Po výletech v okolí Milford Sound nás čekal několika
ti hodinový přesun k jezeru Manapouri, kde jsme měli zamluvený kemp a
druhý den z rána výlet lodí. Ještě že kemp a přístav byly tak blízko
z dlouhých přesunů a výletů jsem byl totálně vyšťavený a zkolaboval jsem
hned, jak jsme postavili stan. Ještě že Lada vše zařídila, uvařila, zálohovala
fotky, videa a vůbec všechno.
Druhý den z rána jsme se nalodili a pozorovali
mraky, z kterých každou chvílí mohlo začít pršet. Projížděli jsme se po
ledovcovém jezeře a pozorovali jsme hory kolem nás. Nedaleko odsud začínal
vyhlášený Great walk Kepler
track bohužel na něj nám také čas nezbyl. Jeli jsme asi hodinku a pozorovali
jsme, jak se příkré skály noří do jezera. Prales zde vypadal nedotčeně ani jsme
se nedivili, kdo by také lezl do těch příkrých kopců kácet stromy. Pastviny by
tu také být nemohly a tak tento kus zůstal stát.
Dojeli jsme na
druhý konec jezera do přístavu, kde byla vodní elektrárna. Je největší na Novém
Zélandu a postavil jí zde soukromý investor s Austrálie, aby mohl mít
levnou energii do továrny na hliník. Pokud si dobře pamatuji, tak voda padá z
jezera 600 metrů dolů do turbín a vypouští se na druhé straně hor do moře. Tato
megalomanská stavba, je neustále obklopena diskuzemi ohledně životního
prostředí. Zaprvé je sladká voda z hor ve srážkovém stínu pouštěna do moře
v horách, kde prší neustále. A za druhé pokaždé když chce někdo postavit další
přehradu, či jiný zdroj co by ničil prostředí, ozvou se hlasy, ať se zavře
hliníkárna a energie bude až až. Nicméně jsme dorazili a přeskočili na autobus.
Vezl nás pan řidič, který komentoval opravdu vše. A tak nám cesta po nejdražší
silnici na Zélandu, která není napojená na žádné jiné silnice, docela uběhla.
Byla vybudována jen z důvodů stavby elektrárny. Cesta překonávala horský
masív a tak byla velice strmá. Bohužel jsme neviděli prakticky nic, protože
hodně pršelo a byla mlha. Ale když jsme zahlédli vodopád tak byl opravdu mocný.
Přijeli jsme do dalšího přístavu, nebylo tu nic. Nikdo tu
nebydlel, jen tu kotvila výletní loď, do které jsme nasedli. Konečně jsme se
mohli plavit do zákoutí jednoho z největších fjordů na Novém Zélandu. Tady
uprostřed Národního parku
Fiordland jsme byli obklopeni nádhernými nedotčenými horskými masivy. Cesta
ubíhala a nad fjordem se občas protrhaly mraky. Výhledy nebyly jako u Milford Sound, zato atmosféra jednoho
z nejdeštivějších míst na planetě byla dokonalá. Pozorovali jsme vodopády
a neskutečně strmé potoky stékající z vrcholků. Většina z nich je vidět
jen když prší. A tak byla skaliska protkána nitěmi vodních toků. Cesta vedla
okolo ostrůvku Bauza Island, kde se lidé snažili vyhubit všechny nepůvodní
druhy, aby zde byla oáza pro místní tvory. Bohužel i na tak odlehlém místě, kde
desítky kilometrů není absolutně nic než panenské pralesy, jsou všude přítomny
krysy, lasičky, posumi či vysoká. A devastují původní ekosystém. Jak tohle
dopadne…
Projeli jsme okolo ostrova a blížili jsme se
k Tasmanovu moři. Když jsme obepluli ostrovy, které dělaly štít proti
vlnám, začalo to pěkně házet. Ladě nebylo z toho nejlíp, ale já si to
užíval. Vylezl jsem na horní palubu a pokoušel jsem se něco fotit. Moc mi to
nešlo, protože jsem se musel prakticky furt pevně držet. Až když loď zastavila u
ostrůvků, na nichž byli kolonie lachtanů, jsem měl klid na to dokumentovat
naší cestu.
Loď se obrátila a začala nám zpáteční cesta z této
panenské krajiny. Cestou jsme se zastavili v jednom z ramen fjordu,
kterých tu bylo mnoho. Zajeli jsme jen kousek do Crooked Arm, protože většina
ramen je delší než celý Milford Sound. Zanedlouho se k nám přidali
delfíni. Nejprve skákali do výšky a pak si v klidu plavali fjordem.
Dopluli
jsme k místu, z kterého bylo radost pohledět na hory vystupující
z fjordu. Kapitán zastavil, vypnul motory a chvilku jsme stáli
s mnoha dalšími lidmi na palubě. Bylo slyšet akorát zpěv ptáků a vodu
stékající po skalách. Byl to opravdu niterný zážitek. Doufám, že každý dobrý
člověk najde ve své duši klid, jako byl na tomto místě. Jeli jsme do přístavu,
delfíni nám naposled propluli kolem lodi. Než jsme dojeli do přístavu, jeli
jsme ještě okolo malinkého ostrůvku. Zaujalo nás, jaké množství druhů stromů
obývá tak malý kousek pevniny. Nastoupili jsme do autobusu a jeli zpátky
k elektrárně a pak zase po jezeře k přístavu kde jsme již mněli auto.
Zaujala nás auto parkující vedle nás, mělo zaklíněného ptáka v chladiči.
Docela jsme se bavili, jak ho pak klučina vyšťourával.
6. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat