušil jsem, že to
bude fyzicky náročné. Ale když jsem vytahoval asi desetikilovou tresku, tak už
mě bolela ruka. Za půl hodiny jsem nachytal sedm ryb a Lada čtyři. Takhle to
není nuda jako u nás na rybníku. Ladě bylo už zle a my jsme byli stále na moři.
Šéf odstranil dvěma řezy z ryby filety a zbytek hodil do moře. Pro nás Středoevropany
nepředstavitelné mrhání. Na té rybě zbývalo ještě tolik masa. A to masa, které
v Čechách jen tak neseženete. Je to tu hold jiné, tady zase nerostou třešně.
Taky by tu nepochopili, že je někdo ani nesebere a nechá je shnít na stromě. Den
jsme zakončili na horské chatě a pěkně jsme se napili a popovídali si. Ráno
jsem už ležel v posteli a vyžadoval čajíčky a pozornost neb jsem byl
nemocen.
Pár dní na to jsme si udělali výlet okolo našeho poloostrova
trollů. Panovalo nádherné letní počasí a my jsme chtěli vidět vrcholky hor.
Vydali jsme se nejdřív na jih a obdivovali údolí Öxnadalur,
nad kterým ční ostré vrcholky. Nachází se tu hlavní silnice, a tak
není těžké tuto krásu vidět.
My jsme se po překonání sedla vydali na sever k našemu oblíbenému
biskupskému městečku Holár. Míjeli jsme
obrovské údolí řeky Héraðsvatn, která se klikatila kudy se jí zrovna zamanulo.
V Holáru jsme opět prošmejdili drnový dům. Nedokázali jsme si představit, tíhu
života minulých dob. Především v tuhých zimách.
Užívali jsme si nádherný letní den. Osvícené vrcholky hor byly
dech beroucí a lákaly nás k výstupu. Bohužel jsem měl energii maximálně na to
sešlápnout plynový pedál. Jeli jsme tedy dál. Vzali jsme to po štěrkové silnici
středem poloostrova. Konečně jsme viděli vrcholky hor a hluboká údolí. Hrály
moha barvami. Na vrcholcích byl stále sníh a údolí se zelenalo. Kéž by bylo
takovýchto dní více.
14. 8. – 24. 8. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat