Už víme, jak vypadají zuby lachtana aneb den šestý na Stewart Island

Rozevřeli jsme své unavené oči do deštivého rána. Nevyspali jsme se. V noci jsme několikrát hledali špunty do uší, snad hodinu, ale marně. Mocný živel nepolevil celou noc. Dopoledne se počasí zlepšilo a střídala se jedna prudká sprška za druhou. Vítr byl stále silný a nechtělo se nám ven. Počkali jsme skoro do oběda a vyrazili. Naštěstí jsme zanedlouho byli v lese, který nás před větrem ochránil. Cesta nám přes „Up and Down“ ubíhala docela rychle. Ani jsme se nenadáli a byli jsme z toho krásného pralesa opět venku. Vylezli jsme na kamenitou pláž a vítr nám dal o sobě hned vědět. 

Vlny byly uchvacující, když narážely na skaliska. Bohužel ty obrovské vlny narážely i na pláž z obřích kamenů, po které jsme měli projít. Vyrazili jsme, vítr nám dával zabrat. Udělat ten správný krok správným směrem bylo těžké. A ještě k tomu byly kameny kluzké. Dostávali jsme do obličeje jednu slanou spršku za druhou. Lada se bála, že když nás nesmete z kamenů vítr tak to udělají mocné vlny narážející na balvany hnedka vedle nás. Nebylo to zkrátka jednoduché a člověk musel napínat všechny síly. Ale také mysl, aby skákal z kamene na kámen a přitom neudělal jakoukoli chybu. Ta by tady byla fatální. „VRRRR“. „Doprdele!!!“. Zaslechla Lada z dálky. Málem jsem se posral. Hned jsem se otočil a skákal po kamenech zpátky. Bylo to těsné. Při skákání jsem málem doskočil na lachtana. Nedivil jsem se, že mi o sobě dal vědět. Nezapomněl mi ukázat svou sbírku nabroušených zubů. Která se v šedi balvanů vyjímala. 

 

Mezi tím, než se mi uklidnily nohy a tep, Lada vytipovala trasu, kudy by jsme lachtana mohli teoreticky obejít. Naštěstí to tu nebylo tak úzké, mohli jsme se schovat za kameny, aby nás neviděl. Po zbytek pláže jsme si dávali větší pozor, kam šlapeme. Kde byl jeden lachtan, mohl být schovaný i další. Naštěstí jsme ale už na žádného nešlápli. Na konci pláže jsme zahlédli albatrose, jak plachtí nad rozbouřeným mořem. Spolu s racky se nořily do rozbouřených vln a lovili, co jim moře přineslo. Začala další sprška a tak jsme šli dál. Oddechli jsme si ještě jednou, protože jsme si nebyli jistí, jak se půjde dát projít po pláži, když měl začínat pomalu příliv. Naštěstí jen na jednom místě jsme museli čekat, až nám vlny uvolní cestu.

Po chvilce šplhání na útes jsme byli opět v pralese. Schovali jsme se v kanukovém lese. Pod stromy bylo sucho i za silného deště, který přišel. Zanedlouho jsme se brodili bahnem na vyhlídku nad East Ruggedy Beach. Bylo to úžasné, člověk nemohl skoro ani stát, jak vítr běsnil. Před námi se rozprostíralo údolí a písečné duny se zařezávaly hluboko do vnitrozemí. Opodál vyčnívaly z rozbouřeného moře Ruggedy Islands. Byly tak divoké. Kulisa bouře za nimi tomu dávala o to větší váhu. Zahlédli jsme dokonce hejno majestátních Albatrosů plachtících okolo ostrovů. Nemohli jsme si to, však vychutnávat dlouho bouře byla tady. Rychle do lesa! Chvilku jsme čekali a pak pomalu sešli do rozlehlého údolí, jenž tvořily duny. Trochu jsme byli nervózní. 

Rangerka nás upozorňovala, že se nesmíme zastavit při překračování řeky. Byly tu tekuté písky. Vybíral jsem si nejvhodnější cestu, kde přebrodit. Ale to už si to Lada razila odvážně přes první rameno. Nezastavovala, nezpomalovala šla hlava nehlava. I když jí řeka podemílala nohy, písek měla až ke kolenům a vodu do půli stehen, tak prošla skoro suchou nohou. Naštěstí nepromokavé kalhoty a návleky splnily svojí funkci. Prošli jsme, bez problémů, jen jsme měli trochu vlhko v botách.

Těšili jsme se do chaty, stále poprchávalo a už jsme toho měli dost. Boty se po pár krocích obalily pískem. Každá bota měla snad o několik kilo více. Oklepávání moc nezabíralo. Bylo by to tu asi nádherné za pěkného počasí. Zastavit se, dojít si na pláž a vykoupat se. Ale tušili jsme, že i tady by za pěkného počasí na nás čekaly miliony krvežíznivých sandflies. Z dun nás k chatě vedly bóje, které zřejmě vyplavilo moře. Někdo si dal záležet, protože jsme sem tam potkali postavičky, či nakreslené obličeje na bojích. Konečně jsme dorazili. Ani ne chvilku po tom co jsme vyšli z dun, tu byla chata na okraji pralesa. Zatopili jsme si a já pak nasbíral dřevo. Opět jsme byli sami na pohádkovém místě naší planety. Díky matko přírodo za toto okouzlující místo. 

 

Prales měl jako podrost asi metr vysoký příkrov kapradin, v kterém jsme viděli našeho prvního ptáka Kiwi. Při každé vycházce pro dřevo jsem tyto okouzlující tvory hledal. Ale neměl jsem štěstí. Večer jsem si lehl na postel a civěl z okna. Doufal jsem, že je opět zahlédnu. Únava ale dala o sobě vědět a tak jsem při pozorování usnul.

25. 1. 2017