Putování okolo ledovcových splazů

Ráno nás sluníčko nepřivítalo. Naštěstí ale nepršelo. Z Víku jsme jeli kousek nazpátek k poloostrovu. Vyjeli jsme na hranu útesu a obdivovali skalní brány Dyrhólaey, které odolávaly moři. Snad jim to dlouho vydrží. Byl zde i nádherný výhled do okolí především na nekonečnou černou pláž. Poté jsme popojeli kousek níž, kde byly další roztodivné skalní útvary. Nás ale více zaujali ptáci, kteří se pohupovali na neklidném moři. Chvilku jsme bádali, co jsou zač. Ale nory nedaleko od nás utvrdily v tom, že jsou to papuchalci. Chvilku jsme je pozorovali a najedou začali létat okolo nás. Někteří se vraceli do svých hnízd a jiní jen kroužili nad útesy. Byla to nádhera, kterou jsme si všichni užívali.

Co by kamenem dohodil byla pláž Reynisdrangar, bohužel jsme museli objet celou zátoku. Takže to tak blízko nebylo. Naštěstí nám to čedičové skalní útvary zcela vynahradili. Obrovské šestiboké sloupy se zvedaly z pláže a lákali každého. Vylézt si na ně musel opravdu každý. 

Kousek za nimi byla nechvalně známá pláž, která ráda překvapí lidi. Bohužel někdy je to osudné a vlny někomu vezmou to nejcennější. Život. Nás tam zastihlo něco jiného. Indové si dělali na pláži svatební fotky a mě poprosili ať držím nevěstě jednu z vleček. Foukal ledový vítr, prostě bylo hnusně a nevěsta byla polonahá. Vůbec sem jí nezáviděl. Snad jí to stálo za to.

Projížděli jsme sandarem, který měly na svědomí mohutné ledovcové řeky. Monotónní placku přerušilo krásné lávové pole, které bylo pokryté mechem. Tohle mechové království máme moc rádi. Bohužel každým rokem je více znát, jak někteří nedbají zákazů a lezou, tam kam nemají.

Po chvilce jsme už byli v národním parku Skaftafell. Chvilku jsme se rozmýšleli, kam půjdeme. Nakonec to vyhrál ledovec, který byl nejblíže. Procházka to byla krásná a výhledy na ledovec také stály za to. I tady jsme byli s Laděnkou poprvé. Ledové kry pluly jezerem, které za sebou nechal ustupující ledovcový splaz. Mohli jsme si k některým dojít a sáhnout si na ně. Některé zbytky ledu měly úchvatné tvary. Kam se na to hrabe moderní umění.

Následovala zastávka za hřebenem hor. Dojeli jsme k proslulé Diamond Beach. Nejdříve jsme šli k jezeru, které vytvořil tající ledovec. Těžko uvěřit, že před 70 lety zde nebylo žádné jezero. Nyní je zde nejhlubší jezero na Islandu a také jedno z největších. A nadále roste a ledovec nadále ubývá závratnou rychlostí. Měli jsme možnost vidět v zátoce mnoho nádherných ker. Některé byly obrovské. Tuleni mezi nimi vypadali jako malinké rybičky. Na jednu stranu to bylo nádherné a ohromující. Na druhou bylo vidět, jak ledovec rychle taje. Je jen otázka času, kdy ledovec ustoupí natolik, že do jezera nebude padat žádný led. A tato proslulá atrakce, která vábí miliony turistů zmizí.

Přesunuli jsme se k pláži, na kterou vlny vyplavují led. Byla to opět nádhera. Tolik ledu jsme tu ještě neviděli. Černá pláž dodávala kusům roztříštěných ker něco magického. Ten kontrast milují všichni fotografové. Byli jsme tam dlouho. Dokonce jsem si vlezl i na kru. Sice se to nemá dělat, ale byla malinká. Vlny pohazovaly krami velkými jak auto jako, by nic. Bylo to epické. Po půl kilometru jsme narazili na klenot. Led byl vybroušený, tak průhledný, tak oslňující. Světlo se v něm lámalo do všech směrů, Vlny jím pohazovaly a umocňovaly dojem něčeho neuchopitelně nádherného. Slova na některé věci nestačí. Jen škoda, že nám nesvítilo sluníčko, to by se fotky více vydařily.

Projížděli jsme okolo mnoha ledovcových splazů, až jsme dojeli do městečka Höfn. Hned jsme šli do restaurace a dali jsme si vyhlášeného humra norského. Byl sice o dost menší než ty, které známe z obchodů v Čechách, ale i tak byl moc dobrý. Není nad lokální pochoutky.

25. 5. 2019

Maminka nás navštívila na Islandu

Náš pracovní život přerušila návštěva Lady maminky. Po práci jsme zabalili všechno potřebné a ráno vyrazili do Reykjavíku. Neměli jsme toho málo, protože jsme si na ní připravili překvápko v podobě výletu okolo ostrova. Počasí na severu nebylo nikterak přívětivé, ale po pár hodinách jízdy se to změnilo. V Reykjavíku už nebyl ani mráček, hned jsme si udělali procházku okolo pobřeží v Keflavíku, když jsme čekali, než maminka přistane. Na letišti si dámy trošku poplakaly a vydali jsme se do rušných ulic severského velkoměsta. Procházeli jsme se malinkými uličkami, které nás zavedly na vrchol kopce. Zde dominovala místní katedrála.

Poté jsme sešli do přístavu a cestou jsme obdivovali místní upravené zahrádky. Jaro bylo v plném proudu, a tak bylo na co koukat. Dokonce jsme měli štěstí a viděli jsme průjezd nablýskaných historických aut. Procházeli jsme okolo kulturního centra Harpa až k přístavu. Tam jsem pro změnu obdivoval obrovské lodě, které spravovali v doku. Dámám se více líbily obchůdky. Tak to holt je. Co jsme si užívali všichni, byla venkovní zahrádka u radnice. Dali jsme si pivečko či víno a chytali bronz. Bylo to krásné. Trochu nám vyhládlo a zašli jsme si na oběd do krásné restaurace. Já jsem si dal jehněčí a dámy preferovaly mořské plody. Takže si pochutnávaly na předkrmu z krevet a hlavní jídlo měly rybu. Ale ani jeden z nás už neměl místo na moučník. Tak jsme si ho vzali na hotel.

Ráno jsme si vyrazili zařídit pár věcí a následně jsme zašli na kávu ke katedrále. Neváhali jsme a vešli jsme do ní, protože nás lákala varhanními tóny. Opojeni hudbou jsme vyrazili na výlet. Jako první jsme dojeli do národního parku Þingvellir. Bylo obstojné počasí, a proto jsme se zařadili do zástupu lidí, kteří obdivovali místní průrvu. Ta je na rozhraní litosférických desek.

Prošli jsme jí až k vodopádu, který padal do průrvy. Šli jsme okolo toku, až ke kostelíku, u něhož byl první parlament na světě. Cestou jsme obdivovali místní ptáky, kteří se cachtali v pomalu tekoucí vodě. Mnoho času jsme zde nestrávili, protože jsme pospíchali dál.

Jeli jsme směrem do vnitrozemí, netrvalo to dlouho a stanuli jsme před Geysirem. Tento gejzír, který už není moc aktivní, dal jméno všem gejzírům. My jsme pozorovali jeho menšího brášku o kus vedle. Lady mamka byla naprosto fascinovaná. Ani nevím kolikrát jsme ho viděli vytrysknout. Bylo to jako vždy naprosto úchvatné sledovat čeřící se hladinu. Jenž jednou za čas poklesla a následovalo vzedmutí blankytně modré koule, jež explodovala vysoko nad nás. Jedou jsme dostali i solidní spršku příjemně teplou vodou.

Mohli bychom tam stát celé hodiny, ale počasí mělo jiné plány. Rychle jsme se přesunuli k vodopádům Gullfoss a vyšli jim vstříc. Masa vody si prohlubovala koryto jako každý jiný den. My jsme obdivovali onu sílu dunící pod námi. Vydali jsme se i blíže, vodní tříšť byla všude okolo nás. Hukot vody byl všudypřítomný. Černé mraky nad námi nám daly vědět, že už moc času nemáme. Když jsme došli k autu tak začal pořádný slejvák. Nevadilo nám to, jelikož jsme si vychutnávali dobrý český chléb, který přivezla Laděnky mamka. 

Otočili jsme to a jeli zpátky k pobřeží. Počasí se nám zlepšovalo, až do té míry, že jsme neváhali zastavit u dalších vodopádů. To byla pro nás s Ladou také premiéra, na kterou jsme se těšili. Protože se dá za vodopádem Seljalandsfoss projít. Voda padala z vysoké skalní římsy do jezírka. 

My jsme šli okolo něho z pravé strany. Trošku nám foukal vítr, a tak byla vodní tříšť všude. Netrvalo dlouho a byli jsme mokří od hlavy až k patě. Pohled za vodopádem stál rozhodně za to. A ten neskutečný rachot byl naprosto dech beroucí. Udělali jsme pár rychlých fotek, než jsme měli objektiv plný kapek a pokračovali jsme dál. Než jsme vyšli na levé straně, daly se bundy ždímat. Lady mamka by si to dala klidně ještě jednou, ale měli jsme další místa k navštívení.

Kousek vedle byl vodopád Skógafoss. Ten jsme vzali rychle, jen jsme došli blízko padající mase vody. Zase jsme se trošku osvěžili vodní tříští a jeli dál.

Poslední dnešní zastávkou byl Sólheimajökull. Už bylo docela pozdě, ale i tak jsme vyrazili si prohlédnout ledovcový splaz. Když jsme k němu přicházeli, bylo znát, jak ustoupil. Přitom jsme tu byli před rokem. Trošku smutní jsme přešli zákaz vstupu a vydali se k odtávajícímu konci ledovce. 

Byl tam opět všude štěrk, a tak nebyl kluzký. Vzali jsme tedy Lady mamku také na ledovcový splaz. Byla ráda, že se ho může dotknout a koukat na jeho roztodivné tvary. Dojeli jsme do Víku a zakempovali. Já jsem spal v autě a Lada s mamkou byly ve stanu, což bylo pro mamku veliké překvapení. Jelikož naposled spala ve stanu snad někdy na základní škole.

23. 5. - 24. 5. 2019

První návštěva

Konečně za námi přijel někdo na návštěvu. Adélka s Honzou dorazili ke konci dubna. Tedy v období, kdy se příroda u pobřeží začínala probouzet ze zimního spánku. Hned jak jsme se potkali, zavedli jsme je do kavárny, aby ochutnali polévku, kterou Lada vaří skoro každý den. Dle prázdných talířů jim chutnalo. Po chvíli povídání jsme se vydali na procházku. Vzali jsme je na pláž, kde jsme pokračovali v klidném debatování. Večer jsme naplánovali výlet okolo poloostrova a ráno vyrazili.

Nejdříve jsme si zajeli do našeho údolí. Dojeli jsme k farmě Skeið a vydali se ke stejnojmennému jezeru. Většinu cesty jsme měli bez sněhu. Jen na pár stinných místech odolávala silná vrstva navátého sněhu. Zanedlouho jsme vyšli k jezeru, které bylo z větší části zamrzlé. Počasí nám opravdu přálo svítilo slunce a vítr se ani nehnul.

Hladina jezera byla jako zrcadlo. Honza k tomu poznamenal, že jsme větší kýč ani nemohli vybrat. Bylo to opravdu pohádkové místo. Netrvalo to ani 3 hodiny a už jsme vyráželi opět na cestu. Cestou jsme se posilnili obědem v Dalvíku a vyrazili na sever. Trasou jsme zkusili najít velryby, ale neměli jsme štěstí. Po několika menších zastávkách jsme dorazili do Siglufjörður. Chtěli jsme navštívit museum, ale bylo zavřeno, hold ještě není turistická sezona. Prošli jsme si město a vyrazili dál. Zastavovali jsme na našich oblíbených místech a ukazovali jsme kamarádům zajímavá místa. Na druhé straně poloostrova bylo počasí o něco horší, ale stále nadstandard. Vydali jsme se do bazénu v Hofsós, z kterého je krásný výhled do celého fjordu. Poté, co jsme se dostatečně nabažili horké vody, jsme se vydali do univerzitního městečka Hólar.

Zde se zabývají i koňmi, takže jsme neopomenuli se s nimi seznámit. V Hólaru jsme vzali Honzu a Adélu do drnového domečku a následně do lesa. Ten místní je opravdu velice vzrostlý. A to nemyslím nikterak urážlivě. Konečně jsem se cítil jak v lese, a ne jak v lesní školce.

Zbytek cesty byl již zdlouhavý. Všichni jsme byli unavení, a tak jsme zastavili akorát v Bakki, kde jsme obdivovali strmé skalní štíty. Než jsme dojeli domu tak jsme se dohodli, že si je následující den prohlédneme zblízka.

Večer jsme vyplnili Islandským filmem, jelikož jsme čekali, než se setmí. Doufali jsme, že v jednu ráno bude ještě tma. Bohužel i v tuto hodinu bylo příliš světla na pozorování Aurory. Holt budou muset přijet někdy v zimě.

Ráno jsme se vydali z Dalvíku do Akureyri. Nejdříve jsme si prošli město a kochali se budovami či turistickými lákadly. Měli jsme namířeno na suši, ale nakonec jsme skončili na fish and chips, na kterých jsme si také pochutnali. Zastavili jsme na chvilku v botanické a doufali, že bude jarní květena rozkvetlá. Bohužel kromě brzkých jarních cibulovin se ještě nic neprobralo k životu. 

Vyrazili jsme tedy ke strmým skalám Bakki. Poctivě jsem naplánoval treck, ale jak to bývá plán se během prvních pár minut změnil. Naštěstí k lepšímu. Zajistili jsme, že k jezeru v horách vede značená stezka. To nám usnadnilo prodírání se v nízkém křoví. Po chvilce stoupání jsme narazili na první závěje, které ještě nestihly odtát. Naštěstí se to moc nebořilo, a proto jsme postupovali směle dál.

Špičaté vrcholy se čím dál více přibližovali a nám se na ně naskytl okouzlující pohled. Ale nejdříve jsme museli dojít k jezeru. Došli jsme k potoku, který mizel někde v hlubinách sesuvu, po kterém jsme od začátku šli.

Následovali jsme potok proti proudu až k rozsáhlému jezeru. Bylo zcela zamrzlé. Loďka na jeho břehu nás velice pobavila, když jsme sestoupili až k břehu. Led byl ještě dostatečně silný, aby udržel člověka. Radši jsme to ale ve více lidech nezkoušeli.

Došli jsme pod strmá skaliska, z kterých čas od času spadl nějaký kámen. Měli jsme se proto na pozoru. Sesuvy tu byly běžnou součástí jarního tání. Pomalu jsme procházeli pod skalními výstupy a obdivovali je se zakloněnou hlavou. Svah pod skalisky byl více zastíněn, a proto náš postup zpomaloval sníh. Nebylo to ale nikterak problematické. Do Dalvíku jsme se dostali až večer. Byli jsme docela znaveni, a proto jsme šli docela brzo spát s myšlenkou krásně prožitého dne. Ráno jsme se rozloučili se slzičkami v očích a nám pokračoval opět běžný pracovní rytmus.

23. 4. - 26. 4. 2019

Konečně náznaky jara

Nastal duben a počasí se umoudřilo. Slunce svítilo a vcelku rychle rozpouštělo sníh. Po několika dnech pěkného počasí jsme si mohli užít cestu do práce po nezledovatělé silnici. Dny ubíhaly a slunce stále svítilo. Bylo to naprosto divné. Nikdy jsme nezažili tolik krásných dní vkuse. Lyžaři si to patřičně užívali, dokud měli na čem lyžovat.

Většinu dnů jsme byli v práci, a proto jsme si alespoň užívali noci. Na jasné obloze plné hvězd tancovala polární záře. Bylo to ale jiné nežli v zimě. Museli jsme vyrážet až po půlnoci, jelikož bylo do té doby stále příliš světla. Ale i o půlnoci jsme na severním obzoru zahlédli rudý západ slunce. Naštěstí mnoho světla nevydávalo, a tak jen dotvářel dokonalou symfonii barev na polární obloze.

Náš první kurz islandštiny se chýlil ke konci a součástí byla prohlídka muzea v Dalvíku, které jsme už jednou navštívili. Takže nic nového. Na závěr jsme si dali se skupinou Pizzu v jedné restauraci a příjemně si popovídali. Ale islandsky to stále nebylo. Furt jsme spíše mluvili Anglicky někteří lépe někteří hůře. Jedna holčina z Thajska nás opravdu pobavila. Za prvé tím, že má na Islandu manžela, s kterým se nedomluví ani anglicky ani islandsky. A tak jsme se pousmáli, jak ten jejich vztah založený na „body language“ asi vypadá. Následně jsme se potrhali smíchy, když druhé Thajce řekla „You are fat“ místo full. Tak doufáme, že se s jejím body language někam dostane. Když Thajky odešli, tak jsme si bezvadně popovídali s naší učitelkou. Škoda že takových dní není více.

Po prvních deseti dnech hezkého počasí jsme uviděli první rozkvetlé květiny. Museli jsme si za nimi dojet do Akureyri, kde nebylo tolik sněhu. Konečně jsme měli hmatatelný důkaz, že zimě konečně odzvonilo.

Takhle jsme si ještě příchod jara neužívali. Opravdu bylo co slavit. Na Velikonoce 22. 4.  jsme už měli skoro všechen sníh v Dalvíku roztátý. Květiny kvetly a já se vydal sehnat něco, z čeho by se dala uplést pomlázka. Místní lesík mi dal vše potřebné. Sice to nebyla vrba a ani to nebyly krásné dlouhé pruty. Nicméně jsem něco splácal. Vyšupaná Lada odevzdala krásná vejce a všichni byli spokojení.  

1. 4. - 22. 4. 2019

Zamrzlý vodopád

V březnu začalo jaro, ale maximálně tak v České republice. Na Islandu stále vládla zima. Jediná věc, která se za měsíc výrazně změnila byla délka dne. Už v brzkých ranních hodinách vylézalo slunce nad obzor a zapadalo pozdě večer. Skoro jako v létě ve střední Evropě. Toho začali využívat především skialpinisti z Evropy nebo USA. My jsme nasadili naše sněžnice a vyráželi do okolí našeho městečka. Nebylo to často, jak bychom chtěli. Stále bylo spoustu dnů hodně větrno nebo sněžilo. A to jsme se spokojeně váleli doma u filmu nebo zařizovali věci na svatbu. Především jsme se snažili být v práci co nejvíce, abychom našetřili zlaťáčky.

Jednoho dne měla Lada výjimečně ranní, a tak jsme odpoledne vyrazili ven z Dalvíku. Ne že by bylo hezky. Spíše byla zima jak prase. Čehož jsme využili a vyjeli jsme se kouknou za nejbližšími velkými vodopády. Projeli jsme Akureyri a zamířili na druhou stranu fjordu. Čekala tam na nás novinka v podobě zbrusu nového a nejteplejšího tunelu na Islandu. Už měl být otevřený několik let, ale při ražbě narazili na silný horký pramen, který jim zatápěl tunel. Museli ho tedy odvést z tunelu pryč. Nyní se o tom může každý přesvědčit. Protože pod tunelem je horký potok, z kterého se pořádně páří, když se vlévá do studeného moře. Zajeli jsme do tunelu a teplota začala stoupat. Připadali jsme si, jak v horkém fénu a z auta odpadal jeden kus ledu za druhým. Kdyby byl průjezd zadarmo, tak bychom jsme si sem jezdili odmrazit auto. Bohužel se ale musí platit. Ale nestojí to moc, člověk ušetří dost času i paliva, když nemusí přejíždět přes průsmyk.

Po sedmi kilometrech jsme se vynořili z tunelu a pokračovali údolím až k řece Skjálfandafljót. Zatavili jsme nedaleko vodopádů a šli podél řeky. Docela to místy klouzalo, ale stálo to rozhodně za to. Goðafoss neboli vodopád bohů byl krásně zmrzlý. Jen škoda, že nám nezasvítilo slunce.  

Nádherné roztodivné ledové útvary obklopovaly vodopád a my jsme se nemohli dočkat až roztají. Bylo by to nádherné pozorovat kvetoucí jarní květenu okolo vodopádu, ale na to bylo ještě hodně brzo. Zimy jsou tu dlouhé. Přišli jsme k vodopádu i zespoda. Nebo spíše jsme se doklouzali. Ledové království pod vodopádem bylo úchvatné. Dunění masy vody dodávalo onomu zážitku patřičnou atmosféru. Když jsme byli dostatečně vlhcí, tak jsme se odebrali k autu.

Projeli jsme opět teplým tunelem a zastavili se na vyhlídce. Před sebou jsme měli velkoměsto severu Akureyri, které se neuvěřitelně rychle rozrůstalo. V 18. století tu nebylo prakticky nic. Až na konci 19. století se zde pomalu začalo tvořit osídlení, které dalo vzniknout dnešnímu městu. A dnes se pomalu přibližuje k 20 000 obyvatel.

Uprostřed března si Lada zaletěla do Česka zařídit pár věcí. Samozřejmě neopomenula mi poslat fotku plněných knedlíků uzeným se zelím, které mi velice chybí. Či fotky probouzející se české přírody. Smutně sem se poté koukl oknem na metrovou závěj, která se tyčila před naším oknem v Dalvíku. Trvalo to jen pár pracovních dní a Lada úspěšně dorazila zpátky do zamrzlé pustiny.

Na konci března jsme si vzali den volno, abychom si konečně také užili sluníčko. Vyrazili jsme na procházku na kopec, kde je lyžařský areál. Jestli se tomu dá tak říkat. Je to jedna kotva. Chvilku jsme si sněžnice nesly v ruce, než jsme dorazili k ucelenější sněhové vrstvě. Bylo pravdu nádherně. Slunce začínalo mít sílu, konečně prohřálo i vzduch nad zmrzlou půdou. My jsme pomalu šli nahoru a sundávali jednu vrstvu za druhou.

Když jsme dorazili nad lyžařský areál, tak Lada dostala strach z lavin a ze strmého stoupání. Hold nemá za sebou dětství na horách jako já. Snažil jsem se jí uklidnit ale marně. Tak jsme to vzali oklikou. Po horách si to brázdili lidi na sněžných skútrech, kteří z lavin očividně strach neměli. Popošili jsme ještě kus a pak jsme se zastavili. Chvilku jsme si poseděli a trávili krásné chvíle na prosluněném kopci. Bohužel výstup na vrchol hory si budu muset udělat někdy jindy.

Dole jsme byli za chvilinku. Doma jsme si dali sprchu a vyrazili do Akureyri na nákup. Cestou zpátky jsme se zastavili v Gásir. Bývala to letní obchodní stanice, kterou využívali hlavně Dánové ve středověku. Nyní po ní nezbylo nic. Přesně takhle začínalo i Akureyri, které má ale jiný příběh.

1. 3. - 31. 3. 2019

Výlety na sněžnicích

Po dvouměsíčním intenzivním vybírání mezi beckcountry běžkami a skialpovým setem jsme koupili sněžnice. Trvalo pár týdnů, než se sešel den volna s obstojným počasím, pak jsme vyrazili do neobydleného fjordu nad Ólafsfjörðurem. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili. Laděnka to v půlce vzdala. Promrzly jí plíce a špatně se jí dýchalo. Na chuti jít dále ji ani nepřidával všude přítomné omrzlé vlasy okolo obličeje. Bylo okolo -15 °C. Já sem se pořádně zabalil a došel až na pláž, tentokrát jsem nic zajímavého nenašel. Otočil jsem se tedy a šel po prosluněné straně údolí zpět. Bohužel slunce svítilo jen krátce, bylo totiž stále velice nízko. Poprvé vyšlo sluníčko nad Dalvíkem 21. ledna. Hned jsme ten den vyšli ven a čerpali energii z prvních slunečních paprsků. Bohužel to trvalo jen chvíli, než zase zalezlo za hory. Ale každý den bylo o něco výš, což nám velice zvedalo náladu. Přesto jsme stále užívali vitamín D.

Jednoho dne byla opravdu velká zima. Jasné počasí a vítr ze severu udělali z Dalvíku mrazák. Z moře se kouřilo a my jen čekali, než zamrzne také. Dlouho se to nestalo, ale občas se to stává. Šéfův děda roku 1918 takhle přešel přes celý zamrzlý fjord. A před dvěma staletími, bylo moře zamrzlé celé, dalo se dojít i na ostrov Grímsey.

Zjistili jsme, že naše sněžnice nejsou na procházky okolo Dalvíku nejpraktičtější. Místy bylo mezi keři metr čerstvého prašanu. Takže jsme se propadali buď do korun keřů nebo do prašanu. Bylo to velice namáhavé. Naštěstí to bylo jenom u města, na vyšších místech nebylo sněhu tolik. Tam vítr skoro všechno odvál. A také jsme měli pro sebe naší dvoukilometrovou pláž, po které skoro nikdo nechodil. Přesto jsme toho v zimně moc nenachodili. Velice často jsme si užívali pohody doma. Měli jsme i novou zábavu na večery, což byla učebnice Islandštiny. Také chodíme na kurz, nebo do domova důchodců si popovídat.

Když kosmické i lokální počasí bylo příznivé, vydali jsme se okolo desáté večer na noční vyjížďku. Vzali jsme s sebou novou hračku a mrzli jsme venku. Lada nastavila foťák a dala ho na náš nový stativ. Snažila se zachytit onu krásu pohybující se ladně nad námi. Není to jednoduchá věc. Ale musím říct, že už se Ladě několik krásných fotek podařilo vyfotit. A doufám, že ještě jich pár bude, než bude světlo celou noc.

Dny se prodlužovaly neuvěřitelnou rychlostí. V polovině února to už byla pohoda. V těchto měsících se den prodlužuje asi o hodinu za deset dní. Takže je opravdu každý den znát. Ke konci února jsme se jeli rozloučit s Klaudií, s kterou jsme pracovali. Byl to velice příjemný večer. Během večera mě nejvíce zarazilo, že jim slunce vyšlo nad horami teprve ke konci února. Je pravdou, že jsme byli na farmě na konci údolí. Všude čněly nádherné ostré vrcholky hor. Ale představa skoro 4 měsíců bez slunce nás děsila.

Samozřejmě, že naše dny nebyly jen zality sluncem a polární září v noci. Počasí bylo vcelku kruté, hodně foukalo a také sněžilo. Takže bylo vždy co odhazovat. Ulicemi Dalvíku stále jezdili náklaďáky a odvážely sníh do moře. Byl to nekonečný boj, který snad skončí v dubnu.

9. 1. - 28. 2. 2019