Vyrazili jsme do Reykjavíku. Rozhodli jsme se
jet přes vnitrozemí. Počasí nám nepřálo a trochu zasněžilo. Mysleli jsme si, že
to nebude problém, ale myslet znamená hovno vědět. Cesta byla z počátku bez
problému. V našem fjordu panovalo hezké počasí. Měli jsme proto hezké výhledy
na ostré štíty hor. Přes hory jsme projeli v pohodě. Zatočili jsme před
Blönduós do vnitrozemí na silnici F35.
Ze začátku se jelo bez sebemenších problémů.
Když jsme se blížili k pěti stům metrů nad mořem, tak začalo být více sněhu.
Nebylo to nic hrozného, ale vítr nám udělal čáru přes rozpočet. Nafoukal tu
trošku sněhu, co napadla do vyhloubených kolejí. Na cestě tedy bylo nejvíce
sněhu z celého okolí. Některé prohlubně byly plné sněhu nebo vody.
Než jsme dojeli k Hveravellir utekla spousta
času. Vyhýbání se hlubokým místům a časté dření podvozku o sníh, nás hodně
zpomalovalo. Někdy jsme jeli krokem. Kola se protáčela, jelikož jsem měl stále
letní pneumatiky. Ale myslím, že by mi zimní pneu v tomhle částečně rozbředlém
a hutném sněhu moc nepomohlo. Dokonce jsme potkali kolonu aut, kterou vedlo
auto velikosti golfa. Zjevně ho vytáhly džípy, které za ním jely.
V Hveravellir jsme se prošli po geotermálních
vřídlech a chvilku si odpočinuli v jediném přístřešku v širokém okolí.
Debatovali jsme co dál. Ptal jsem se lidí, kteří se ocitli ve stejných
problémech. Cestu projeli, ale museli občas něco objet. Nahromaděný sníh nebo
obrovské kaluže se projet nedaly. Museli trochu odbočil z cesty a ono
zahloubené místo objet. Podle utrhaných plastů nám bylo jasné, že to nebude
jednoduché. Rozhodli jsme se to risknout. Bylo před námi nejméně 50 velice
obtížných kilometrů.
Honza mi dělal navigátora. Vyrazili jsme
vstříc náročnému terénu. Napíšu to takto. Kdybych se měl znovu rozhodovat, tak
bych to otočil. Hlavně proto, že jsme
měli s sebou malého prcka a mohli jsme tam zůstat. Výhledy nebyly nikterak
oslňující. Ale onu potemnělou atmosféru to mělo. Těžké mraky se snášely nad
územím, kde skoro nic neroste. Monotónně se střídající světlé a tmavé barvy,
drhnutí podvozku o sníh a prokluzování kol. Když o tom tak zpětně přemýšlím. Co
bychom si mohli víc přát od Islandského vnitrozemí? Myslím že nic, to je to, co
sem láká mnohé dobrodruhy.
Trvalo nám to dlouho, než jsme se dodrncali
přes planiny. Původně jsme se chtěli zastavit v Kerlingarfjöll.
Bohužel na to nebyl čas, ani odvaha se probíjet vedlejší silnicí, k těmto horám
plným geotermálních vývěrů. Kousek od odbočky k nim začala cesta pozvolna
klesat. Sníh se vytrácel a nám stoupala jak rychlost, tak dobrá nálada. Zvládli
jsme to.
Když jsme dojeli na asfaltovou silnici u
vodopádů Gullfoss, tak jsme si všichni oddychli. U vodopádů nebyla ani známka
po sněhu. Panovalo tu příjemné podzimní počasí. Lenka se těšila na Geysir a tak
jsme ho nemohli opomenout.
Vyrazili jsme k němu. Byl krásný jako vždy.
Malý bráška Geysiru tryskal každých pár minut. Zase jsme u Strokkuru strávili
krásné chvíle. To se prostě neokouká.
Ráno jsme se vydali do národního parku
Þingvellir, kde se od sebe odděluje severoamerická a euroasijská litosférická
deska. Prošli jsme se průrvou, která je důsledkem onoho jevu. Také jsme zde navštívili
místo, kde hlasovali místní vůdci. Považuje se za první parlament na světě. Byl
velice příjemný den. Břízy se začaly zbarvovat a slunečný den jen podpořil onu
paletu barev v našem okolí.
Co nás s Laděnkou zaujalo nejvíce, byla
místní řeka. Těstě před vodopádem bylo velké hejno lososů. Zjevně byli na konci
své cesty proti proudu. Asi už měli po páření, a tak už je čekala jenom smrt.
Bylo to nádherné zpestření. Ještě jsme je tu totiž neviděli.
Dojeli jsme do Reykjavíku a provedli jsme Lenku
s Honzou po centru. Potom jsme je odvezli na letiště a popřáli jim šťastnou
cestu. Druhý den jsme totiž museli do práce, a tak nás čekala ještě
šestihodinová cesta zpátky.
16. 9. -17. 9. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat