Ráno jsme se probudili do nového roku, bylo pod mrakem a
každou chvilku hrozilo, že opět začne pršet. Celou noc pršelo a tak bylo venku
pěkně vlhko. Nechtělo se nám ani vylézt s hostelu ven, natož se šplhat
kilometr do výšky, abychom spatřili mrak z vnitřku se sprškou čerstvého
sněhu do obličeje. Po zhlédnutí předpovědi a krátkou rozmluvou s paní v
infocentru bylo jasno, tenhle dvoudenní výlet musíme vzdát. Prošli jsme se po malinkém
horském městečku Arthurs Pass a nasedly do auta. Ještě jsme se stihli informovat,
kde můžeme spatřit papoušky Kea. Bylo nám řečeno, že v sedle, kde je
výhled na silnici překonávající údolí.
Měli jsme štěstí, byla tam hašteřivá dvojice Keů. Byli
tak roztomilí. Dívali jsme se na ně snad několik desítek minut. Stále přelétávali
z místa na místo a producírovali se před objektivem jako správné modelky
či modelové. Byli na pozornost zcela zvyklí. Bylo zajímavé se koukat, jak se
perou. Netušíme, jestli to byl pár, ale připadalo nám to tak. Po delší době
jsme se i koukli na to, k čemu vyhlídka sloužila. Most překlenoval horské
údolí. Byl to zajímavý pohled, když si člověk uvědomí, že jde o jednu
z mála cest kudy se dostat na západní pobřeží.
Jeli jsme dál, zastavili jsme se ještě u parkoviště, kde
jsme viděli našeho prvního papouška Kea. No jo! Už se zase ládoval něčím
lidským. Na první pohled byl tlustší nežli předchozí dva jedinci. Holt tlustý
Kea je mrtvý Kea. Některé turisty fakt mrdnout palicí po hlavě. Bohužel jsme jeli
tou samou cestou na západní pobřeží. Jak už jsem zmiňoval, mnoho jich tu není.
Dojeli jsme do městečka Hokitika. Zastavili jsme se na
chvilku a prohlédli jsme si městečko. Na doporučení jsme si zašli na masový
koláček do místního pekařství. Lepší jsme nejedli, je to taková dobrota! Musím
říct, že jsme se pěkně najedli. Nevěřil jsem, jak může být koláček tak
napěchovaný kvalitním masem. Jak se rozpadal na jazyku. No boží! I teď, kdy píši tyto řádky, slintám
jak o život, stačí jen myšlenka na ten koláček.
Všichni krásně najedení jsme jeli dál, zabočili jsme do
vnitrozemí. Jeli jsme rozsáhlým údolím, kterých na západním pobřeží mnoho
nepotrkáte. Když jsme přejeli zemědělskou oblast, přivítal nás Hokitika Gorge.
Byl jsem zvědavý, četl jsem o něm úžasné věci a moc jsem se těšil, až uvidíme
jeho průzračnou vodu. Byl to velký omyl. Jak jsme dojeli, bylo nám jasné, že
neuvidíme z průzračné dravé říčky skoro nic. Po vytrvalém dešti se údolím
vinula řeka s barvou jako cement. Byl čas se přesunout k hlavním lákadlům západního
pobřeží. Ledovce bohužel nepočkají a tají závratnou rychlostí.
1. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat