Den devátý. Brzo ráno nás probudili dva opravdu staří lidé. Vstávali a připravovali se na tůru. Nechápali jsme co tu dělají. Měli jsme pocit, že tu nemají co dělat. Přeci jenom jsme měli problémy i my. Co pak takový dědeček s babičkou. Jak jsme se mýlili. Ale o tom až někdy příště. Také jsme vstali a vyrazili na 15 kilometrovou procházku údolím. Byli jsme trochu napjatí, protože i na tento úsek nás rangerka upozorňovala. Kladla nám na srdce, abychom se na tento úsek nevydávali, pokud by byl jen z části zaplavený.
Bylo to opravdu pohodové. Žádný kopec a skoro žádné bahno. Občas nějaká louže, ale to bylo jen pro zpestření. Bylo vidět, že tu zasáhla lidská ruka. Místní močály měly býti další na řadě. Šli jsme okolo starého farmářského osídlení. I tady byly pastviny, naštěstí už si je příroda bere zpět. Cesta byla dosti jednotvárná okolo odvodňovacího kanálu, který měl vysušit místní bažiny. Kanál byl rovný jako podle pravítka a cesta s ním byla v rovnoběžce. Několik kilometrů nebyla ani jedna zatáčka ani záhyb. V Freshwater Hut jsme zabrali místo a uvařili si. Rozloučili jsme se s některými lidmi, protože už dál nepokračovali. Pěkně si počkali na water taxi, které je pohodlně a během pár minut odveze do města Oban. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili bez batohů na malý postranní výlet.
Rocky Mountain se tyčila do výše 549 metrů nad nevěští řekou Stewartova ostrova. Vyrazili jsme jí zdolat. Ani ne po půl hodině jsem zaslechl něco v křoví. Byl tam zase kiwáček !! Pozorovali jsme ho, jak v křoví hledá potravu. Bylo zajímavé ho pozorovat, jak zobákem pátrá v půdě. Zanedlouho přešel k trouchnivějícímu pařezu a začal do něj vrtat. Po chvilce už polykal tučného červa. Vyšli jsme nahoru jedna dvě. Bez krosen to byla radost. Na vrcholu se nám naskytl překrásný výhled. Viděli jsme celou severní oblast, kterou jsme posledních 9 dní zdolávali. Bylo krásné si připomínat dobré tak i špatné chvíle, které jsme zažívali, když jsme pohlédli na jednotlivá místa našeho putování. Pod námi se klikatila Freshwater River, byla jako had klestící si cestu přes celé vnitrozemí až do oceánu. Došli jsme do chaty a pokoušeli se usnout. Moc nám to nešlo, protože někdo kamna roztopil tak, že se nedalo ani dýchat.
Den desátý. Opět jsme vstali brzo a vyrazili. Cesta byla ucházející. Nebylo to nic extra bahnitého ani nebylo moc „Up and Down“. Akorát jsme v jednom místě vyšplhali nad stromové pásmo a tak se šlo místními nepoddajnými keři o něco hůř. Byly zde někdy i chodníčky a tak jsme ty nejhorší úseky prošli během chvilky. Když jsme došli do zálivu North Arm, tak se nám otevíraly vyhlídky. Na cestě, která vedla okolo pobřeží jsme narazili na possuma. Byl nějaký divný seděl na stezce a divně koukal. A tak jsem se kouknul na Ladu stylem, co budeme dělat?
Bylo to jasné budeme aplikovat ekologii. Lada mi doporučila větev, ale mě se zdála nevyhovující, byla částečně nahnilá. Poté, co jsem neúspěšně zkusil najít něco jiného, jsem si onu větev potěžkal v ruce. Měla metr a půl a tak deset centimetrů v průměru. Byla to solidní větev. Vzpomněl jsem si, jak sekám dříví, jako každý den. Rozmáchl jsem se stejným způsobem. Majznul jsem větví possuma přímo do jeho roztomilého plyšového obličeje. Jeho pronikavá kukadla potemněla a z ucha se mu vyvalila krev. Odstranil jsem ho ze stesky a šli jsme dál. Snad tu bude víc místa pro původní druhy, pokud každý udělá správnou věc, když má možnost.
Po šesti hodinách jsme došli do North Arm Hut, kde jsme si chvilku odpočinuli a také přečkali krátký deštík. Chata byla vybavená vším možným. Bylo vidět, že jsme dorazili k turisticky oblíbenému Great Walk. Rozhodovali jsme se, jestli si dnes zakempujeme někde v lese nebo jestli dojdeme až do města. Vydina teplé sprchy po deseti dnech byla silnější. Vyšli jsme a rychle postupovali, byl to typický vysypaný chodníček pro důchodce. Byla to dost nuda, která vedla z velké části vytěženým pralesem.
Nedivím se, že našemu kamarádovi se pobyt na tomto ostrově nelíbil. Byl bych zklamaný, kdybych šel tento Great Walk. Konečně jsme došli do přístavu. Dvacet tři kilometrů nám trvalo dohromady devět hodin a měli jsme hrozný hlad. Vyhledali jsme jeden z místních backpeckerů a ubytovali se. Trochu jsme se cítili nesví, když jsme do něho vstoupili. Měli jsme bahno snad i za ušima a na té recepci bylo tak čisto a voňavo. Než došla řada na vytouženou sprchu, tak jsme si jako první šli dát fish and chips. A hned potom horkou sprchu. Dokonce jsme v hostelu potkali Matthewa, který to předčasně vzdal i další lidi, které jsme potkali na tomto skoro neobydleném ostrově. Byl to pohodový večer s přáteli. Povídali jsme si co jsme na té 150 kilometrové cestě bahnem viděli a co jsme zažili. Ještě jsme se u toho dívali na na film Hobitt. Když jsme šli spát, tak jsme nemohli usnout. Byli jsme stále plní energie z toho, že jsme ten náročný treck zvládli bez nějakých větších komplikací.
28. 1. - 29. 1. 2017
28. 1. - 29. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat