Cesta
do Launcestonu
na severním pobřeží Tasmánie netrvala ani tři hodinky. Nejprve
jsme projeli hornatou oblastí oddělující údolí okolo Hobartu od
velkého údolí na jehož konci se nachází
Launcestonu.
Oblast
byla velice rozdílná od Zélandu. Byla pustější. Nebylo tu mnoho
vesnic ani půda nebyla intenzivně využívaná. Byly tu hlavně
pastviny, ale nebyly
tak zelené, spíše zpustlé. Zjevně tady nebylo tolik vláhy a
nebylo tu tolik ovcí v ohradách. Potkávali jsme tu hlavně Merino
ovečky, které mají našedlou barvu. Viděli
jsme i několik lesů. Byly
to takzvané
„Dry
sclerophyll forest“. Tedy suché lesy s převahou eukalyptů, které
jsou spíše roztroušeny a netvoří typický deštník po celém
lese, jak jej známe z
naší krajiny.
Je to spíše jak na savaně, kde prostor mezi stromy vyplňují
keře, či tráva. Záleží, kde a na jaké půdě roste. Společným
jmenovatelem těchto suchých lesů je oheň. Ten se zde pravidelně
prožene a nechá za sebou spoušť. Většina stromů jen ohoří a
žije
dál. Podrost
vyroste zase jedna dvě. Strejda
Vašek i Juli nás zásobovali informacemi o přírodě, protože
jsou blázni do přírody jako my. Dojeli jsme do údolí, kde
už byla půda intenzivně využívaná a byly tu ohrady hlavě se
skotem, které pokračovaly
a až k severnímu pobřeží.
Dojeli
jsme do Launcestonu
a
zaparkovali u pohádkově vypadajícího sídla. To byl náš domov
po mnoho následujících
dní.
Těžko si vzpomenout na všechno co měli v domě. Všude byly
artefakty z cest hlavně po australském vnitrozemí. Strejda Vašek
nás seznámil, jak s historií
domu tak s
historií oněch
artefaktů, kterých nebylo málo. Krom té přírody má
zálibu
i v letadýlkách. Některé místnosti byly
vyhrazené jen jim. Strejda
si sám vyrábí všechny díly. Dvoumetrové
létající stroje jsou jeho velkým koníčkem.
Ráno
jsme vyjeli směrem k severnímu pobřeží. Prví zastávkou byl
Bradys Lookout z něhož jsme měli část rozsáhlého
údolí jako na dlani. Zde jsme se poprvé setkali s Laughing
Kookaburra
(Dacelo
novaeguineae).
Nejúžasnější
na tomto opeřenci je jeho zpěv. Mně nejvíce připomíná vřeštící
skupinu opic.
Nedaleko
odtud v Notley Hills jsme si udělali procházku v Fern Gully. Toto
údolí bylo plné stromových kapradin (Dicksonia
antarctica).
Bylo
to také místo, kde jsem poprvé vkročil do
„Wet
sclerophyll forest“, pro
něhož je podrost těchto stromových kapradin typický. Stromovému
patru tu stále vévodí eukalypty. Tyto jsou jiné, ono
je neuvěřitelné množství druhů eukalyptů.
V těchto vlhkých lesích dokáží vyrůst během 200 let do skoro
100 metrové výšky. Je to neuvěřitelné, jak dokáží rychle
růst.
Zahlédli
jsme tu i nějaké skákající vačnatce, ale zmizeli rychle v lese.
Opět jsem zjistil, že mně mají zvířátka rádi. Především
mojí krev. Nasytil jsem svojí krví první pijavici. Ty mají rády
tyto vlhké lesy. Lada měla štěstí, po té jen lezly tři, ale
nezakously se.
Vyrazili
jsme dál a
dojeli
jsme do Beauty Point, kde bylo středisko pro chov mořských koníků,
ale také zde chovali Ptakopysky
(Ornithorhynchus anatinus) a
Ježury
australské (Tachyglossus
aculeatus)
jediné
živočichy z řádu Ptakořitní. Ptakopiskové
jsou opravdu podivní tvorové trochu jako bobři a
kachny dohromady.
Ale mají spoustu zajímavostí třeba, že jsou to jediní savci co
jsou jedovatí. Nebo že vajíčko z kterého se rodí, je velké
jako lentilka. Poté, co jsme se na ně dostatečně vynadívali, jak
se prohání po akváriu, tak
jsme se šli kouknout dál. Jenžury
již stepovaly
u dveří. Jen, co je otevřela chovatelka, dostaly
nášup dobrůtky
(kaše z vajec a brouků).
Koukali jsme jak tito roztomilí tvorové s mrštným jazýčkem
vylizují své misky. Bohužel jsem dorazili do Tasmánie v zimně a
tito tvorové jsou zalezlí celou zimu ve svých doupatech. Tak jsme
měli radost, že je můžeme vidět, i když byly
ochočení jak domácí mazlíčci.
Jeli
jsme dál. Přejeli jsme na druhou stranu zálivu a dojeli až k
pobřeží. Koukli jsme se na chatu, kterou má Vašek u moře.
Nedaleko jsme navštívili jak pláž tak místní maják Low
Head Lighthouse. Večer
jsme dorazili do Laucestonu a povídali si o přírodě. A také jsme
si vychutnávali další dobrůtky od Juli.
23. 5. - 24. 5. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat