Po noci na větrné
hůrce jsme moc vyspalí nebyli. Naštěstí jsme po ránu nejeli daleko. Vydali jsme
se do města Invercargill doplnit zásoby. Následně jsme dorazii
k nejjižnějšímu přístavu na jižním ostrově. Z přístavu Bluff odplouvá loď na
Stewart Island. Vyjeli jsme na vyhlídku a tento ostrov jsme viděli jen
v mlze. Bohužel nebyl čas na to se tam podívat a tak jsme jeli dál.
Popojeli jsme pod vyhlídku na Stirling point, kde byl umístěn obří řetěz, moc
jsme toto dílo nechápali a chtěli jet dál.
Ale příroda volala
a tak jsme se museli zastavit na záchod. Nakonec jsme se vystřídali všichni,
protože jsme si museli vyzkoušet toaletu. Při vstupu nás přivítal milý hlas,
který nám oznámil, že máme na svojí potřebu deset minut, po kterých se dveře
sami otevřou. Všechno bylo zautomatizované i příděl papíru byl na fotobuňku.
Spláchnul se, až jste si umyli ruce a ještě vám k tomu hrál pěknou hudbu. No
nečekali jsme v jednom z velice odlehlých míst, najdeme ty nejmodernější
záchody, co jsme dosud viděli.
Další zastávku jsme
si udělali u Waipapa Point. Místo je proslulé výskytem Sea Lions (Phocarctos hookeri). Neboli Lachtanů novozélandských. Mladí Samci připlouvají
ze subantarktických ostrovů a
znovu osidlují místní pobřeží, odkud byli lidmi vyhlazeni. Dospělý samec může vážit až 400 kilogramů a
lidí se nebojí. Hledali jsme tyto savce okolo pobřeží u majáku, ale marně. Proto
jsme se vydali na procházku okolo pobřeží. Bohužel jsme našli akorát mořské
ptactvo na útesech, pozorovali jsme v proláklinách korály, chaluhy a jiný
mořský život. Na cestě zpátky k autu jsme si s Ladou všimli, že se
něco na vzdálené pláži hýbe.
Šli jsme to
prozkoumat zblízka. A byl tam! Veliký samec Sea Lion. Pozvolna se ploužil do
oceánu a po chvíli zmizel ve vlnách. Šli jsme ještě po pláži, až jsme málem
šlápli na dalšího. Ten se válel za naplaveným stromem, který mu poskytoval
závětří. Pozorovali jsme tohoto mohutného tvora s respektem a drželi jsme
si odstup. Jemu jsme ale byli úplně jedno a tak jsme se i trochu přiblížili. Po
chvilce jsme ho nechali si užívat válení se na pláži.
Na
cestě zpátky jsme měli zase štěstí. Další samec vylézal z oceánu.
Šlapal si to přímo k nám jako by se chtěl na nás podívat. Hnedka jsme toho
využili a vyfotili jsme se s tímto nádherným tvorem. Byli jsme zcela
spokojení a vyjeli jsme na další zastávku. Tou byla Curio Bay.
Záliv Curio Bay je
proslulý hned několika zajímavostmi. Můžete tu zahlédnout delfíny a plavat s
nimi. Projít se po útesech, z kterých vystupuje zkamenělý les a do toho
ještě pozorovat na těchto útesech vzácné tučňáky žlutooké. Hned jak jsme
přijeli, tak jsme si zabrali místo pro stan a v recepci jsme se optali na tučňáky,
které jsem chtěl strašně vidět. Celou cestu jsem holky otravoval s tím, že
chci vidět tučňáka a už jsem k tomuto snu byl tak blízko (několik dní v kuse,
stále a neustále). Paní na recepci nám řekla, že je máme čekat okolo 7 večer.
To se vrací z lovu do hnízd.
Při vaření večeře
jsme potkali člověka, s kterým jsme prošli Great Walk Tongariro a ten nám
řekl, že je viděl okolo 8. Bylo to hezké znovushledání. Nechtěl jsem nechat
něco na náhodě a tak jsme byli na útesech před sedmou. Čekali jsme a čekali.
Tučnáci si dávali na čas a my jsme mrzli. Bylo opravdu sychravo a foukal
studený vítr z Antarktidy. Tohle na léto opravdu nevypadalo. Adélka nám
dodávala odvahu, že taková zima ještě není. Že zažila horší. Dalo se to vydržet
hlavě při pomyšlení na tučňáky. A také bylo fajn, že spousta lidí co tu byli na
pozorování, to vzdali, protože se nedostatečně oblékli. Viděli jsme přicházet paní od DOC, tedy takové
ministerstvo životního prostředí. Po chvilce jsme se s Ladou osmělili a
šli si za ní pokecat. Byl to dobrý nápad. Paní nám řekla, kde budou přesně
vylézat a přidala pár informací o tučňácích. Po chvilce čekání to bylo tu.
Konečně jsem viděl svého prvního tučňáka ve volné přírodě. A za ním byl další.
Vylezli z vody a cupitali si to dál od vlnobití. Pozorovali jsme je asi z dvaceti metrů,
jak si čistí peří. Dávali si záležet a docela jim to trvalo. Adélka zimu už
nevydržela a šla se zahřát do campu. Byla to škoda, protože pak to začalo.
Tučňáci začali zpívat. Přišli k sobě a začali
tančit. Byla to nádhera. Člověk celé dny kouká doma na televizi a vidí něco
takového na National Geographic. A teď je toho součástí. Byli jsme tak šťastní,
že můžeme být součástí téhle nezapomenutelné chvíle. Paní z DOC nám řekla,
že takhle tančit a zpívat vedle sebe je ještě neviděla. Protože to nebyl pár.
Tučňáci se pak kolébali každý k sobě domů, do nory za svým druhem. Bohužel
tento rok byli zde jen 3 hnízda tučňáků, kteří jsou nejohroženějšími na Novém
Zélandu. Přičítá se to hlavně přivlečeným predátorům, ale v poslední době
se začíná více a více mluvit o nadměrném rybolovu a nedostatku potravy pro tyto
tvory.
Přišli jsme do kempu. Adélka nebyla stále rozmrzlá, tak
jsme jí aspoň pobavili předváděním zpívajících a tančících tučňáků. Šli jsme
spát a mnohokrát jsme slyšeli zpěv tučňáků. Protože jsme měli stan nad útesem,
pod kterým měli tito řvouni, jak jím říkají místní Maorové své nory. Několikrát
jsme si s nimi také zazpívali jejich melodii, z čehož Adélka trochu
rostla.
7.1.2017
Žádné komentáře:
Okomentovat