Vstávali jsme za svítání, měli jsme co dělat. Po rychlém
zabalení stanů a ještě rychlejší snídani jsme vyrazili na Hooker Valley walk.
Šli jsme svižným tempem a procházku okolo jezera, k ledovci Hooker jsme měli
za sebou jedna dvě. Došli jsme na okraj jezera a byl tam. Konečně jsme viděli
onu majestátní nejvyšší horu Nového Zélandu. Bylo nádherné počasí ani mráček,
prostě paráda. Opět jsme popichovali Adélku, že si z ní odřízneme kousek,
třeba nos nebo ucho, protože nám nosila štěstí na počasí. Kochali jsme se, ale
ne moc dlouho. Udělali jsme si pár fotek jak hory, tak odtávajícího ledovce a
šli jsme zpátky. Lada obdivovala MT. Cook Lily (Ranunculus
lyallii), což je největší pryskyřníkovitá
rostlina, které byla předlohou pro pohlednice, známky a dokonce i pro ozdobu
letadel. Cestou nás vyprovázeli papušci
Kea. A hráli si se svojí novou hračkou. Byl zde nedávno postavený most a ti
uličníci ho začali demontovat. Říkali jsme si, co se asi stalo s tím starým
mostem. Ke konci cesty jsme začali potkávat davy lidí. Ještě že jsme si to
užili v poklidné atmosféře, odpoledne tu musí být zácpa.
Vydali jsme se pro lístky na Mueller hut a začalo druhé kolo strašení. Druhý den mělo
přijít něco hrozného a že bychom nahoře neměli přespávat. Prý tam zůstaneme
uvězněni možná i několik dní. Ať si pro ten případ vezmeme více jídla. Vydali
jsme se tedy nahoru a vzali jsme si o něco více jídla. Nám to s Ladou bylo
jedno, ale Adéla druhý den večer odlétala z Christchurch do Aucklandu a
pak domů.
Vyšli jsme. Zprvu byla hezká cesta údolím a pak to
přišlo. Náš věčný nepřítel byl tady a v obrovském počtu. Čekalo nás 2000
schodů na vyhlídku a pak cesta na alpinskou chatu. Schody byly mnohdy úzké a
tak se stávalo, že jsme museli na někoho čekat, než jsme ho mohli předběhnout. Byli
tu i výpravy pro padesátníky, kterým to trvalo holt déle. Netrvalo dlouho a
měli jsme opačný problém, lidé předcházeli nás. Ladě nebylo dobře a tak jsme
šli pomalu. Měla zase problémy s vyrovnáváním tlaku. To se holt jí občas
stává. Vzal jsem jí z batohu, co jsem mohl a šli jsme pomalu dál. Adéla
nás předběhla jedna dvě, na což jsme nebyli zvyklí. Čekala na nás na vyhlídce
odkud jsme měli Mt.Cook jako na dlani i s celým ledovcovým údolím plným
jezer a morén. Adéla šla první a my jsme za ní pomalu, ale jistě také šli. Ale
co se nestalo. Kamarád, s nímž jsme se chtěly setkat, ale nesetkali jsme
se kvůli tomuto šíleně natřískanému dobrodružství, kráčel okolo nás. A tak jsme
se zastavili na kus řeči asi tak na půl hodinu. Když jsme dokecali a šli nahoru
narazili jsme na zmrzlou Adélku, která se strachovala, jestli jsme ještě živý a
zdraví.
Nahoře byla už docela zima ve srovnání s údolím, kde
bylo na kraťasy a tričko. Od té doby co jsme se zastavili na delší kus řeči, se
Lada srovnala s tlakem a šli jsme dál, jakoby se nic nestalo. Konečně jsme
prošli skalnatými i suťovými úseky. Dorazili jsme na hřeben, kde začalo trošku
více foukat. Šli jsme ještě chvilku a překonali jsme pár sněžných polí a před
námi se tyčila ona červená Alpinská chata. Musím říct, že se tyčila majestátně
pod vrcholem. Všude okolo slézali z hor ledovce, byl to úchvatný pohled.
Na všechno shlížel Mt. Cook, kterému ledovce propůjčili lidskou tvář.
Chvilku jsme se kochali a pak zašli do chaty. Dali jsme
si oběd a zahřáli jsme se čajem. Přivítala nás holčina, co spravovala chatu.
Byla to Američanka, co to dělala jako dobrovolník na týden. Opět na nás
zkoušela, ať se vrátíme zpátky, protože tu uvízneme třeba i na týden. No dobrý,
i moje babička měla s horami víc zkušeností, než ona a to ani na žádnou
nevylezla. Naštěstí tu byl ledovcový kurz, jehož vedoucí byli zkušení horalové.
A tak jsme se orientovali podle svého úsudku, zkušeností a také podle nich. Při
popíjení čaje jsme nemohli spustit oči z mladého klučiny, který se vydal
nahoru v sandálech. Jeho modré prsty nevypadaly vůbec dobře. Dala by se mu
i odpustit neznalost hor. Kdo by řekl, že když vystoupá kilometr, nebude to na
kraťasy a sandály jako v údolí. Ale že jeho svačina spočívala
v lízátku, to nás už opravdu dostalo. Myslím, že hoch jednou dostane
Darwinovu cenu. Vyšel jsem raději ven, koukat se na papoušky Kea jak dovádí
okolo chaty na sněhu.
Venku na mě čekal další debil. Francouz přišel ke mně
ukázal na papouška Kea a s vážností se mě zeptal „This is Kiwi ?“. Málem
mi vypadly oči. Zmohl jsem se jen na to mu říct, že Kiwi přece nelétá. Někteří
lidi ani netuší, kam jezdí hlavně, že mají selfie s nejvyšší
horou Nového Zélandu.
Bylo na čase se jít ještě projít. Vyšli jsme na horu nad
Chatou, chtěli jsme vidět Mueller Glacier. Terén byl obtížný, bylo to takové
lezení po obrovských,ostrých kamenech. Zanedlouho jsme dorazili nad chatu a
viděli jsme, jak Alpinský kurz staví stany vedle chaty. Popošli jsme kousek dál
a otevřel se nám výhled na opačné údolí. Byl tam onen ledovec. Zase měl na sobě
krustu z štěrku a také ustupoval zpátky do hor. Byl to, ale krásný pohled.
Nacházeli jsme se v nitru nevyššího pohoří Nového Zélandu.
Když jsme scházeli zpátky k chatě, tak jsme si
trochu zrychlili sestup. Bylo tam dost sněhu a nevyčuhovali z něj kameny. Adélka
šla jako první a sklouzla se pěkně až dolů. Šel kolem ní kluk a zeptal se,
jestli je to dobrý. Jelikož Adélka jako obvykle za jízdy pištěla jako o život.
Adélka mu přikývla a klučina už běžel do svahu za námi. Následovala Lada a pak
já. Já jsem si to i točil, jak se sklouzávám s kulisou ledovců okolo nás.
Došli jsme na hut a papoušci Kea měli novou hračku. Stany
postavené ledovcovým kurzem se jim moc líbili a začali se o ně zajímat. Pomalu
se přibližovali a někteří si na stan i sedli. To už jeden z kurzu
nevydržel a začal papoušky odhánět. To neměl dělat. Jak to udělal, skupina asi
15 opeřenců měla za hlavní cíl stany. Když odháněč odešel na večeři, Keové se
slítli na stan a začali ho demolovat. Začali klovat na vršku stanu
v místě, kde byla celta vypjatá od tyček. Tito papoušci jsou velice
inteligentní a není radno si je rozhněvat. Od té doby se členové kurzu po půl
hodině střídali u stanů a hlídkovali. V noci se také moc nevyspali. My
jsme zatím byli ve spacákách na posteli a pozorovali jsme papoušky Kea z okna.
Bylo to jako se dívat na dokumentární film z pohodlí svého domova.
Strávili jsme tak hodinu nebo dvě. Koukat se jak si hrají ve sněhu a hašteří se
mezi sebou, prostě neomrzí.
Druhý den ráno jsme vyrazili dolů. Počasí bylo v pohodě,
jen trochu foukalo na vrcholu. Sešli jsme v klidu do campu. V tu
chvíli začalo pršet. Měli jsme štěstí, že jsme došli suchou nohou. Adélka si
v campu zabalila a vzala nám do Čech i nějaké věci. Cestou do Christchurch
jsme ani moc nezastavovali. Jen na oběd ve městě Ashburton, kde jsme si dali
místní pochoutku. Flák masa s bramborami, kumarou a dýní. Pak jsme jeli
přímo do města. Stihli jsme ještě Adélce ukázat botanickou zahradu a zničené
centrum po zemětřesení. Což byli naše první vjemy Nového Zélandu, když jsme
před necelým rokem přiletěli. Překvapilo nás, jak se některé budovy rychle
staví. Obnova tu jela naplno. Doprovodili jsme Adélku na letiště a rozloučili
jsme se s ní. Už tu budeme opět jen já a Lada. Dojeli jsme v noci do kempu
na okraji Christchurch a usnuli jsme během několika sekund.
10. 1. - 11.1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat