Neuvěřitelné setkání s půlmetrovým Kiwim za bílého dne uprostřed pralesů Stewartova ostrova.

Den pátý jsme si pěkně pospali. Neměli jsme, kam spěchat čekalo nás jen něco přes 8 kilometrů. A hlavně 3 kilometry z toho měly být po pláži. Vyšli jsme si na kopec asi 260 metrů vysoko a pak nás čekal sestup dolů na Smoky Beach. Lada si v Kanukovém lese, kde bylo pěkné bahýnko, udělala několikametrový skluz, při kterém se málem uškrtila o hrudní popruh na krosně a také si ohnula hůlku. Chtěl jsem jí ji narovnat, ale v tom mě Lada rázně zarazila „Nešahej mi na ni. Nechci, aby dopadla jako ta tvoje!“. I když Lada hůlku nikterak nešetřila několik dalších výletů, tak hůlka je stále v celku.

Došli jsme k dunám. Hranicí mezi územím pokrytým lesem a dunami, byl malý nenápadný potok. Přeskočit přes potok a vyšplhat přes duny nám dalo pěkně zabrat. Hodně jsme se bořili, protože byl písek sypký. Po těch patnácti výškových metrech nás neskutečně pálila lýtka, jako po zdolání několika set metrů vysoké hory. Prošli jsme dunami a konečně jsme byli na pláži. Dokonce ani nepršelo, takže bylo krásně. Sedli jsme si a odpočívali na pláži asi tak 30 sekund. Našli nás Sandflies. Nahodili jsme batohy a šli. Vždycky se nám doposud dařilo tyhle mršky setřást rychlejší chůzí. Ale ne tady. I když jsme měli rychlé tempo, ty mrchy byly furt kolem nás. Sáli z nás krev. Nejlepší místo bylo za uchem, na krku nebo na spánku. Ale s oblibou nás sály i na rukách, i když jsme s nimi mávali při chůzi s hůlkami. Náš sen o klidné procházce po pláži byl pryč. Těšili jsme se do bahna a na „Up and Down“. Zanedlouho, po té co jsme skoro s krosnami běželi, se nám to vyplnilo. Měli jsme před sebou poslední část. 

 

Směřovali jsme k Long Harry Hut. Les tu byl o něco jinačí. Nebylo tu tolik potoků. Vystupovali zde nad povrch skály, na kterých se mnohdy bizarně drželi stromy. Ale i podrost byl ucelenější, všude byly kapradiny tvořící koberec pod stromy. A tak jsme šli tímto podivuhodným lesem. Došli jsme k velkým skalním útvarům vystupujících z podloží. V periferním vidění Lada viděla, něco běžet. Myslela si, že je to zajíc, protože to mělo nahnědlou barvu. „Ty vole! Koukej! Doprava! Kiwi!“ Zařvala Lada. Byl tam za jasného dne. 

  

Běžel kolem nás obrovský Kiwi, měl snad půl metru. Byl to obr. Nestačil jsem se ani nadechnout a Lada neskutečnou rychlostí odhodila krosnu do bahna, vytáhla foťák a běžela za ním. Nemohli jsme ho najít, asi někam utekl. Ale bylo mi to divné, nic sem neslyšel, že by někam běžel. A že dělají pěkný randál. Řekl jsem Ladě, ať se koukne pod kapradiny, vedle kterých stála. Byl tam, Lada ho měla od sebe ani ne metr. Vyfotila si ho a on pak utekl. Já jsem ho naštěstí stačil natočit, jak před námi utíká. Je to opravdu, opravdu podivné zvíře. Hlavně když běží. Vrátili jsme se pro krosny a šli dál, dokonce jsme ho potkali ještě jednou. Úžasný zážitek. 

Vyšli jsme z lesa a uviděli na útesu chatu. Naše další ubytování. Zabydleli jsme se a já jsem se po chvilce šel ještě projít po pláži a útesech kolem. A samozřejmě že jsem hledal nějaká ta místní zvířátka. Bohužel nic. Vůbec mi to nevadilo, viděli jsme ptáka Kiwi za bílého dne, to může říct opravdu jen málokdo. Užívali jsme si výhled na pobřeží, zkoušeli jsme zahlédnout velryby, ale neměli jsme štěstí. Zato na obzoru jsme pozorovali jih jižního ostrova. Tyčili se před námi hory Fiordland National Park. Šli jsme spát, ale nešlo to. Přišla velká bouře. Báli jsme se. Chata se třásla. Vítr kvílel. Všechno skřípalo. Do oken naráželi proudy vody hnané silným větrem.

24. 1. 2017