Už jsme byli blízko přístavu, odkud vyplouvala loď na
Stewart Island, ale počasí nevypadalo dobře. Déšť a hodně silný vítr měl
pokračovat i nadále. Odložili jsme start naší vytoužené cesty. A tak jsme si
cestu prodloužili a zajeli se kouknout na nejjižnější místo na jižním ostrově. Slope
point, jak se toto místo nazývá, ale nebylo nic výjimečného. Akorát maják a
cedule jak je to daleko k jižnímu pólu -
pouhých 4803 kilometrů. Chvilku jsme pozorovali mocné vlnobití, protože
celou noc silně foukalo. Několikrát přišla velká vlna a dostali jsme slanou
spršku přímo do obličeje, i když jsme od útesů byli hezkých pár metrů. Jeli
jsme dál se kouknout na lachtany novozélandské na Waipapa point. Tentokrát jsme
zde našli pouze jednoho velice mladého samce. Nebyl tak veliký, ale byl těsně
pod písečným převisem. A tak jsme si stoupli i lehli na dunu a pozorovali jsme ho
ze tří metrů. Byl to krásný zážitek mít takového tvora na dosah ruky. Jemu
to bylo zjevně úplně jedno a lebedil si v písku.
Dojeli jsme do knihovny a zase dělali něco na internetu a
také psali blog. Večer jsme si ani nevařili večeři a jedli suchary a přitom
koukali na film v autě. Vůbec se nám nechtělo stavět stan v dešti.
Další den vypadal obdobně zase v knihovně a čekání na lepší počasí. Další
den bylo trochu lépe, ale jen na chvilku takže jsme si stihli udělat procházku
kolem zatopeného povrchového dolu, u kterého jsme přenocovali. Měli udělanou opravdu
krásnou zahradu okolo vodní plochy. Bohužel krásné jezírko z dolu na uhlí
neuděláte, vypadalo dost toxicky.
Ten den jsme zajeli i do místních bažin. Měli jsme výhled
na krásnou Waituna Lagoon. Ale moc přírodních bažin jsme neviděli. Spíše jak
z bažin udělali pastviny pro svá stáda krav a ovcí.
Navečer třetího dne čekání jsme se v kempu zabalili
do krosen vše potřebné na 10 denní putování pralesy Stewartova ostrova. Byli
jsme připravení. Lada spočítala, kolik jídla budeme potřebovat. Začali jsme to
šťouchat do krosen. Na oblečení mnoho místa nezůstalo, protože krom spacáků
jsme brali i stran a karimatky. Sice bylo v plánu spát v chatách, ale
kdyby se něco stalo, měli jsme okamžitý úkryt s sebou. Takže dvě trička
jedno na spaní jedno na chození, troje trenky, jedna mikina a jedna bunda.
Dvoje kalhoty a jedny kraťasy. A ještě dva páry ponožek a jedny záložní
podkolenky. K tomu čepice, rukavice, návleky a hůlky no co si víc přát na
deset dní v bahně Stewartova ostrova.
Čtvrtý den ráno. Ranní vstávání a volání na terminál
ferry, jestli dneska jedou. Po kladné odpovědi Lada zamluvila lístky. Ano.
Konečně. Jedeme na Stewart Island. Krosny zabaleny auto nastartováno. Jen
zařadit rychlost a jedeme do přístavu. Počkat Ladě zvoní telefon. Jsme
v prdeli. Moře je stále rozbouřené další den, kdy ferry nejede. Tak zas do
knihovny psát blog, vybírat fotky…
Navečer jsme dojeli do beckpackeru v Bluffu hned naproti přístavu.
Potkali jsme tam pár lidí, kteří jdou velký treck. Tedy od tohoto místa až po
nejsevernější cíp severního ostrova. Je to nějakých 3500 kilometrů a musím říct,
že bychom asi nechtěli jít až tak dlouhé vzdálenosti a putovat 3-5 měsíců.
Hostel, kde jsme bydleli, by mohl sloužit pro nějaký horor nebo historický film.
Vše bylo staré tak 80 let. V pokoji jsme marně čekali několik desítek
minut než se rozsvítí světlo, ale nedočkali jsme se. Jelikož bylo chladno a
spacáky jsme měli zabalené v krosnách, tak jsme se snažili usnout jen pod
dekou. Asi po půl hodině to Lada nevydržela a šla zkoumat, jak se zapíná ten
historický přímotop. Po několika minutách se jí to podařilo a za chvíli jsme
usnuli. Občas tu bylo i něco mladšího, ale tady slovo oprava bylo asi sprosté
slovo. Snad to nekonečné čekání skončí.
Uvidíme, co nám přinese pátý den. Snad náš sen o putování pralesy Stewartova
ostrova.
16. 1. - 19. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat