Lake St. Clair a Mt. Acropolis

Brzo ráno jsme vyrazili. Tentokrát na jih od Laucestonu a doufali, že Bomba vydrží až na západní pobřeží, kam jsme měli už nějakou dobu namířeno. Výfuk vydával zvláštní zvuk. Zjevně o něco klepal, jak vibroval. Byl to pro nás další zvláštní zvuk, na který jsme si postupem času zvykli. Zastavili jsme se až u Lake St. Clair, které leželo za centrální plošinou na kterou jsme již vyjeli. Nacházeli jsme se v oblasti asi 60 kilometrů jižně pod Cradle Mountain na jediné cestě, která protíná celou oblast chráněnou jako světové dědictví. Vyšli jsme docela pozdě a čekalo nás 18 kilometrů podél jezera. Počasí nám moc nepřálo, bylo pod mrakem. Nám to ale nevadilo, koukali jsme se pod nohy na všemožné druhy hub. Měli kde růst, tlející dřevo z popadaných obřích eukalyptů bylo všude. Byla tu i příměs stromů Sassafra (Atherosperma moschatum) a Myrtle (Nothofagus cunninghamii). Netrvalo dlouho a došli jsme k chatě Echo point. Byla úplně plná lidí a tak jsme pokračovali v chůzi.

Kousek před chatou Narcissus, jenž byla na konci jezera byla podmáčená oblast a některé chodníky byly pod vodou. A tak jsme se i trochu namočili. Jen, co jsme došli byla tma a pssumové slézali ze stromů. Chtěli jsme si zatopit, ale v chatě byla plynová kamna. Něco tak naprosto neužitečného jsem dlouho neviděl. Po dvou hodinách bylo metr od kamen o 5 stupňů více. Byl sem rád, že nepršelo. Protože usušit věci by bylo naprosto nemožné. Během noci Lada několikrát vstávala a chodila kontrolovat věci, protože jsme měli malou společnost. V noci se totiž po chatě proháněly myši a našly si zálibu v našich igelitových pytlích od spacáků.

Chladnou noc jsme přečkali sami v chatě a brzo ráno vyrazili, měli jsme namířeno do Pine Valley Hut. Cesta byla příjemná a uběhla vcelku rychle. Odhodili jsme batohy a vydali se vstříc vrcholu hory Mt. Acropolis. Již z dálky jsme viděli, že to nebude sranda. Vršek byl pod sněhem, ale nemohli jsme si pomoct, byl nádherný den bez mráčku. Začali jsme šplhat. Kolem nás byly vzrostlé Pencil Pine i King Billy pine. Nás nejvíce zaujali vzrostlé Pandani, které měřily okolo deseti metrů. Za hodinu jsme vyšplhali na hřeben, kde začínal sníh. Chvilku jsme šli po hřebenu a užívali si výhled. Když jsme se přiblížili k úpatí hory Acropolis začalo být kolem nás zimní království.

Ve stínu hory se drželo až 10 centimetrů sněhu. Užívali jsme si zasněžené Pandani (Richea pandanifolia) i jiné místní rostliny. Cesta vzhůru se začínala protahovat. Po kamení a průrvách přikrytém sněhem se moc rychle nešlo. Ale i tak jsme pokračovali dál, hnala nás dopředu možnost vidět plošinu rozkládající se nad jezerem St. Clair a také hory severně od pohoří. Chvilkami to bylo trošku nebezpečnější, ale stále jsme pokračovali. Bohužel vyznačená stezka nás vedla snad po těch nejhorších místech. Vyšplhali jsme skoro až na vrchol. Bohužel nás zastavily ohromné skály, které byly pokryty ledem. To už i na nás bylo moc. Nahoru bychom to asi zvládli, ale cestu zpátky jsme si nedokázali představit. Mě štvalo nejvíc to, že už jsme byli nad mnohými vrcholky hory Acropolis, ale bohužel jsme stále neviděli na pohoří za ní.

Odměnou nám aspoň byl pohled na plošinu nad jezerem. Pomalu, ale jistě jsme se sunuli dolů. Na začátku strmého stoupání jsme si ještě udělali odbočku na vyhlídku na západní část pohoří, kde byl Labyrinth. Tam jsme měli původně namířeno, ale počasí nás zlákalo výš. Koukali jsme, jak se mraky valí ze západu a pomalu sklouzávají do údolí. Lada si chtěla nasadit na objektiv polarizační filtr, ale moc jí to nešlo. Za chvilku se kutálel do propasti mezi balvany a to bylo naposled, kdy jsme ho viděli. Bylo na čase pohnout. V chatě jsme byli ještě za světla a já zatopil v kamnech na uhlí. To byli kamna! Pořádně jsem je roztopil a z jednoho stupně bylo najednou stupňů dvacet. Ani nevíte, jak jsme si to užívali po předešlé noci s plynovými kamny, které byly naprosto nepoužitelné.

Ocenil to i jeden příchozí ze Sydney. Sním jsme si příjemně pokecali a on nám doporučil pár tipů na naši velkou cestu po vnitrozemí. Další den byl čas na cestu zpátky. Počasí se mělo zase měnit k horšímu. Šli jsme kolem chaty Narcissus i Echo point, tam jsme si dali čaj a šli podél jezera dál. Lada ulovila ještě několik neuvěřitelně zbarvených hub. Já jsem si pěkně sednul na zadek, když jsem lezl po spadlém stromu v jezeře, abych vyfotil popadané eukalipty. Docela jsme spěchali a tak nebylo moc času na zastávky. Vyčerpaní po 27 kilometrech jsme dorazili na parkoviště a vzali si něco málo z auta.

Šli jsme kousek na kempovací místo, které bylo dost neudržované. Byl zde dotazník na kterém nás překvapila otázka „Použili jste záchod?“ Chvilku nám dalo zabrat najít záchod, ale nakonec jsme ho našli. Vzápětí jsme také pochopili onu otázku, byl opravdu pro otrlé, já šel radši do křoví. Při stavění stanu nám pomáhala místní „kočka“ Eastern Quoll (Dasyurus Viverrinus), která je také vačnatec. Ráno nás mile překvapila jedna věc. Lada se šla zeptat jestli je možné se někde osprchovat. A k našemu překvapení byla v moderním informačním centru luxusní sprcha zadarmo i s toaletou. To byl obrovský rozdíl oproti kadibudce, která již obsloužila několikátou generaci.

6. 6. - 8. 6. 2017

Výstup na Cradle Mountain

Vylezli jsme ráno z chaty a užívali si rudé paprsky dopadající na žulový masiv před námi. Vyrazili jsme a šplhali co nejrychleji vzhůru. Čekal nás výstup na legendární Cradle Mountain. Bylo nádherné počasí a svlékali jsme jednu vrstvu za druhou. Moc jsme se nezastavovali i když údolí pod námi bylo úchvatné.

Dorazili jsme na vrchol hřebenu, který nás měl dovést na úpatí prudkého výstupu na vrchol. Již tady jsme se kochali nádherným výhledem, byly jsme ve 1200 metrech. Což je na místní poměry úctyhodné. Nejvyšší hora Mount Ossa má nadmořskou výškou 1617 metrů a je nedaleko odtud. Měli jsme výhled i na Barn Bluff, který se tyčil jak věž kousíček od nás. Užívali jsme si sluníčko a šli dál. Lada si našla i pár rozkvetlých kytiček. Ale nejvíce nás zaujal místní endemit Pandani (Richea pandanifolia).

Šli jsme dál podél strmých skal vystupujících vzhůru do výše. Měli jsme nádherné výhledy i počasí. Ale začali jsme pozorovat, že se pomalu, ale jistě mraky přibližují. Ale vtom jsem uviděl něco uprostřed malinkatého jezírka. Byl tam Ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus)! Bohužel jsem ho vyděsil a tak zalezl do své nory. Rozhodli jsme se počkat, až vyleze. Čekali jsme deset minut. Dvacet minut a Lada to nevydržela a šla se kouknout, jestli nevylezl z nory do nějakého jiného jezírka opodál. A najednou ho uviděla, byl nehybný u vlezu do své skrýše a v klidu odpočíval. Bylo to nádherné setkání s velmi plachým tvorem. Měli jsme veliké štěstí. Počasí už tak růžově nevypadalo a tak jsme vyrazili nahoru.

Vzali jsme to zkratkou a vystrašili pár klokánků. Šplhali jsme nahoru vcelku rychle, ale konec byl dost obtížný. S krosnami nám to dalo zabrat lézt po kamenech velkých, jak menší autobus a proplétat se mezi těmi menšími. Nahoře už byl i sníh a tak to leckde i klouzalo. Musíme říct, že to byl dobrý adrenalin, jak by řekli místní „challenging“. Když jsme už byli nahoře, tak jsme lezli zase dolů a pak zase nahoru, než jsme se dostali na opravdový vrchol. V tomto místě bylo sněhu nejvíce, protože bylo ve stínu. I tak jsme zvládli šplhat po rozsypaných žulových monolitech nahoru. Odměna stála za to. Výhled na severní část jedinečného území, jenž nenajdete nikde jinde na Zemi. A také nás hřálo pomyšlení na to, že strejda Vašek lezl na tu horu 5 krát nežli mu vyšlo počasí, jako nám napoprvé.

Pomalu nastal čas na cestu zpět. Jak to tak bývá, na horu se leze jedna dvě, ale dolů už to tak růžové není. V jednom místě mě Lada docela vyděsila. Pomáhal jsem jí slézat jeden převis a byla už skoro na stejné úrovní jako já a tak jsem se od ní otočil. V té chvíli Lada pololežela na prdeli. Naštěstí jí uklouzla noha na místě, které nevedlo přímo několik set metrů pod horu a od vážnějšího zranění jí zachránila krosna, kterou měla na zádech. Následujících pár dní si ztěžovala, jak jí bolí zadnice. Došli jsme do přístřešku a pokecali s jedním majitelem místní firmy. Když nás viděl, že dokážeme vynést krosny až nahoru, chtěl mi dát práci. Nějaké nošení pytlů s krmivem. Tak uvidíme kam nás osud zavane. Než jsme dohovořili už jsme byli v mraku. Takže pochod zpátky po plošině pod horou byl dost nudný. Ale když jsme sešli dolů k jezeru, tak jsme měli i pár pěkných výhledů. Hora opět dělala zeď mezi hezkým a hnusným počasím. Odjeli jsme s Bombu na jedno kempoviště blízko od parku.

Národní park Cradle Mountain nás okouzlil a tak jsme se rozhodli ho navštívit ještě na jeden den. Počasí nebylo nic moc, bylo vlhko a zima, ale i tak jsme se dokopali k tomu něco dělat. Vybrali jsme si proto krátkou odpočinkovou tůru. Aspoň jsme si to mysleli. Nejdříve jsme nemohli najít začátek. Naštěstí jsme, ale našli konec tůry, která vedla okolo Pencil Pine Creek. Šli jsme nejdříve místním deštným lesem. Převažovali tu stromy Myrtle beech (Lophozonia cunninghamii) a stromové kapradiny. My jsme si užívali všudypřítomné mechy a lišejníky vysíci z každičké větve. Zanedlouho jsme dorazili k planině plné Button grass (Gymnoschoenus sphaerocephalus). Procházka po takovýchto planinách není úplně nejlehčí, skákání z trsu na trs není moc bezpečné a šlapání mezi trsy je zase dost bahnitá záležitost. Šli jsme touto krajinou, která je důsledkem intenzivního vypalování. Tyto traviny oheň jen ožehne, a ony se velice rychle vzpamatují. A díky tomu jsou nyní velice hojné. Dávalo nám i zabrat značení stezky. Párkrát jsme se i ztratili, jelikož jsme sešli na vombatí stezku. Holt byla líp prošlapaná. Pláně vystřídalo lezení po strmém svahu, na kterém se držely Pencil Pine a občas jsme se udrželi i mi. Opět jsme zastavovali každou chvilku, byli tu neuvěřitelně barevné houby. Byla to obtížná, ale krásná procházka. Po procházce jsme se nedivili, že jsme nemohli najít začátek treku, protože byl dobře maskovaná za třemi spadlými stromy a několika keři. Tato procházka se dá považovat za opravdový „bush walk“ protože údržba na něm byla dělaná tak před patnácti lety.

Dojeli jsme do kempu u jezera Barrington a udělali si ohýnek. Večer jsme pozorovali zápasící possumi nad sudem odpadků a jiná stvoření vycházející v noci. Druhý den jsme si udělali malou zastávku ve městečku Sheffield, kde mají na každém domě velký obraz namalovaný na zdi. Prošli jsme se tímto uměleckým dílem a jeli nasadit výfuk do Laucestonu. Se správným nářadím to bylo jedna dvě a tak jsme mohli druhý den pokračovat v naší cestě. Večer jsme si povídali, co jsme viděli a ukazovali fotky, které jsme pořídili strejdovy Vaškovi a Juli. Juli nám udělala zase dobrůtku k večeři.

3. 6. - 5. 6. 2017

Národní park Cradle Mountain – Lake St Clair

Následující ráno, po vrácení Bomby nás strejda dovezl do soutěsky v Laucestonu. V mezičase, než jsme došli k jeho domu, měl v plánu opravit auto. Vyrazili jsme od přehrady Trevallyn po proudu řeky South Esk. Lada si užívala okolní krajinu zrcadlící se na hladině řeky. Čím jsme scházeli níže, tím se říčka zařezávala hlouběji do skal, které vystupovaly na povrch. Sešli jsme do údolíčka a navštívili elektrárnu, která zásobovala elektřinou Lauceston v minulém století. Bylo to jedno z prvních elektrifikovaných měst v Austrálii. Motory pro onu elektrárnu byly z tehdejšího Československa. Prošli jsme městem a došli ke strejdovi. Bomba už měla nový startér a tak jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Jeli jsme do Kentish Park Campground u jezera Barrington. Vztyčili jsme stan a najedli jsme se. Uložili jsme se ke spánku a vtom začali vedle řezat motorovou pilou dřevo na oheň a zanedlouho opodál střílet. Doufali jsme, že další den bude o něco klidnější. Vyrazili jsme brzo ráno. Byl krásný den a chtěli jsme ho využít. Nejdříve jsme jeli do informačního centra zjistit, jestli můžeme jít na tůru v národním parku Walls of Jerusalem. Tam nás odkázali na jiné místo a tak jsme chtěli jet tam. Nastartoval jsem a uslyšel ten randál. Zase upadl výfuk. Hned vedle motoru. Chvilku jsme se rozmýšleli, co budeme dělat. Nakonec jsem se rozhodli, že využijeme den. Bomba to bez takové maličkosti jako je výfuk vydrží. Dojeli jsme na další místo dychtící po informacích. Po půl hodině a několika telefonátech neinformovaných lidí s neinformovanými lidmi jsme se dozvěděli, co už jsme tušili. Trek je sice otevřený, ale příjezdová cesta k treku se stále opravuje po loňském sesuvu půdy. Takže jsme se rozhodli přesunout na jiné místo, než se spoléhat na to, že dokážeme přebrodit dravou řeku.

Dělal jsem vše možné, abych jel co možná nejtišeji. Když jsem šlápnul na plyn, tak Bomba prděla dost nahlas. Dojeli jsme na parkoviště u vstupu do národního parku Cradle Mountain – Lake St Clair. Po konzultaci v místním centru jsme se šli sbalit na tůru. Měli jsme na to asi jen 15 minut, než nám pojede autobus do nitra národního parku k jezeru Dove Lake. Moc času to nebylo, ale museli jsme ho stihnout, protože jsme měli akorát 5 hodin světla a cesta k horské chatě měla trvat 4 a půl hodiny. Byli jsme moc rádi, že jsme autobus stihli a nemusíme se prodírat úzkými zatáčkami s prdící Bombu. Aspoň jsme si v klidu vychutnávali jízdu. Ukvapené balení si vybralo svou daň. A tak jsem šli nakrást toaletní papír na záchody u jezera. Já jsem se dal do řeči s místním horalem, který mi řekl, že na horskou chatu dojdeme v klidu za 3 hodiny a tak jsme neměli kam spěchat. Krom jiného mi řekl, že pár dní nazpátek nahoře málem umřel člověk na hypotermii. Ta je tu velice častá. Stačí se zpotit, a když přijde studený vítr může podchlazení přijít během hodiny. A změna počasí je zde na denním pořádku.

Počasí už nebylo jako ráno. Mraky už přišly a usadily se na vrcholu hory Cradle Mountain. Ale i tak bylo krásné teplé počasí. Hora jako by dělala zeď mezi pěkným a hnusným počasím. Naštěstí jsme měli cestu naplánovanou na straně s hezkým počasím. Šli jsme okolo jezera Dove a pomalu se šplhali nahoru. Obdivovali jsme, jak ohlazené skály ledovcem tak místní dřeviny. Potkali jsme tu King Billy pine (Athrotaxis selaginoides), jenž obývá místní nadmořské výšky. Nečekali jsme, že si tu i zalezeme po řetězech, ale jinak se vylézt na Hanson's Peak nedalo. Po tom šlo vše z kopce. Nejen terén, ale i počasí. Začalo poprchávat a tak jsme přidali do kroku.

Cestou jsme viděli místní ojedinělou dřevinu. Je to místní pabuk Deciduous beech (Nothofagus gunnii). Jediná dřevina v Austrálii, které opadává listí. Najdete ji v nejvyšší horách Tasmánie. Opravdu jsme si užívali procházku na severním okraji Přírodního dědictví UNESCO, jenž zabírá skoro 20 procent Tasmánie s rozlohou 14000 kilometrů čtverečních.

Popošli jsme dál a na místním eukaliptu hrála kůra všemu barvami Snow gum (Eucalyptus coccifera).

Došli jsme do horské chaty. Nebyli jsme tu první. Předběhla nás Novozélanďanka, která roztápěla kamínka do ruda. Při dělání večeře Lada zjistila, že nevzala těstoviny a tak jsme byli jen na dvou čínských polívkách a toustovém chlebu. Užili jsme si klidný večer a dokonce jsme viděli i Pademelona s malinkatým klokánkem ve vaku. Bylo to opravdu roztomilé pozorovat, jak se vyklání z vaku a uždibuje trávu. Před spaním jsme si říkali, jestli se vyplní předpověď, která přislibovala další nádherný den. Ze spánku nás jen vytrhli dva lidé, kteří dorazili do chaty okolo půlnoci. Říkali jsme si, že to jsou pěkní blázni chodit v zimně v noci po horách.

1. 6. - 2. 6. 2017