Den čtvrtý jsme vyrazili brzo ráno. Dokonce jsme za okny pozorovali, jak se pase koloušek. Bylo by to hezké třeba u nás v Čechách, ale tady sika běloocasá nemá co dělat. Pomalu, ale jistě nám začalo docházet, že ten ráj, který tu býval, už není. Skoro z celého ostrova udělali nedávno Národní park. Bohužel jsme nenarazili na žádné stopy toho, že by se tu dělalo něco proti zavlečeným druhům. Což platí i pro vysokou, kterou zde vysadili již Maorové před několika staletími. Aby nahradily ptáky Moa, které zlikvidovali během několika set let po svém příjezdu.
Lov
je tu obecně velice oblíbený. A proto, když se tu sype z letadel
a vrtulníku jed zvaný 1080, nastává problém. 1080 je zabiják
pro krysy, lasičky a jiné predátory. Nejčastěji
se sype v období, kdy dochází k páření hlodavců, aby se
zamezilo narození nových jedinců. Toto období koreluje i s
obdobím kladení vajec místními ptáky. Lovci jsou ze sypání
jedu rozčarovaní, protože se po
aplikaci nesmí dlouhou dobu nic lovit, aby nedocházelo ke
kontaminaci potravy i pro lidi. Lovci se soustředí na okamžitý
užitek v podobě lovu. Ale nedochází jim, že když všechny
druhy ptáků vymizí, zmizí i les, který je obživou i pro ty
introdukované srnky. Kdo bude roznášet semena stromů, na které
se ptáci přizpůsobovali miliony let? Nejsem zastáncem toho, že
nejlepší ochranou přírody je sypat tuny chemikálií do pralesa.
Ale projděte se tím panenským pralesem. Zastavte se. A nechte si
zdát o ohlušujícím zpěvu ptáků, který popisovali mořeplavci,
jenž objevili Nový Zéland pro Evropany.
Mnohé
druhy jsou už v kolonce vyhynulý a někteří jsou v počtech
pár desítek. V rezervacích udělaných na pár malých
ostrůvkách kolem hlavních ostrovů. Ty ještě zvládnou ochránit
před predátory. Znalý této problematiky vědí, že genetická
diverzita těchto druhů je tak chabá, že bude zázrak, když
obstojí další století. Již teď se
ukazuje, že nově narození jedinci jsou daleko více náchylní k
nemocem a častokrát jsou i neplodní. Dalším velkým problémem
jsou různé genetické mutace. Možná,
když bude mít každý pták svojí
lidskou chůvu, jako je to u „přežívajícího“ druhu
nelétavých papoušků Kakapo, tak je
poznají i další generace.
Nicméně
jsme vyrazili. Rozloučili jsme se s naším kamarádem
Matthewem. Doufali jsme, že ho potkáme na další chatě. Stále
zvažoval, jestli to svým tempem dokáže projít. Byl holt dost
pomalý, co nám trvalo 6 hodin, jemu trvalo 8 až 9 hodin. Uvidíme,
doufáme, že s tímto mořským biologem znovu shledáme. Začátek
cesty byl pohodový, ale to se zanedlouho změnilo. Bylo to ten
nejhorší „Up and Down“ co jsme šli, byly to strmé rokle jedna
za druhou. Bylo to nekonečné. A hlavně furt to samé. Začala se
nám dít ta nejhorší možná věc. Začala se nám hroutit
morálka. Nebylo tu zatím nic zvláštního, co jsme ještě
neviděli. V myšlenkách jsme se upínali na slova staré
Rangerky. „Prvních pár dní je těžkých, ale až se budete
blížit západnímu pobřeží, uvidíte krásné věci.“ Upínali
jsme se k tomuto čím dál pevněji. Déšť nás ten den
nešetřil. Takže si dokážete představit, jak to klouzalo a jaké
bylo bahno. Všechno jsme měli hezky nacucané.
Opravdu jsme necítili, že bychom z batohů něco ujedli. Což
bychom měli poznat na váze batohů. Bohužel nic. Stále se nám
hezky zařezávaly do ramen i boků. Poté co jsme si řekli asi po
páté, „to už musí být ta řeka, která vede k pobřeží“.
Jsme ji konečně našli. Posledních pár minut a byli jsme tam. 12
kilometrů nám zabralo 7 hodin. Zhroutili jsme se na postel. Řeka
se vlévala do oceánu a udělala krásné malé údolíčko. Na
břehu říčky dvě stě metrů od moře, byla Yankee River Hut.
Bylo to nádherné místo. Konečně jsme měli pocit, že jsme na
výjimečném kousku naší planety. Z návštěvnické knihy
jsme zjistili, že za poslední měsíc chatu navštívilo 40 lidí.
Také jsme se dočetli, že někteří zde viděli ptáky kiwi,
tučňáky žlutooké, a také že se někteří nemohli dostat do
chaty, protože na verandě se válel Sea Lion. Doufali jsme tedy, že
něco uvidíme. Dorazili jsme poměrně brzo a tak jsme si po
odpočinku v chatě ještě vyrazili na obhlídku.
Nenašli jsme ani lachtany ani tučňáky, ale zato jsme našli
mušle. Já jsem šel zatopit a Lada si vzala nůž a odloupávala
mušle od kamenů. Podařilo je jí jich naloupat jenom pár, protože
začínal být příliv a mušle byly pod vodou. A ty co se daly
odloupnout, tak byly pevně přichycené na kamenech. Rozhodující
byl vždy okamžik překvapení. Pokud se nepodařilo dostat nůž
pod mušli hned na poprvé, tak už Lada neměla šanci ji
odloupnout.
Kamna v chatě měla dobrý tah a za chvilku bylo v chatě teplo a mohli jsme si usušit vše potřebné. Udělali jsme si na kamnech čaj a dali podruhé vařit již vypreparované a očištěné nohy mušlí. No nikdy jsme nebyli fandové mušlí, ale byly to kalorie. A tak jsme je snědli, bylo to jako žvýkat nedovařený kravský žaludek. Den byl dlouhý a tak jsem chodil na dřevo. Co spálíte, musíte zase doplnit. To je jedno ze základních pravidel. A já to dělal rád, protože bylo už takové vedro, že se mi z toho dělalo mdlo. Bohužel Matthew to vzdal. Byli jsme sami. Úplně sami v pralesích Stewartova ostrova. Ještě nám zbyla energie a tak jsme v noci šli hledat ptáky Kiwi. Šli jsme podél pobřeží, když mě Lada chytla za ruku. Myslela si, že před námi leží obrovský sea lion, ale ukázalo se, že to byl jen kus kmenu, který vyplavilo moře. Další zklamání. Našli jsme akorát jednoho possuma a divokou kočku. Opravdu jsme došli tak daleko od civilizace, abychom zjistili, že i tady už není co zachránit?
23. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat