(Ruapehu)
Poslední týden
na jižním ostrově nám vůbec neutíkal. Odpočítávali jsme každou hodinu do našeho
odjezdu ferry na severní ostrov a říkali si, že v městě Blenheim jsme si
vybrali veškerou smůlu, co jsme jen mohli. Ale také, že jak ulice Blenheim
street v Christchuch, kde jsme kupovali první auto a i město Blenheim mají
v názvu BLE. A něco na tom bude… V hostelu s námi bydlela jedna
Češka, která když se dověděla, že se budeme přesouvat, tak se k nám pěkně
vetřela a využila nás jako „levné taxi“ mezi ostrovy. Říkali jsme si, že nám
kupa lidí poslední týden také pomohla, tak že uděláme někomu také radost. Ale
problém byl v tom, že jsme si nebyli jisti, jestli se k nám do auta
vejde. Po pečlivém sbalení věcí a zahrání si puzzle jsme vše naskládali do
kufru a na jednu a půl zadní sedačky. Soňa ani nečekala, že bude mít jednu
sedačku jen pro sebeJ Den před odjezdem, jsme si ještě vyměnili
pár ostřejších emailů s naší bývalou šéfkou. Také jsme jí nahlásili, že
výplaty nebyly zcela v pořádku. To samé udělali i kluci z Anglie,
kteří den před odjezdem také odpočítávali každou minutu.
V den
odjezdu jsme brzy ráno vyskočili z postele jak laňky a nemohli jsme se
dočkat, až zamáváme ostrovu a budeme se těšit na další budoucnost na severním
ostrově. V Pictonu jsme měli check in hodinu před vyplutím, kterou jsme
strávili snídaní v autě a pozorováním východ slunce. Byla jsem trochu nervózní
z toho, abych správně s autem najela na trajekt. Což proběhlo bez
problémů, ale byli jsme trochu nervózní z toho, že kluci parkují na jiném
podlaží než mi. Původně jsme se domlouvali, že pojedeme společně z města Wellington
do Touranga. Ale nakonec jsme se rozhodli, že každý pojedeme po své ose a sejdeme
se u města Rotuara. Naše první cesta po
zaparkování auta v podpalubí vedla na nejvýše dostupné místo na palubě, ze
které jsme měli výhled na město Picton. Ferry zatroubila na odjezd,
nastartovala lodní motory a my cítili, jak vyplouváme. Plní radosti, že konečně
po několika týdnech tvrdé práce, za kterou jsme nebili patřičně ohodnoceni,
jsme se těšili na cestu do neznáma. Loď proplouvala Marlborough sounds a nám se
naskýtaly neskutečné pohledy na mnoho poloostrovů a ostrovů s krásnými vilkami,
stanicemi na chov mušlí a ryb. Jelikož mě čekala dlouhá cesta přes skoro celý
severní ostrov, tak jsme tuto krásnou krajinu pozorovala s horkou kávou
v ruce.
Jakmile jsme vyjeli na otevřené moře, tak se můj žaludek hlásil ke
slovu a já skoro celá zelená jsem byla ráda, že si můžu v prostoru pro
cestující sednout a zavřít oči. Jakmile jsme se vzdalovali od břehu, tak vlny
nepatrně rozhoupaly trajekt a mě se začalo chtít spát a zvracet.
Opět jsme si
vzpomněla, jak mi bylo skvěle při zpáteční cestě ze Skandinávie, když jsme měla
trochu hladinku a nepociťovala jsme, jak se trajekt hýbe. Na sedačce jsme na
chvilku usnula a byla jsem ráda, že jsme nikoho nepozvracela, ani Marka nalevo
ani Billa napravoJ. Během mého spánku šel Marek udělat
několik fotografií z paluby. Mě se začalo dělat opět dobře, když jsme
připlouvali k městu Wellington.
Byla jsem ráda, že sedím v kajutě a
můžu si užívat pohled na město. Marek totiž přišel z paluby totálně
vymrzlý, protože tam foukal silný vítr. Ne nadarmo se říká hlavnímu městu wind
Wellington.
S Markem jsme se dohodli, že já přejedu přes Wellington, pak někde zastavíme, nabereme benzín a pak že pojede on, abych si mohla užít cestu. Přes Wellington jsme chytili zelenou vlnu a nikde jsme se nezdržovali, před sebou jsme totiž měli zhruba 7 hodin jízdy a druhý den jsme měli jít již do práce.
Kousek za Wellingtonem jsme Markovi našeho nového mazlíka a
začala se kochat měnící se krajinou. Byli jsme rádi, že naše závoznice většinu
cesty prospala, takže jsme o ní nevěděli a byli jsme rádi, že moc nepovídá.
Naše cesta nejprve vedla po západním pobřeží severního ostrova. Marka zhruba
prvních 100 km nebavilo, protože musel neustále zpomalovat kvůli městům a
opravám na silnicích. Já jsem nám pro zpestření cesty dělala DJ a obměňovala
jsme cédéčka s hudbou z osmdesátekJ. Několikrát jsme se cestou pobavili nad
stády krav nebo ovcí, které byly odlišeny několika barvami na jejich zadnicích.
S Markem jsme vymýšleli, k čemu ty barvy mohou sloužit. Asi po dvou
hodinách naší klidnou cestu přerušilo troubení auta za námi. Marek se hned
vyděsil, jestli neporušil nějaký předpis. Pak jsem si ve zpětném zrcátku
přečetla spz auta – ACZ 689 – Ještě
v Pictonu při čekání jsme si vymysleli pomůcku na zapamatování spzky kluků:
A (Praha) CZ(Česká republika) 689 (šedesát devítka se sněhulákem) a bylo nám
jasné, že nás kluci dohnali.
Po krátkém
protažení nohou jsme dále pokračovali směr Touranga. Bohužel kluky jsme záhy
ztratili z dohledu, protože nám cestu zkřížil nadměrný náklad (vezl nějaké
trafo) a semafory. S klukama jsme byli domluveni, že si dáme společně
pozdní oběd u největšího jezera Taupo. V klidu jsme tedy pokračovali po
vlastní ose. Velice se mi líbilo údolí řeky Rangitikeki, která byla ponechána
v původním korytě a vytvářela nespočet meandrů a slepých ramen. Minuli
jsme také Makohine Viaduct, který byl součástí trati z Wellingtonu do
Aucklendu a byl dostavěn v roce 1902. Jelikož Marek řídil, tak jsme měla
čas studovat mapu a rozhodli jsme se, že zastavíme na nějaký lookout. Do oka mi
padl Kawatau Lookout, protože z něj měl být výhled na Ruahine Forest Park.
Po té co jsme na něm zastavili, tak jsme zjistili, že krásný výhled do krajiny
z něj byl v roce 1970. Nyní byly všude po obvodu vyhlídky vzrostlé
stromy, které znemožňovali výhled. Abych měla alespoň nějakou obstojnou fotku,
tak jsme šla směrem k plotu, který ohraničoval pastvinu. Přelezla jsem
plot, udělala pár fotek a přelézala jsem zpátky, když v tu chvíli jsem
málem šlápla do několika dní mrtvé ovce. Když jsem přicházela, tak jsem si jí
vůbec nevšimla, jen jsem si říkala, co to tu tak smrdí. Hned jsem upozornila
Marka ať do ní nešlápne, protože se chtěl také podívat alespoň trochu do
krajiny. Ale on mě zřejmě nevnímal, protože šel směrem k ní a maximálně
dva kroky od ní se jí neskutečně lekl. Také ji z dálky nezaregistroval.
Ještě teď, když to píšu, tak se musím smát. Je vidět jak mě někdy (ne)vnímá,
když na něj mluvím.
Blížilo se
pozdní odpoledne a my se těšili, že konečně pojedeme okolo nejvyšší hory
severního ostrova. Tou je hora Ruapehu, která měří 2797m a je aktivní stratovulkán.
Okolo této hory se nachází národní park Tongariro, který je vyhledávanou
turistickou destinací jak pro zimní sporty, tak pro horolezce. Tato sopka je také známa díky velmi
proměnlivému počasí, což využívají třeba vojáci pro tréning přežití v přírodě.
Součástí národního parku je také hora Ngauruhoe, které mnozí z vás jistě znají.
Byla totiž použita jako filmová předloha Hory osudu z filmové trilogie Pán
prstenů. Na obě hory jsme z auta měli krásný výhled, protože v okolí je
z větší části jen keřové patro. Několikrát jsme zastavovali a horu si
fotografovali. Také nás uchvacovaly písečné duny a vítr jak si s pískem pohrával.
Několikrát se mi i naskytl pohled na vytvarovaná asi pískovcová tělesa, která
byla skryta v nenápadných údolích. Jednotlivé skály hrály mnoha barvami, a
byly na nich vidět jednotlivé obroušené vrstvy. Několik kilometrů jsme také projížděli
borovicovou a eukalyptovou monokulturou. Podél silnice se táhli asi
šestimetrové pruhy svěží zelené trávy. Úplně jsem si představovala, jak z lesa
vyskočí zvěř, aby se mohla napást.
Když jsme se
blížili k jezeru Taupo, tak nám začali přicházet několik desítek minut
staré zprávy od Dana. Zjistili jsme, že jsme jeli v oblasti bez mobilního
signálu a tím pádem, z Markova telefonu nešla odeslat žádná zpráva (Danovi
přišla zpráva po 3 dnech). Tím pádem jsme se opět minuli na cestě a dohodli
jsme se, že se uvidíme až u hostelu. V klidu jsme tedy projeli po pobřeží
jezera Taupo a v městě Rotorua mi Marek předal řízení. Po celém dni řízení
již byl unavený, protože od rána najel víc jak 550km. Což byl do té doby jeho
osobní rekord. Město Rotorua je proslavené především díky geotermální aktivitě.
Nachází se zde mnoho gejzírů, jezírek s bublajícím blátem, termálních
pramenů a jezer. Toto město se dá i po čichu bez problémů poznat.
Konečně jsme se
po celodenní plahočení blížili k Městu Touranga. Před námi bylo pár
posledních kilometrů v serpentýnách, když v tu chvíli se mi na zadek
auta začal někdo lepit. Proto jsem trochu sešlápla pedál s plynem. Auto se
začalo opět přibližovat, ke všemu na mě začalo blikat dálkovými světli. Všichni
v autě jsme si říkali co to je za debila. V úseku, kde byla mírná
zatáčka, mě auto předjelo. V tu chvíli jsme s Markem vybuchli smíchy.
Před námi se totiž opět objevila spz ACZ 689. Připadalo nám i vtipné, že jsme
se během té cesty několikrát minuli, ale do Tourangi jsme dojeli nastejno. Pro
mě to bylo poměrně pohodlné, že nás kluci dojeli, protože jsme si nebyli jisti,
kde přesně hostel leží. Přes Tourangu jsem se klukům držela těsně za zadkem. Z toho
důvodu jsem pravděpodobně porušila několik silničních předpisů jako, že jsem ve
městě jela 70 km/h nebo že jsem do křižovatky vjela skoro na červenou.
Několikrát jsme měla co dobrzdit, protože kluci nějak zapomněli blikat, když
někam zabočovali. No nakonec jsme dojeli k hostelu, ale nastal problém,
kde zaparkovat. Nejprve jsem zaparkovala na prasáka na dvorku hostelu, takže
pár aut by nemohlo vyjet. Proto po asi třech obkrouženích hostelu jsem byla nucena
zaparkovat na hlavní ulici a doufala jsem, že do druhého rána se mazlíkovi nic nestane.
Žádné komentáře:
Okomentovat