Milford Sound

Po pozdním příjezdu na kempovací místo u Milford Sound jsme se rozhodli si uvařit rychlou večeři při které nám asistoval nebojácný Robin. To je velice zvídavý ptáček s nezvykle dlouhýma nožičkama. New Zealand Robin (Petroica australis) vždy asistuje a hledá broučky či hmyz, které může větší živočich odkrýt při chůzi. Nám ale asistoval ještě víc. Neustále se snažil dostat do auta. Bohužel asi byl navyklý na něco dobrého od turistů, kterých tudy projede denně několik stovek. Byl jsem neopatrný a nechal jsem otevřený kufr, jelikož jsem nosil věci potřebné k přípravě večeře. Zavřel jsem kufr a otevřel jsem dveře u spolujezdce. Už tam bláznil malý ptáček, který byl uvězněn v autě. Dlouho to netrvalo a vylétnul ven. Abychom na něj nezapomněli, nechal Ladě dárek. Měla krásné hovínko na peněžence. 

Vstali jsme za rozbřesku. Bylo nádherně, jak jinak talisman Adélka byla stále s námi.  Vylezli jsme ze stanu do velmi chladného rána. Horské údolí přikrývala nízká mlha jako peřina. Silnice byla nedaleko a už jezdilo jedno auto za druhým. Vyjeli jsme a paprsky začali rozehřívat údolí. Byla to krása, často jsme zastavovali a dělali si fotky překrásného údolí, je opravdu nádherné. 

 

První větší zastávka byla Mirror Lakes. Voda v jezerech byla naprosto klidná, z čehož Lada měla radost a fotila odrazy hor. Bylo štěstí, že jsme tu byli brzo ráno a mohli jsme vidět odrazy, protože jezero bylo zatím ve stínu. Odpoledne tu žádné odrazy nejsou vidět, protože do jezera přímo svítí slunce a dají se pozorovat  maximálně rozkládající se  kmeny stromů na dně jezera.

 

Jeli jsme dál. Pomalu jsme se blížili k Homer tunelu, který spojuje Milford Sound s civilizací. Nejdříve jsme čekali, než budeme moci vjet do jednoproudého tunelu. Čekání nám vůbec nevadilo, obdivovali jsme scenérii okolo sebe. Netušili jsme, že samotný tunel bude zážitek. Byl ručně kopaný v letech 1934-38. Měl úctyhodnou délku 1200 metrů a byl neobvykle strmý. Každopádně na druhé straně na nás čekala ta veliká krása, která láká davy lidí. Byli jsme rádi, že jsme vyrazili tak brzo. První parkoviště bylo skoro plné a nejeden řidič si přiklekával ke kolům svého auta a čichal k brzdám. 

 

Vydali jsme se do místního plavebnímu terminálu, koukli jsme na ty davy lidí a ta prázdná místa pro desítky autobusů. Myšlena na to, se projet lodí a obdivovat fjord byla ta tam. Tlačit se na lodi s dalšími lidmi a být v kolečku mnoha lodí, které krouží v desetikilometrovém fjordu nás zas tak nelákala. Vyšli jsme si radši na vyhlídku a také na malou procházku okolo moře. Lada si zase našla kaluže, v kterých se zrcadlili hory. Před námi se tyčili jedna, která vystupovala z moře do výšky jako má naše Sněžka.  Byl čas na návrat. Parkoviště bylo totálně napěchované a lidé kroužili ve svých autech hledajíce volné místečko. Vyjeli jsme, neujeli jsme ani dvacet metrů a už někdo parkoval na našem místě. Radši jedeme od toho dle blázince dál. Hory a příroda mají být o pohodě a klidu, aby se ta krása mohla vnímat. Tohle je jen další Disneyland, kde si potřebuje desetitisíce lidí udělat selfie nejlépe ve výskoku (taková fotka se třeba dělá půl hodiny, jen z dálky slyšíte jedna, dva, tři a výskok a znovu a znovu) a jedou dál. 

 

Cestou jsme se zastavili na pár místech, které jsme museli projet, abychom si urvali místo na parkovišti. První z nich byl most, odkud byl výhled na nejvyšší horu v okolí s ledovcem na vrcholu. Zároveň jsme se zde poučili o historii, jak se překonával horský masiv, když ještě nebyl prokopán tunel. 

Následovala zastávka u dravé říčky, která vyleštila kameny naprosto do hladka a utvářela hluboké zářezy do tvrdé horniny. Více nás však zaujali papoušci Kea na parkovišti. Bylo jich tam hned několik. Ale turisti je zrovna nekrmili a tak si začali hrát s místními auty. Přelétávali z jednoho na druhé a poštuchovali se na nich. Jeden si dokonce usmyslel, že rozmontuje jednomu autu ostřikovač na zadní okno. Byl velice zručný a zničil ho během chvilky, asi měl dostatečnou praxi. Musím říct, že jsem auto velice nerad nechal na parkovišti s těmito delikventy. Při cestě spárky z The Chasm sem si i popoběhnul. Aby se autu nestihlo také něco přihodit, naštěstí si vybrali další camper van a naše malé auto je zřejmě nezajímalo.

Dojeli jsme na parkoviště, kde začínal treck na Gertrude Saddle. Přivítala nás říčka s nádhernou modrou barvou. Vyrazili jsme podél řeky údolím. Cestu nám ukazovali sporadicky tyčky, které nás dovedly na úpatí stoupání. Byl zde krásný vodopád, dali jsme si u něj pauzu a kochali jsme se. Adéla to nevydržela a musela k němu sejít a trochu se vněm schladit. Šli jsme dál a cestu už jsme poznávali akorát podle vyšlapané cestičky. Ta často mizela, ale orientovali jsme se podle mohyl postavených z kamenů. Bylo zde i dost lidí, holt jsme byli stále na hlavní trase k Milford Sound. Tahle stezka byla totiž v minulosti přístupovou cestou do fjordu, když ještě nebyl vykopán tunel. 

Cestou jsme potkali pár jezírek s obdivuhodnou barvou. Pokračovali jsme po skále ohlazené ledovcem až k sedlu. Cestou jsme museli projít několika sněhovými poli, což nás příjemně osvěžilo. Dorazili jsme na vrchol a otevřel se nám pohled do Milford Sound. Byla to nádhera. Byl jsem moc rád, že jsme nejeli lodí a mohli místo toho dojít sem. Potkali jsme tu i místních, kteří si užívali tohle místo a kroutili hlavou nad stovkami turistů tlačících se na vyhlídkové lodě v zálivu. Došli jsme k názoru, že opravdu pěkné místo na Zélandu poznáte tak, že tam potkáte místní. Ale nepotkali jsme jen je. Dělal nám zde společnost i Kea. Producíroval se nám před krásným výhledem na Milford Sound jak modelka. Byl to neuvěřitelný zážitek. 

Seděli jsme v sedle dlouhou chvíli a užívali si to. Akorát nás občas vyrušil vrtulník prolétající nad hřebenem. Holt zábava pro movité, znuděné lidi. Nebyli jsme jediní, komu se to nelíbí. Papoušci z toho radost také neměli. Já s Ladou jsme seběhli dolů a čekali na Adélku, jak to bylo zvykem. Lada mi řekla“ vidíš Adélu “. „No nevidím“. Lada mi ukázala nad vodopád, ke kterému se Adéla blížila čím dál víc. Sice prošla touhle cestou před pár hodinami, ale ztratila se. Lada začala mávat hůlkami do kříže. Adélka šla spokojeně dál vstříc propasti pod ní. Nebyl to zrovna lehký terén, skály byly pěkně hladké a kluzké když byly mokré. Naštěstí za Adélou šel pán. Asi věděl, že je něco špatně a Adélu z prekérní situace vytáhl. Musel jí pomoci se dostat zpátky nahoru, aby mohli obejít strmou skálu. 

Když jsme viděli, že Adéla přežila obtížnou část, tak jsme seběhli k autu. Sundali jsme si boty a chladili si nohy v ledové vodě a čekali, než Adél dorazí. Zanedlouho jsme mohli vyrazit za dalším dobrodružstvím, čekal nás přesun pod město Te Anau, kde na nás čekala loď. 

5. 1. 2017

Wanaka a Queenstown

Přijeli jsme do města Wanaka. Tohle podhorské město na okraji jezera s výhledem na hory a je velice oblíbené u Čechů. Mně ale rozhodně neoslovilo. Když jsme dorazili do města, tak bylo skoro nemožné zaparkovat, všude bylo narváno. Museli jsme jet daleko od centra, kde jsem našel jedno místečko. Centrum byl jeden velký šrumec, z kterého jsem chtěl akorát tak utéct. To se nakonec povedlo a šli jsme na procházku okolo pobřeží jezera. Nedivím se, že je tak oblíbené, opravdu pohled na hory byl okouzlující. Vychutnávali jsme si tu chvilku, než jsme se vrátili do toho šílenství. Tohle malé městečko absolutně nebylo připravené na takový příval lidí. Zašli jsme do místního supermarketu a kupodivu jsme se nemohli ani hnout. Připadal jsem si jako v Máji na Národce, kde se také člověk nemůže jen tak prodrat davy turistů a aby zaplatil, tak si musí vystát dlouhého hada. 

Tohle to městečko má být klidným sousedem městu Qeenstown, které je od osmdesátých let minulého století rychle se rozvíjejícím Disneylandem Nového Zélandu se zaměřením na adrenalinové sporty. Toto město má opravdu hodně daleko k místu na rozjímání pod horami. Vzali jsme to silnicí přes hory. Na vyhlídce nad Qeenstownem jsme se dozvěděli, že nás auto dovezlo na kilometr vysoké sedlo. Tato silnice je jedna z nejvýše položených na Novém Zélandě. Našemu autu to dalo pořádně zabrat. Zdolat kilometrové převýšení naráz se brzdám nelíbilo. Na konci cesty jsme začali cítit, že se něco pálí. Zastavil jsem a z předních brzd se hodně kouřilo. Ještě že už před námi bylo jen pár kilometrů po rovině do města adrenalinových sportů, kde vznikl bungee jumping.

V jeden den Wanaka a  Qeenstown bylo na mě trochu moc a už jsem se těšil, až odsuď, odjedeme. Rozhodli jsme se koupit si lahvinku vína, abychom to tu přežili. Zašli jsme do místního obchodu s lihovinami a rychle jsme se otočili. Jsme zvyklí kupovat víno tak do deseti dolarů za lahev tady nejlevnější bylo trojnásobek. Také jsme viděli dav lidí, který pokrýval snad celou ulici. Byla to fronta na místní vyhlášený hamburger. I kdyby byl ten nejlepší na světě. Tak by nám to za to opravdu nestálo. Stát jak ovce půl dne na kus masa v housce. Svět se zbláznil. Jeli jsme do poklidného kempu u jezera s výhledem na hory. Jen tak tak jsme si uvařili si večeři, než nás déšť zahnal do stanu. Jelikož bylo poměrně brzo, tak jsme si zahráli několik partiček karet a otevřeli slivovici od  maminky Lady. 

Ráno jsme si udělali královskou snídani - vajíčka se slaninou. Vyrazili jsme se projet kousek podél jezera Wakatipu směrem na Glenorchy. Byl to krásný výhled na hory, akorá kopce měli zajímavou mozaiku. Podle toho, kde končil plot pro ovce. Čekal jsem od toho místa trochu víc. Měla to být perla mezi horami u nádherného jezera. Místo toho to byly spíš kopce pro pastvu ovcí a jezero. Snad to v zimě vypadá impozantněji. 

Jelikož jsme stále měli trochu náskok před plánem cesty, tak jsme strávili dopoledne v Qeenstownu. Na rozdíl od Wanaky jsme zaparkovali vcelku v pohodě a blízko centra. Lidí tu bylo hodně, ale město aspoň na to bylo připravené. Všude byly restaurace, obchody a všemožná lákadla. Holky se rozutekly po nákupech, zatímco jsme čekali, než se nám vypere oblečení v místní prádelně. Bylo tu spousta obchodů se suvenýry a tak si mohla Adélka vybírat, co přiveze domů. Lada toho také využila a také nakoupila suvenýry, které nám Adéla vezme domů, aby nám zbytečně nezabíraly drahocenné místo při dalším cestování po Světě.  

Odjeli jsme z města směrem na jih, kde jsme se rozhodli si vyjet do lyžařského střediska Remarkables. Na vrškách trochu sněžilo A nebyli jsme si jistí, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsme tam jeli. Byl to hodně velký stoupák a já doufal, že cestou dolů nám brzdy neshoří na uhel. Nahoře jsme měli krásný výhled jak na údolí, tak na hory okolo Qeenstown, konečně jsme viděli zasněžené vrcholky místních hor. Na nás taky sněžilo, byl to zajímavý pocit uprostřed léta. Cestou dolů jsem zařadil nižší stupeň a brzdil motorem a bylo vše v pořádku, jeli jsme dál. 

Udělali jsme si zastávku v městečku Garston. Tady nás pobavila jedna řidička, která na parkovišti couvala a najela na takový nepatrný kamínek o výšce tak 3 metry a podobné šířce. No holt taková drobnost se dá ve zpětném zrcátku přehlédnout. Naštěstí se nic nestalo a chlapy, kteří byli v autě, nad tím jen mávli rukou a paní jela dál. 

Blížili jsme se pomalu k Fiordland National Park.  Zastavili jsme se náhodou u The Wilderness Area. Tato rezervace není na první pohled nic výjimečného. Pár keřů a nějaký ten mech. Ale Dozvěděli jsme se, že je to jeden z mála dochovaných postglaciálních reliktů. Byla to opravdu krajina, kterou jen tak nenajdete. 

Za chvilku jsme byli v hlavním městě této oblasti Te Anau. Ale ne na dlouho přesun pokračoval na sever do hor k legendárnímu Milford Sound. Zakempovali jsme v malinkém kempu a připravovali jsme se na brzké stávání. 

3. 1. - 4. 1. 2017

Franz Josef a Fox Glacier

 

Ráno jsme se vydali k ledovci Franz Josef Glacier. Cesta nás vedla podél řeky vytékající z ledovce. Na mnohých místech tvořila kamenitou pláň, jak neustále měnila svůj tok. Po mnoha a mnoha zpomalovacích blbostech na silnici jsme dojeli k parkovišti pod ledovcem. Měli jsme neuvěřitelné štěstí a hned jsme zaparkovali. Vydali jsme se na 5 hodinový treck na vyhlídku na ledovec. Měli jsme těžké rozhodování, jestli jít s dalšími stovkami lidí k patě ledovce nebo to risknout a doufat, že počasí ještě chvilku vydrží. Riskli jsme to a šli. Předpověď slibovala, že dopoledne nebude pršet. Za nedlouho jsme došli k jezírku, které mělo odrážet ledovec. Pozdě! Už stihnul odtát a bylo vidět jen skály vyleštěné ledovcem. Šli jsme dál a narazili jsme na první most překlenujíce řeku. Za řekou byla obrovská cedule, která měla odradit nezkušené lidi, aby zbytečně nedocházelo ke zraněním z nezkušenosti a špatným zvolením obuvi. 

 

Byli jsme z toho překvapení, byl to nádherný treck. Byl i docela obtížný, ale užívali jsme si každý kilometr. Čekal jsem, kdy už na nás vykoukne Franc Josef a furt nic. Vyšli jsme na skálu dokonale obroušenou ledovcem. I tak se po ní skvěle chodilo a vůbec nám to neklouzalo. Naskytl se nám pohled ze skály na mravence. Zase pochodovali jeden za druhým po moréně zanechané ledovcem. Řeka si morénou klestila cestu a brala vše, co stihnul ledovec odtrhnout ze skály. Odnášela všechnu tu suť sebou do moře. Byl to krásný koloběh na pár kilometrech čtverečních. Člověk si hnedka lépe představí, jak se tvořila údolí, fjordy či jezera. Tak panensky mladá je tahle ta zemně, jejž se vynořila z oceánu poměrně nedávno. Chvilku jsme si ještě užívali šplhání do kopce a doufali v přízeň počasí. Konečně jsme dorazili, vyšplhali jsme na vyhlídku. A pak jsme ho spatřili, byl majestátný. Od vrcholků hor až po úpatí v hlubokém údolí. Ta barva, panebože ta barva. Mraky se rozestoupily a slunce ho ozařovalo, nemohli jsme se vynadívat.

Hnedka jsme ho vyfotili i natočili. Počasí se tu mění rychle. A taky že ano, za pár minut překryl vrchol ledovce mrak a pokoukání už nebylo takové. Odpočinuli jsme si a vydali jsme se zpátky k autu. Zase jsme shlédly na davy lidí, kteří jak mravenečkové pochodovali k úpatí ledovce. Potkali jsme jednoho člověka z předchozího dne a ten nám řekl ať dolů k patě ledovce ani nejdeme. Že je to ztráta času. Bylo mi jich i líto takový pohled jako mi, ze zespodu opravdu mít nemohly. 

 

Vydali jsme se k dalšímu ledovci ani ne 30 kilometrů daleko. Byl to Fox glacier. Tento ledovec je v podstatě dvojče toho prvního, akorát je na opačné straně horského hřebene. Zde jsme se přidali k ostatním lidem, a jak mravenečkové jsme šlapali k patě ledovce. Byl nám přislíben pohled z 600 metrů, což bylo blíže, než kam jsme se mohli dostat u France Josefa. Šli jsme morénou tedy sutí po od tání ledovce. Už když jsme přijížděli, byli okolo cesty cedule, kde se ledovec vyskytoval před několika sty lety. Bylo to mnoho kilometrů. Když jsme se blížili, viděli jsme, že cesta k ledovci bude opravdu zajímavá. Těžká technika vybudovala v údolí val, na němž byla cesta i parkoviště. A to nebylo vše i cesta pro pěší byla udělána bagry. Aby se turista dostal až za zatáčku, odkud byl vidět ledovec. Vypadalo to fakt hrozně. No šli jsme dál a potkávali další cedule s daty, kde se vyskytoval ledovec v minulosti. Tál neuvěřitelně rychle, před pár lety by byl bez problémů vidět z míst, kudy jsme šli. Nedivil jsem se, že musejí dělat takové velké valy, aby dostali lidi až k němu, když mizí tak rychle. Každopádně jsme se dostali na vyhlídku na ledovec. Byl to smutný pohled. Hodně smutný. 

Poodjeli jsme od hor směrem do údolí, abychom mohli vidět hory tyčící se do výšky a také tu nejvyšší Mt. Cook. Ale viděli jsme prd. Fronta se blížila a hory již byly zabaleny v peřině z mraků. Šli jsme spát.

Přivítal nás další den, tentokrát hodně deštivý. Půda byla úplně saturovaná. Při každém došlápnutí se z trávníku valila voda a přelévala se nám přes špičky bot. Lada začala trochu špačkovat, protože zrovna včera ji boty uschli a mohla si je dát znova sušit. Sbalili jsme úplně mokré stany a jeli dál.

Okolo pobřeží jsme si udělali jen jednu zastávku. Ship Creek byla krajina vytvořená ledovcem. Jenž ustoupil před dlouhou dobou. Byl to krásný prales, v kterém jsme si s Ladou udělali pěknou procházku a poučili se i o historii. Byla to oblast, kde se lidé snažili přežívat těžbou dřeva, z kterého dělali sudy na zrání sýra. Vychytali jsme chvilku, že moc nepršelo i tak se potůčky začali rozvodňovat do té míry, že zaplavovali cestičku. I přes déšť jsme schytali několik nových štípanců od sand flies. Došli jsme k autu, kde na nás čekala Adélka, na ní bylo venku asi moc mokro. Vyrazili jsme zpátky do vnitrozemí. Minuli jsme městečko Haast a jeli do hor. Cestou jsme se zastavili na pár místech, jako byli Tunder Creek falls a Fantail Falls díky srážkám byly vodopády velice pěkné. Zavítali jsme i u Blue Pools, ale po srážkách jsme modré bazénky jen marně hledali. Zanedlouho jsme dorazili k ledovcovým jezerům Wanaka a Hawea měli jsme výhledy na pohoří. Konečně jsme byli zase na druhé straně hor. A bylo to hnedka poznat, nepršelo tady. 

2. 1. 2017

Arthurs Pass a Hokitika Gorge

Ráno jsme se probudili do nového roku, bylo pod mrakem a každou chvilku hrozilo, že opět začne pršet. Celou noc pršelo a tak bylo venku pěkně vlhko. Nechtělo se nám ani vylézt s hostelu ven, natož se šplhat kilometr do výšky, abychom spatřili mrak z vnitřku se sprškou čerstvého sněhu do obličeje. Po zhlédnutí předpovědi a krátkou rozmluvou s paní v infocentru bylo jasno, tenhle dvoudenní výlet musíme vzdát. Prošli jsme se po malinkém horském městečku Arthurs Pass a nasedly do auta. Ještě jsme se stihli informovat, kde můžeme spatřit papoušky Kea. Bylo nám řečeno, že v sedle, kde je výhled na silnici překonávající údolí. 

Měli jsme štěstí, byla tam hašteřivá dvojice Keů. Byli tak roztomilí. Dívali jsme se na ně snad několik desítek minut. Stále přelétávali z místa na místo a producírovali se před objektivem jako správné modelky či modelové. Byli na pozornost zcela zvyklí. Bylo zajímavé se koukat, jak se perou. Netušíme, jestli to byl pár, ale připadalo nám to tak. Po delší době jsme se i koukli na to, k čemu vyhlídka sloužila. Most překlenoval horské údolí. Byl to zajímavý pohled, když si člověk uvědomí, že jde o jednu z mála cest kudy se dostat na západní pobřeží. 

Jeli jsme dál, zastavili jsme se ještě u parkoviště, kde jsme viděli našeho prvního papouška Kea. No jo! Už se zase ládoval něčím lidským. Na první pohled byl tlustší nežli předchozí dva jedinci. Holt tlustý Kea je mrtvý Kea. Některé turisty fakt mrdnout palicí po hlavě. Bohužel jsme jeli tou samou cestou na západní pobřeží. Jak už jsem zmiňoval, mnoho jich tu není. 

Dojeli jsme do městečka Hokitika. Zastavili jsme se na chvilku a prohlédli jsme si městečko. Na doporučení jsme si zašli na masový koláček do místního pekařství. Lepší jsme nejedli, je to taková dobrota! Musím říct, že jsme se pěkně najedli. Nevěřil jsem, jak může být koláček tak napěchovaný kvalitním masem. Jak se rozpadal na jazyku.  No boží! I teď, kdy píši tyto řádky, slintám jak o život, stačí jen myšlenka na ten koláček.

 

Všichni krásně najedení jsme jeli dál, zabočili jsme do vnitrozemí. Jeli jsme rozsáhlým údolím, kterých na západním pobřeží mnoho nepotrkáte. Když jsme přejeli zemědělskou oblast, přivítal nás Hokitika Gorge. Byl jsem zvědavý, četl jsem o něm úžasné věci a moc jsem se těšil, až uvidíme jeho průzračnou vodu. Byl to velký omyl. Jak jsme dojeli, bylo nám jasné, že neuvidíme z průzračné dravé říčky skoro nic. Po vytrvalém dešti se údolím vinula řeka s barvou jako cement. Byl čas se přesunout k hlavním lákadlům západního pobřeží. Ledovce bohužel nepočkají a tají závratnou rychlostí.

 1. 1. 2017