Poloostrov Langanes byl naším hlavním cílem. Těšili jsme se
na mnoho ptačích druhů a na pozorování velryb, které jdou spatřit z tamních
útesů. Vyrazili jsme po štěrkové silnici a pozorovali jsme okolí. Mnoho jsme
toho ale neviděli. Byl silný vítr. Tudíž sponzorovat výtrysk velryby v
rozbouřeném moři, bylo takřka nemožné. Zkusili jsme tedy štěstí u pobřeží.
Hledali jsme tuleně. Bohužel také nic, ale našli jsme na pobřeží velrybu. Měla
to tedy už hodně dlouho za sebou, ale aspoň něco. Pobřeží bylo poseté
naplaveným dřevem, tady už ho nikdo nesbírá jako za starých časů.
Jeli jsme dál až k našemu cíli. Byl jím sloup vystupující z
moře, na němž byla jedna ze dvou kolonií terejů bílých (Morus bassanus) na
Islandu. Udělali zde zajímavou plošinu vystupující z útesu. Mohli jsme tedy
dojít blíže ke sloupu v moři. Pro někoho by to mohl být i adrenalinový zážitek,
jelikož podlaha byla akorát ze železných roštů. A jelikož nám pěkně foukalo tak
se i pěkně hýbala. Mě to ale bylo jedno, pod námi byli nádherní terejové.
Pozorovali jsme je, dokud jsme nebyli úplně zmrzlí.
Dojeli jsme na konec
40 kilometrů dlouhého poloostrova a zastavili jsme u majáku. Vylezli jsme na
hranu útesu a zkoušeli zahlédnout mořský život. Neviděli jsme nic. Stejně tomu
bylo i na pevnině, jelikož poloostrov byla jedna velká ovčí pastvina. V
některých místech to spíše vypadalo jako kamenitá pláň bez života, ale to je tady
bohužel běžné.
Poloostrov byl neobydlený, ale nebylo
tomu tak dlouho. Zajeli jsme se kouknout do vesnice Skálar, kterou obyvatelé
opustili. Byla rozsáhlá. Všude byly zbytky budov. Nebyly ani staré, hodně z
nich bylo betonových. Říkali jsme si proč tak rozsáhlou vesnici opustili lidé.
Vodu měli, místo na pastvu také. Později jsme se dozvěděli, že byl problém v
místním molu. Vždy když ho postavili, tak ho mocné vlnobití zbořilo. Vinu
dávali místním klimatickým podmínkám. Tedy tomu, že léto je tu tak krátké a
proměnlivé, že beton nestihl nikdy pořádně vyzrát. A tak to vzdali a přesunuli
se. Založili vesnici Þórshöfn na severním začátku poloostrova.
Vyrazili jsme zpátky a navštívili znovu
Þórshöfn. Dali jsme si jídlo a vyrazili na sever. Zastavili jsme se Raufarhöfn,
kde měli takový místní stonehenge. Jelikož ho postavili před pár lety, tak nás
neoslovil. Vyrazili jsme krajinou, ve které nebyl ani strom. Spíš vypadala
vypaseně a velice degradovaně. Vítr zde moc půdy nenechal. Na to, že jsme byli
u pobřeží, tak krajina spíše vypadala jak pusté vnitrozemí. Místní farmáři by
od nás určitě nedostali pochvalu. U obce Kópasker, jsme viděli hodně sesuvů,
ale to bylo zřejmě zemětřesnými roji, které jsou tu časté.
Byli jsme kousek od našeho oblíbeného
národního parku Ásbyrgi. Rozjeli jsme se tam i když bylo již pozdě, tady
opravdu nebylo, co k vidění. Při západu slunce jsme ještě stihli navštívit naše
oblíbená místa v kaňonu. Udělali jsme dobře, jelikož druhý den ráno nás
nepřivítalo hezké počasí.
26. 8. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat