Strejda
Vašek nám naplánoval další dobrodružství, tentokrát v
Národním parku Narawntapu. Ten se nachází severně od Laucestonu
u pobřeží. Počasí nebylo nejlepší, ale to se dá v zimně
čekat. Vyrazili jsme z East
Head po pláži Badger. Cestou jsme hledali kamenné nástroje
domorodých obyvatel, které se zde vyskytují, ale neměli jsme
štěstí. Moc dobře se nám nehledalo, jelikož trochu pršelo. Ale
nebylo to nic hrozného. Za chvilku bylo po dešti. Vylezli jsme si na duny a pozorovali, jak jsou zelené. Místní vegetace si zde s
navátým pískem dobře poradila. Netrvalo dlouho a několika
kilometrovou pláž jsme zdolali.
Na
konci na nás čekal už strejda s jeho ženou. Dali jsme si společný
oběd, při
kterém jsme zpozorovali orla White-bellied
sea eagle (Haliaeetus leucogaster). Strejda
se k nám přidal a šli jsme dále do národního parku zatímco
jeho žena Juli přejela na druhou stranu parku, kde na nás čekala.
Byla
to taková příjemná procházka s přednáškou. Prostupovali jsme
místní „Heathland“.
Tento ekosystém se vyskytuje na půdách chudých na živiny i
vodu. Jsou
pro něj typické termofilní organismy. Tato křovinatá a travnatá
krajina byla vždy „obhospodařována“ místními domorodci
Aboriginci. Vypalovali rozsáhlá území, aby pak na nich mohli
snáze lovit zvěř, která se posléze přišla napást na obnažené
plochy.
Bohužel jsme tu nebyli ve správnou dobu. Na jaře je tato oblast
rozkvetlá a plná barev. I tak jsme našli několik kvetoucích
keřů, kupříkladu Banksie
(Banksia),
ale
i další květiny.
Cestou
jsme viděli i mnoho travin. Úchvatné květenství má Kangaroo
Tail (Xanthorrhoea)
neboli klokaní ocas. Po
cestě jsme viděli i několik
druhů ptáků. Komně
mořského orla jsme viděli v místních křovinách malinkatého
Silvereye
(Zosterops lateralis) a papoušeky
Yellow-tailed
black cockatoo (Calyptorhynchus funereus xanthanotus), Galah
(Eolophus
roseicapilla),
Sulphur-crested
cockatoo (Cacatua galerita).
Konec
naší cesty byl po pláži Bakers skoro až do návštěvnického
centra. Cestou nás totiž vyzvedla Juli. Dojeli jsme do kempu, který
byl obklopen rozsáhlými pláněmi. Všude se to hemžilo
skákajícími vačnatci. Byli tu Pademeloni (Thylogale
billardierii),
kteří jsou menší a tmavší nežli Bennetts
Wallaby (Macropus
rufogriseus), které jsme potkali u Hobartu na vrcholku hory. Ale i
oni tu poskakovali. A nebyli vůbec plaší, zjevně byli zvyklí na
hromady turistů. O kousek dál na pláních byli jejich velcí
příbuzní Forester kangaroo (Macropus giganteus). Ti
mohou dorůst až do výšky jeden a půl metru a mít 60 kilo. V
této oáze přírody jsme si udělali párky na grilu a užívali si
večer. Čím víc se stmívalo, tím více malých hopsajících
stvoření přicházelo. Na konec nás strejda Vašek naložil do
auta a jeli jsme po štěrkové
cestě parkem. Samotná cesta byla zajímavá, protože byla plná
výmolů. Ale nejlepší bylo jak Pademeloni a Wallaby
skákali
přes silnici. Bylo to jako na safari. Následně jsme jeli zpátky
do Laucestonu.
Ráno
jsme vyjeli
směrem na východ od Laucestonu. Přejeli jsme velké údolí a
vydali jsme se do místního pohoří, kterému vévodí hora, tedy
spíše plošina s vrcholem Legges Tor s 1572 metry. Okolo ní jsou
nepříliš vysoké hory. Zde je hlavní lesnictví. Jsou tu vysázené
borovice jako u nás smrky. Ale především eukalypty, které se
používají na štěpku. Místní dřevaři je sklízejí po 15 až
dvaceti letech. Je to velký rozdíl oproti našemu
několika generačnímu lesnictví. Dojeli
jsme až do Evercreech
Forest Reserve. V
tomto údolí lesníci ponechali několik vzrostlých eukalyptů.
Opět jsme se nacházeli ve
„Wet
sclerophyll forest“.
Takže jsme procházeli pod stromovými kapradinami a obdivovali
mohutné stromy. Zde na Tasmánii se nachází nejvyšší kvetoucí
stromy na planetě. Onen velikán, kterého jsme mohli obdivovat
měřil úctyhodných 91 metrů. Našli jsme tu i pozůstatky z
těžby. Tedy obrovské pařezy v nichž byly zářezy do nichž se
vklínily fošny. Ty sloužily jako schůdky. Po nich vyšel těžař
do pár metrů, kde vzrostlý strom uřízl. Než
jsme odjeli, tak jsme si udělali čaj a to už jsem se prohlížel
co mě to svědí. Zase ony! Dvě pijavice mi chtěly sát krev. Naštěstí tyhle se nezakously.
Jen se přisály,
takže mi po odstranění netekla krev.
Dojeli
jsme až na východní pobřeží. Krajina byla úplně pustá, po
cestě jsme potkali
dvě malé vesnice. A to jsme ujeli asi 150 kilometrů. Je to až
neuvěřitelné, jak je to tu málo obydlené. Ono se není čemu
divit, když jen v Hobartu žije polovina z půl milionu obyvatel.
Udělali jsme si zastávku u jednoho malého přístavu a jeli dál.
Ubytovali jsme se v chatě
na pobřeží a šli jsme se projít po pláži. Byla to krásná
noční procházka. Hvězdy zářily
neuvěřitelně jasně a my si užívali zvuk Tasmánského moře.
Lada si našla další obrovskou mušli do sbírky a tak byla
spokojená. Večer jsme měli poklidný s knížkou u kamen, byla to
krásná relaxační chvilka před dvoudenní tůrou po nedalekém
poloostrově.
25. 5. - 26. 5. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat