Konečně
to vyšlo, nalodili jsme se i s našemi napěchovanými
krosnami. Lada byla připravená, prášky proti mořské nemoci měla
v sobě a v ruce držela Coca-Colu. Začátek byl klidný
a pak jsme vyjeli na otevřené moře. Vlny byly pořádné. Loď se
kymácela a Lada úpěnlivě hleděla na malinkatý maják v dáli,
který se vzdaloval. Snažila se ho stále mít na očích, i když
se loď houpala jak o život. Zjevně ji to dělalo dobře a tak jsem
se jí snažil v onom zírání co nejméně rušit. Jen jsem
si jí párkrát vyfotil, natočil, aby bylo zdokumentováno, jakou
může mít krásnou nazelenalou barvu.
Zatím
jsem pozoroval, jak projíždíme okolo různých skal, které občas
z oceánu vykoukly. V půli cesty už byly vlny opravdu
veliké. Kapitán musel i loď párkrát skoro zastavit. Asi abychom
nějak blbě nenajeli do vlny. Holt bylo znát, že několik dní
opravdu silně foukalo a vlny se ještě nestačily rozplynout.
Posádka
začínala mít na pylno,
nosila
mnohým, co zezelenali mokré utěrky a dávali je lidem okolo krku.
Netrvalo dlouho a už tam jedna paní zvracela. I mě nebylo nejlépe
a to se mi nikdy nic neděje a užívám si vlnobití. Zanedlouho po
prvním začal zvracet další člověk. Nakonec jich zvracelo docela
hodně ani nevím kolik. Už jsem na to neměl žaludek, přidal jsem
se k Ladě, která neustále hypnotizovala ostrůvky, kolem
kterých jsme pluli. Nevypadala vůbec dobře a moje vtípky nepadly
na úrodnou půdu. Všimnul jsem si, jak se jí na nose začínají
dělat krůpěje potu a říkal jsem si, kdy vytáhne papírový
pytlík. Krůpěje rostly i na čele a pomalu jí stékaly po tvářích
na krk až k výstřihu.
Ještě že si vůbec nevšimla, že kolem ní lidi zvrací. Jinak by
snídaně byla venku.
Konečně
jsme dorazili blíže ke Stewartovu ostrovu. Vlny se začaly
zmenšovat a ostrov byl už krásně vidět. I ostrovy okolo přístavu
Oban. Příjezd byl úplně pohádkový. Kolem lodi začali létat
Albatrosi. Byli neuvěřitelní. Ta dokonalost letu. Skoro ani
nehnuli křídly, jen klouzali po vzduchu. Někteří i pár
centimetrů nad hladinou. Skoro jako by se dotýkali konci křídel
hladiny. Neuvěřitelné jak Matka Příroda dokázala vytvořit tak
dokonalého letce. S rozpětím tři metry byli
nepřehlédnutelní. Opravdový živý kluzák.
Měli
jsme nádherné výhledy jak na hlavní tak vedlejší ostrůvky.
Zanedlouho už jsme byli v přístavu a vystoupili jsme. Chvilku
jsme si počkali, než nám vyloží krosny. A pak jsme vyšli do
tohoto přístavu s pár ulicemi. Zašli jsme do Infocentra pro
rady na cestu a hlavně pro mapku. Paní nás nejdříve začala
strašit, ale když viděla, že jsme odhodlaní a připravení na
všechno začala nám popisovat desetidenní cestu a na co si dát
pozor. Bedlivě jsme jí poslouchali. Bylo vidět, že má spoustu
zkušeností, o které se může podělit. A jakpak by ne, mohla to
být klidně moje babička. Nabytí informacemi jsme vyrazili, bylo
po poledni a čekala nás dlouhá cesta. První část cesty byla
z přístavu do Lee bay přes Horseshoe Bay. To bylo po jedné
z mála cest na ostrově. Cestu jsme měli za sebou jedna dvě,
ale každý krok s napěchovanými krosnami nám bral hodně
energie. Dali jsme si pozdní oběd v Lee Bay, kde byl začátek
North
West Circuit Track. První část,
která vedla po turisticky oblíbeném Rakiura Great Walk byla za
odměnu. Cestičky
pro důchodce, jak jim s oblibou říkáme, jsme prošli jedna
dvě. Kdyť
to bylo pouhých 8 kilometrů po chodníčku vysypaném štěrkem.
Přešli
jsme i pár mostů. Vedli přes říčky, které měly zcela hnědou
barvu. Ještě že jsme si vzali pilulky do vody. Jen z pohledu
na tu vodu bych mohl dostat střevní potíže. Také jsme poprvé
procházeli přes delší pláž zvanou Maori Beach. Zde byla
v dobách minulých pila, kde se zpracovávalo dřevo z místního
pralesa. Naštěstí už z této doby nezbylo nic. Příroda si
vzala tuto část zpět. Lada se jen smutně koukala po obrovských škrblích. Kdyby to bylo kdekoliv jinde, tak by si jech několik kilo nesbírala. Zanedlouho už jsme byli u odbočky na
North West Circuit Track. Paní v infocentru nás upozornila, že
to může být „trochu bahnité“. A tak jsme byli překvapeni,
bylo to na nás bahnité docela dost. Měli jsme v nohách asi
12 kilometrů, ale ta pravá sranda teprve začínala. Nevzal jsem si
ani návleky, řekl jsem si, že to bude v pohodě, dyť bylo
před námi jenom 6 kilometrů. Poprvé jsme pocítili onu sílu
Stewartova ostrova. Nejdříve jsme šli po rovině. Tam byly
rozsáhlé bahnité úseky, které jsme obcházeli, takže jsme se
často zasekávali v porostu. Ale skrz se nám nechtělo,
protože bylo hluboké 30 cm. Občas jsme šli skrz, protože to
nešlo jinak. Člověku občas zmizela skoro celá hůlka v bahně,
když zkoušel, kam je vhodné šlápnout, aby nezapadl až moc
hluboko. Už jsem se těšil, jak vejdeme do kopcovitější části,
kde jsem očekával méně bahna. Proč by ne, vždyťje
tam větší spád a voda odteče. Na mapě to vypadalo, jako
kdybychom měli překračovat čtyři potoky. Ale bylo jich mnohem,
mnohem víc. Opět jsme si zabrblali nad místními mapami.
Vzpomněli
jsme si na slova paní z infocentra. Bude to nahoru a dolů.
Takový průměrný „Up and Down“ se skládá z dvacetimetrového
klesání do údolíčka. Mnohdy musíte slézat z „žebříku“
z kořenů. Překročíte potok a to samé vylezete nahoru.
Nahoře si užíváte opojné chvíle, kdy jdete v horších
případech jen 20 metrů po rovině a pak jdete nanovo dolů. Musíme
říct, že v bahnitém prostředí, kde se vám smýkají
kořeny pod nohama, je to vyčerpávající. Krosna se vám zařezává
do ramen, protože mnohdy musíte předvádět bizarní nahýbání,
ohýbání a skákání abyste prošli překážky rychle. A my jsme
měli naspěch, moc světla nám nezbývalo. Netušili jsme, kde
jsme. Opravdu jsem se neorientoval. Z mapy nešlo vyčíst
opravdu nic. Když očekáváte čtyři větší údolí a místo
toho jdete dvanáctým velkým a stále nic.
Uprostřed
cesty jsme předběhli jednu starší paní. A hned na to i jednoho
starého pána. Ten se s námi zamyslel, kde asi tak můžeme být.
Šli jsme dál a pán, který vypadal dost uříceně, odložil svojí
krosnu a šel zpátky za svou paní. Asi, aby jí pomohl. No nečekali
jsme, až přijde a vyrazili jsme. Čas byl proti nám. Už jsme byli
šest hodin na cestě a síly nám docházeli. Šli jsme dál, stan
se nám stavět nechtěl. Konečně po dalších „Up and Down“
jsme dorazili na pláž, z které jsme viděli Bungaree Hut. Náš
první nocleh. Než jsme si stačili rozvázat boty, bylo kolem nás
hejno Sandflys. Vždycky nám urychlí naše přezouvání.
Vstoupili
jsme do chaty a pozdravili jsme se s lidmi, kteří byli
v chatě. Moc jsme se nimi nebavili a šli jsme odhodit krosny a
na chvilku si natáhnout záda. Oněch posledních 6 kilometrů nám
dalo zabrat třikrát víc než počátečních 12 kilometrů. Byli
jsme rádi, že jsme stihli oněch 20 kilometrů za 7 hodin a
především že jsme došli ještě za světla. Po hodině jsme se
probrali a začali si vařit. Uvědomili jsme si u toho, že už se
stmívá. „Kde je ten starý pár?“. Ještě jsme chvíli čekali,
přeci ještě světlo bylo a nechtěli jsme dělat paniku. Dojedli
jsme. Konečně jsme viděli, jak někdo jde k chatě. Byl to
starý pán, svlékl se a začal téměř okamžitě vařit večeři.
Ale byl divný. Roztřesený. Měl toho zjevně dost. Místní se ho
zeptal, jestli je v pohodě. On odvětil, že není. „Mám
někde v lese manželku. Ona je dnes
strašně pomalá.“ A pokračoval ve
vaření. Vytřeštili jsme oči. Byli jsme rádi, že jeden z lidí
v chatě byl místní Ranger. Zabalil vše potřebné a vzal
s sebou ještě jednoho kluka z chaty a šli do tmy hledat ženu
staršího pána. Naštěstí ji našli v lese a vzali jí
krosnu a doprovodili k chatě. Byla to
dlouhá hodinka. Paní byla úplně vyklepaná. Trvalo jí dost
dlouho, než byla čehokoli schopná. Šli jsme spát. V hlavách
se nám furt honila jedna věc. Jak mohl nechat svojí manželku
někde v pralese?
20. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat