Přijeli jsme do města Wanaka. Tohle podhorské město na
okraji jezera s výhledem na hory a je velice oblíbené u Čechů. Mně ale
rozhodně neoslovilo. Když jsme dorazili do města, tak bylo skoro nemožné
zaparkovat, všude bylo narváno. Museli jsme jet daleko od centra, kde jsem našel
jedno místečko. Centrum byl jeden velký šrumec, z kterého jsem chtěl
akorát tak utéct. To se nakonec povedlo a šli jsme na procházku okolo pobřeží
jezera. Nedivím se, že je tak oblíbené, opravdu pohled na hory byl okouzlující.
Vychutnávali jsme si tu chvilku, než jsme se vrátili do toho šílenství. Tohle
malé městečko absolutně nebylo připravené na takový příval lidí. Zašli jsme do
místního supermarketu a kupodivu jsme se nemohli ani hnout. Připadal jsem si
jako v Máji na Národce, kde se také člověk nemůže jen tak prodrat davy
turistů a aby zaplatil, tak si musí vystát dlouhého hada.
Tohle to městečko má být klidným sousedem městu Qeenstown,
které je od osmdesátých let minulého století rychle se rozvíjejícím Disneylandem
Nového Zélandu se zaměřením na adrenalinové sporty. Toto město má opravdu hodně
daleko k místu na rozjímání pod horami. Vzali jsme to silnicí přes hory. Na
vyhlídce nad Qeenstownem jsme se dozvěděli, že nás auto dovezlo na kilometr
vysoké sedlo. Tato silnice je jedna z nejvýše položených na Novém Zélandě.
Našemu autu to dalo pořádně zabrat. Zdolat kilometrové převýšení naráz se
brzdám nelíbilo. Na konci cesty jsme začali cítit, že se něco pálí. Zastavil
jsem a z předních brzd se hodně kouřilo. Ještě že už před námi bylo jen
pár kilometrů po rovině do města adrenalinových sportů, kde vznikl bungee
jumping.
V jeden den Wanaka a Qeenstown bylo na mě trochu moc a už jsem se
těšil, až odsuď, odjedeme. Rozhodli jsme se koupit si lahvinku vína, abychom to
tu přežili. Zašli jsme do místního obchodu s lihovinami a rychle jsme se
otočili. Jsme zvyklí kupovat víno tak do deseti dolarů za lahev tady
nejlevnější bylo trojnásobek. Také jsme viděli dav lidí, který pokrýval snad
celou ulici. Byla to fronta na místní vyhlášený hamburger. I kdyby byl ten
nejlepší na světě. Tak by nám to za to opravdu nestálo. Stát jak ovce půl dne
na kus masa v housce. Svět se zbláznil. Jeli jsme do poklidného kempu u
jezera s výhledem na hory. Jen tak tak jsme si uvařili si večeři, než nás
déšť zahnal do stanu. Jelikož bylo poměrně brzo, tak jsme si zahráli několik
partiček karet a otevřeli slivovici od
maminky Lady.
Ráno jsme si udělali královskou snídani - vajíčka se slaninou. Vyrazili jsme se projet kousek podél jezera Wakatipu směrem na Glenorchy. Byl to krásný výhled na hory, akorá kopce měli zajímavou mozaiku. Podle toho, kde končil plot pro ovce. Čekal jsem od toho místa trochu víc. Měla to být perla mezi horami u nádherného jezera. Místo toho to byly spíš kopce pro pastvu ovcí a jezero. Snad to v zimě vypadá impozantněji.
Jelikož jsme stále měli trochu náskok před plánem cesty,
tak jsme strávili dopoledne v Qeenstownu. Na rozdíl od Wanaky jsme
zaparkovali vcelku v pohodě a blízko centra. Lidí tu bylo hodně, ale město
aspoň na to bylo připravené. Všude byly restaurace, obchody a všemožná lákadla.
Holky se rozutekly po nákupech, zatímco jsme čekali, než se nám vypere oblečení
v místní prádelně. Bylo tu spousta obchodů se suvenýry a tak si mohla
Adélka vybírat, co přiveze domů. Lada toho také využila a také nakoupila
suvenýry, které nám Adéla vezme domů, aby nám zbytečně nezabíraly drahocenné
místo při dalším cestování po Světě.
Odjeli jsme z města směrem na jih, kde jsme se
rozhodli si vyjet do lyžařského střediska Remarkables. Na vrškách trochu
sněžilo A nebyli jsme si jistí, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsme tam
jeli. Byl to hodně velký stoupák a já doufal, že cestou dolů nám brzdy neshoří
na uhel. Nahoře jsme měli krásný výhled jak na údolí, tak na hory okolo
Qeenstown, konečně jsme viděli zasněžené vrcholky místních hor. Na nás taky
sněžilo, byl to zajímavý pocit uprostřed léta. Cestou dolů jsem zařadil nižší
stupeň a brzdil motorem a bylo vše v pořádku, jeli jsme dál.
Udělali jsme si zastávku v městečku Garston. Tady
nás pobavila jedna řidička, která na parkovišti couvala a najela na takový
nepatrný kamínek o výšce tak 3 metry a podobné šířce. No holt taková drobnost
se dá ve zpětném zrcátku přehlédnout. Naštěstí se nic nestalo a chlapy, kteří
byli v autě, nad tím jen mávli rukou a paní jela dál.
Blížili jsme se pomalu k Fiordland National
Park. Zastavili jsme se náhodou u The
Wilderness Area. Tato rezervace není na první pohled nic výjimečného. Pár keřů
a nějaký ten mech. Ale Dozvěděli jsme se, že je to jeden z mála
dochovaných postglaciálních reliktů. Byla to opravdu krajina, kterou jen tak
nenajdete.
Za chvilku jsme byli v hlavním městě této oblasti Te
Anau. Ale ne na dlouho přesun pokračoval na sever do hor k legendárnímu
Milford Sound. Zakempovali jsme v malinkém kempu a připravovali jsme se na
brzké stávání.
3. 1. - 4. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat