Freycinet National Park

Než jsme dojeli k našemu cíli, tak jsme se zastavili ve vesničce Bicheno. Byli jsme tam jen chvilku a pozorovali, jak vlny narážejí do nedalekých obroušených skal tvořících útočiště pro malinkatý přístav.

 

Cestou jsme měli štěstí a opět zahlédli orla White-bellied sea eagle. Když jsme se blížili našemu cíli zastavili jsme u majáku, který se nachází na útesu Cape Tourville. Měli jsme krásný výhled na poloostrov, na jehož konci byl cíl naší cesty. Kousek opodál nás strejda Vašek vysadil a my jsme vyrazili na tůru. Ocitli jsme se v národním parku Freycinet National Park. Červeně zbarvená žula vystupovala na povrch úplně všude. I tak se vegetaci podařilo pokrýt ono místo z části zeleným příkrovem. Nejdříve jsme museli obejít Mt. Mayson, abychom se dostali na pláž Hazards, která se nachází na západním pobřeží poloostrova. 

Odtud jsme se vydali zpátky na východní pobřeží, kde byla proslavená Wineglass Bay. Bohužel jsme to museli takhle kostrbatě obcházet, protože byla část cesty uzavřená. A docela nám to trvalo dlouho. Ale rozhodli jsme se, že náš plán nezměníme a konec naší cesty dojdeme v noci. Na pláži Wineglass Bay nás přivítalo velké množství rybiček. Byly mrtvé, většinou. Některé se ještě hýbaly. Strejda nám posléze prozradil, že plují z teplých pobřežních vod na severu Austrálie a zde hromadně umrzají. Musím říct, že takhle přežrané všemožné druhy mořských ptáků jsem ještě neviděl. Především zdejší havrani Tasmanian raven (Corvus tasmanicus) si hostinu užívali.

Na konci pohádkově vypadající pláže, jsme našli kus o něco většího mořského tvora.

Ano je to kus velryby. Před námi byl výstup na pohoří tvořící hlavní část poloostrova. Druhy rostlin se pomalu začaly měnit. Také jsme našli mnoho stop po požárech, které tu prošly. Vůbec se tomu nedivíme, vypadalo to tu velice suše a to jsme tu byli v nejdeštivější části roku. Voda musí velice rychle odtéct puklinami, které jsou v tomto žulovém pohoří všudypřítomné. Bohužel slunce neozařovalo skály, když jsme se dostali nad stromové patro. Jinak by byl pohled na Wineglass Bay nezapomenutelný. Skály v paprscích slunce září červenou barvou, takže struktura žuly vystupující nad povrch je mnohem viditelnější.

Šli jsme dál až na vrchol. Prodírali jsme se křovinami, jenž bojovaly o světlo v místě, kde byla cestička pro turisty. Obecně se nám zdála tůra náročnější nežli na Novém Zélandu. Tam si o to více pečují. Také tam je o mnoho více turistů. Tasmánie je v tomhle ohledu trošku pozapomenuté místo. Říkal jsem si, že co se týče turistiky, je na tom jako Nový Zéland před deseti, nebo spíše dvaceti lety. To nám s Ladou více než vyhovovalo, protože na Zélandu to už bylo na mnoha místech přehustěné turisty i turistickou infrastrukturou. A člověk se cítil jako v umělém parku pro turisty nežli v přírodě.

Nicméně cesta z hory Mt. Graham, která má přes 500 metrů byla zdlouhavá, jelikož se šlo velice úzkou pěšinou. Nebylo vůbec lehké správně došlápnout na roztodivné tvary žuly vystupující na povrch. Důvodem bylo, že jsme se museli prodírat keři bojujícími o světlo nad pěšinou. A v těchto podmínkách se udrželi jen keře, které byly velice nepoddajné. Cestou jsme ještě zahlédli Schouten Island, který je za koncem poloostrova. Měli jsme štěstí západ slunce osvítil skály onoho ostrova a my jsme mohli vidět, jak by to vypadalo, kdybychom měli krásné počasí.

Vstoupili jsme do pralesa, jenž byl ve stínu pohoří. Byla už docela tma, a tak jsme šli, co to šlo nežli jsme viděli úplné prd. Zastavili jsme se, dali si svačinu a vytáhli čelovky. Pomalu, ale jistě jsme sestupovali lesem k pobřeží. Často jsme vyplašili nějaké zvíře, které od nás utíkalo. Ale netušili jsme co. Předpokládám, že to byl jeden z mnoha Pademelonů nebo Wallaby. Došli jsme na pláž a koukali jsme, co nám to křupe pod nohama. Bylo to úplné pohřebiště krabů. Zvláštní to místo. Na jedné straně pobřeží mrtvé ryby na druhé krabi.

Šli jsme dál po pláži na jejímž konci byl kemp. Byli jsme unavení a už jsme akorát dávali jednu nohu před druhou. Jen jsme dávali pozor, aby nás vlny nesmetly. Lada zahlédla něco pohybujícího se na úpatí dun. Šli jsme blíže a uviděli jsem svého prvního Vombata (Vombatus ursinus tasmaniensis). Přišel jsem k němu asi na dva metry, byl úžasný vůbec se nebál a jen tak pomalinku se sunul zpátky do křovin. Byl jsem tak vzrušený, že jsem video, které jsem natočil omylem smazal. Já jsem si nadával do….

Ale měli jsme štěstí Vombatů tu bylo více. Pochutnávali si na výhoncích místní traviny, jenž se plazí po dunách. Natočil jsem si Vombatici i s mládětem. Došli jsme do kempu a šli spát. Akorát nás vyrušilo několik můr. Mají tu opravdu nádherné druhy.

Druhý den jsme došli na konec poloostrova. Byla to pohodová procházka, při které jsme vyrušili jednoho Vombata. Ten utíkal. Byl jako dělová koule rozrážející křoviska. Šli jsme zpátky po pláži plné mrtvých krabů a dál po západním pobřeží. Cesta přes rozsáhlou pláž Hazards byla zdlouhavá, ale netrvalo dlouho a byli jsme u parkoviště. Cestou jsme potkali mnoho Pademelonů a Wallaby. Ten den tu bylo pusto, nikde ani noha. Nebylo hezké počasí a tak místní fauna nebyla vyděšená od zástupů lidí. Na parkovišti už na nás čekal strejda Vašek a vyrazili jsme zpátky do Laucestonu. Při odjezdu na národní park Freycinet zasvítilo slunce a my jsme viděli jak se skály červenají.

Další den jsme strávili v Laucestonu a dávali dohromady auto, které nám strejda Vašek půjčil na cestování. Dávali jsme zpátky na místo výfuk a připevňovali střešní stan. Díky tomuhle autu jménem BOMB jsme zažili nezapomenutelná dobrodružství.

27. 5. - 29. 5. 2017