Tasmánie aneb ostrov plný nečekaných dobrodružství

Byla před námi další cesta. Vstali jsme brzo ráno a čekali jsme, že nás Anna doveze na letiště. Anna byla naše spolubydlící, které jsme také prodali našeho Mazlíka tedy Hondu CRV. Nakonec jsme museli na Annu zaklepat a probudit jí. Jelikož jsme se nějak nepochopili a ona myslela, že odlétáme až následující den. Rychle nás dovezla na letiště a rozloučili jsme se jak sní, tak i s Mazlíkem, který nám udělal velkou službu. Najeli jsme sním okolo 23 000 kilometrů po všemožných silnicích. Dorazili jsme na letiště a uviděli váhy. Hned jsme si zvážili zavazadla, jestli budeme mít nadváhu nebo ne. No samozřejmě, že jsme měli. Ale naštěstí jen u příručních zavazadel, které nikdo nevážil. Na letišti přistálo krásné dvou vrtulové letadlo a těšili jsme se, jak do něj nastoupíme a vyletíme vzhůru do Aucklandu. Nic se nedělo a my stále čekali. Už byl čas odletu a najednou přistálo o pár generací starší letadlo. Začernalé konce od motoru pohánějících vrtule dávaly najevo, že už toho má nalétáno hodně. Nasedli jsme do letadla a vzlétli. Vše probíhalo bez problémů. Užívali jsme si každou chvilku letu přisátí na okénko. Bylo nádherné počasí. Prolétávali jsme nad mnoha místy, které jsme navštívili a vzpomínky se nám vracely. Tolik jsme toho tady prožili. Trochu nás mrzí, že kdybychom takhle prolétávali nad Českem, neměli bychom ani ty vzpomínky, ani bychom nevěděli, kde přesně jsme.

Na letišti v Aucklandu jsme strávili mnoho času. Dorazili jsme na letiště chvilku po obědě a let jsme měli až v 6 ráno druhého dne. Byla to dost mrazivá nuda. Naštěstí jsme našli místo, kde si nabít notebook a tak jsme si pustili aspoň film. To co jsme naspali ani nestojí za řeč. Úplně hotoví jsme vlezli do letadla. Konečně jsme se trochu prospali a už jsme vystupovali na letišti v Melbourne. Byli jsme trochu rozklepaní, jelikož jsme četli mnoho historek o imigračních procedurách na letišti. Ale byli jsme naprosto překvapeni. Byli jsme odbaveni během chvilinky. Ani nám nekontrolovali batohy v kterých jsme měli vybavení na treky. A za pár hodin už jsme seděli v letadle do hlavního města Tasmánie Hobartu. Bohužel jsme toho moc neviděli, jelikož bylo pod mrakem.

Na tento ostrov jsem letěl poprvé. Lada už zde byla dříve a tak věděla, co jí bude čekat. Tasmánie je ostrov jižně od Austrálie, který je skoro veliký jako Česká Republika. Ale žije tu půl milionu lidí. Myslel jsem si, že bude jako Nový Zéland, jak jsem se mýlil.

Doletěli jsme a hned si nás vyzvedli příbuzní Lady. Vyrazili jsme s Mikem a Jonem do Mikovi vily a dali si oběd a sprchu. Trošku unavení jsme vyrazili na náš první výlet. Nad Hobartem bylo slunečné počasí. Hora Mt. Wellington tyčící se do výše 1271 metrů nad Hobartem slibovala okouzlující výhledy. Mike nás vysadil u Jona a jeli jsme sním až na vrchol hory. Bylo to moje první setkání s místní přírodou. Koukal jsem se na eukalyptové lesy okolo nás. Ale zastavili jsme až nahoře v alpínském pásmu. Okolo nás byly nízké keře odolávající větrům. Všude okolo čněly prastaré skály, které jsou pro tento ostrov, ale i celý kontinent typické. Ocitli jsme se na prastaré části super kontinentu Gondwana. Zde do výšky čnějí pouze houževnaté horniny jako je bazalt nebo žula. Ostatní již stačila eroze odplavit do oceánu. Nejvyšší hora Tasmánie je vysoká jako naše Sněžka.

Došli jsme na vyhlídku do údolí, v kterém se rozkládá hlavní město. Pohled byl úžasný a zároveň podivný. Město se rozkládalo na malé rovinaté ploše v zálivu. Jinak všude okolo byly poměrně strmé kopce. Jon nám vysvětlil, že onen záliv a vystupující strmé kopce a ostrůvky jsou zbytky po rozsáhlém údolí, jenž tu bylo v době ledové. Za oněch pár tisíc let se zvedla hladina moře natolik, že po úrodných údolích zbyl onen záliv zařezávající se do pevniny a mnoho ostrovů a poloostrovů. Všude okolo nás byla hornatá krajina, bylo to pro mne velice zvláštní.

Jon nás vzal kousek stranou na skály, kde jsme měli lepší výhled a pokoj od mnoha turistů. Klid si tu užívali i Bennetts Wallaby (Macropus rufogriseus). Tito malí klokani jsou opravdu roztomilá stvoření. A také neuvěřitelně rychlá, když chtějí. Ale většinou jsou líní a poposkočí jen pár metrů a zkontrolují jestli mají od vás dostatečný odstup.

Byl jsem v sedmém nebi první den a už jsem viděl svého prvního hopsajícího živočicha. Jelikož jsme byli unavení, tak jsme jeli zpátky do města. Měli jsme energii akorát na to zalézt do postele. Ale Mike měl jiné plány. Zašli jsme na pivo a povídali si. On měl k tomu ještě spoustu starostí s prací, které při pivu řešil. Cestou domů zastavil a koupil pár lahví vína, které jsme si na Zélandu oblíbili. Takže jsme si doma sedli a začali popíjet já bílé a Mike s Ladou červené víno. Koukali jsme se, jak Mike dělá večeři. Bylo to úplné trýznění našich chuťových buněk. Vepřová pečeně ze zeleninou provoněla kuchyň. Nám se již sbíhali sliny, moc jsme toho nesnědli co jsme vyrazili z Nového Zélandu. Ta křupavá kůrčička, ta zelenina, mňam. Po pár skleničkách jsme již měli probránu spoustu témat a tak jsme šli pomalu spát. Musím říct, že jsme za ten večer vypili alkoholu co normálně za týden. Taky podle toho se nám ráno vstávalo. Tedy hlavně mně. Dali jsme si něco málo k snídani a vyrazili do města. Prošli jsme ho jen zběžně, já si koupil nafukovací karimatku a také nám Mike zařídil tamního operátora, abychom se mohli dovolat všem členům rozsáhlého Ladina příbuzenstva na druhé straně planety. Zanedlouho už jsme mířili do kanceláře Mika a Jona, v které na nás čekal Jonův táta, strejda Vašek a jeho manželka Juli. Vyrazili jsme do druhého největšího města Launceston.

21. 5. - 23. 5. 2017