Podzim se začal nenápadně vkrádat do našeho fjordu. Kopce ztmavly
pod úrodou borůvek a na vršcích hor občas zasněžilo. Každý den jsme viděli
mnoho lidí, jak klečí na úpatí hor a sbírají borůvky. Docela dlouho nám trvalo,
než jsme se také vydali. Museli jsme tedy popojet na vzdálenější místa, protože
ta u města už byla vyzobaná.
Netrvalo nám to moc dlouho a měli jsme plné kyblíčky. Lada
samozřejmě dřív než já, protože jsem se stále koukal z útesu do fjordu. Bohužel
ten den žádná velryba okolo neplavala. Když jsme přijeli domů Lada udělala
skvělý borůvkový koláč a marmeládu.
Den na to za námi přijeli Lady příbuzní z Chotěboře. Sedli jsme si
s nimi na kus řeči v kavárně a zjistili, že mají také cestovatelskou náturu. Po
příjemném podebatování jsme je vzali na krátký výlet do nitra hor. Bohužel už
nastal večer, a tak jsme si výhledy pořádně neužili i když bylo krásné počasí.
Ale i tak nám neunikl čerstvý sníh na vrcholcích hor.
V údolích čerstvou zeleň vystřídala zlatavá barva stébel trav. A
my jsme věděli, že nám času na výlety do vnitrozemí, nebo do hor rychle ubývá.
Zastavili jsme za horským sedlem naší oblíbené štěrkové cesty skrz poloostrov
trollů a pozorovali nenápadný hotel. Byl krásně včleněn do místní krajiny.
Člověk by ani neřekl, že něco tak neokázalého může být tak drahé. Noc v
nejlevnějším pokoji stojí 100 000 českých korun. Jeli jsme dál okolo pobřeží do
Siglufjörðuru a pozorovali západ slunce. Když už byla skoro tma vzali jsme to
tunely až domů do Dalvíku.
Napadlo poprvé větší množství sněhu. A to nejen na nejvyšších
vrcholcích. Zděsili jsme se, že jsme naše volné dny nevyužili plnohodnotně.
Vydali jsme se tedy po práci na výlet do našeho údolí. Vjeli jsme do jeho
severního ramene a hledali cestu k horskému jezeru Skeiðsvatn. Malé parkoviště
jsme našli, ale cestu ne. Dohonila nás tedy majitelka farmy na koni a na navigovala
nás mimo její pole. O chvilku později jsme šplhali na sesuv, který jezero
vytvořil.
Byl to jen kousek a my jsme si mohli vychutnávat pohled na jezero
a odtávajíc zbytky ledovce nad ním. Byla škoda, že jsme nedorazili o hodinku
dříve. To by na nás svítilo i sluníčko. Chvilku jsme se procházeli kolem a
vychutnávali si dozvuky léta. Cestou zpátky jsme to brali přes borůvčí a
vychutnávali si každý metr cesty.
Dorazili jsme k autu brzo, a tak jsme se projeli ještě do jižní
části údolí. Konec cesty byl zajímavý, jelikož byl jen pro terénní auta.
Naštěstí jsme dojeli až na konec cesty, z které vedlo několik pěších tras do
hor. Jedna vedla k ledovci, na který se díváme z našeho městečka. Tenhle výlet
ale necháme na příště.
25. 8. - 30. 8. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat