Vstali
jsme docela pozdě a šli dál. Sice bychom rádi zůstali a kochali
se, ale docházelo nám jídlo a měli jsme ještě pár dní před
sebou. Lada
byla ráda, že sebou vzala kinesio tejpy a tak jsme si hezky
zalepily bolavé svaly. Nebylo
to tak zlé jako včera. Šli jsme po hřebeni, kde nebylo tolik
bahna. Dokonce jsme měli i slušné tempo. Měli jsme občas i
příležitost se kochat výhledy. Ale to netrvalo dlouho cesta z
vrcholu hřebenu byla dlouhá. A hodně bahnitá. Nasadili jsme
slimáčí tempo a čvachtali postupně dolů. Najednou jsme uviděli
něco neobvyklého. Po
pěti dnech jsme uviděli člověka. Holčina se čvachtala nahoru do
kopce. Bylo vidět, že toho má dost. A tak uvítala informaci,
že je
skoro nahoře. Dočvachtali
jsme se až k Little Hellfire
beach. Prošli jsme ji jedna dvě, byla písčitá. Byla to radost ze sebe
oklepat kilo bahna. Ale to už jsme šplhali do dalšího kopce,
který nás odděloval od velké nížiny táhnoucí se středem
ostrova. Opět to nahoru šlo, ale cesta dolů? To byl porod.
Potvrdili
jsme si teorii, že více lidí chodí tím samým směrem jako my.
Nicméně
jsme konečně dorazili k obrovské Mason Beach. Zprvu byla kamenitá,
ale kameny ustoupily písku. Byl jsem rád, že jsme cestu
naplánovali na večer kvůli přílivu. Naštěstí jsme nemuseli
nic obcházet a jen jsme šli pět kilometrů po pláži. Jen
v jednom místě do moře zasahovala obrovská skála u které jsme
si museli počkat na malé vlny. Já jsem skálu oběhl bez problémů,
Ladě se přes nohy převalilo několik vln, protože si vybrala
špatné kameny na kterých čekala. Cestou
jsme narazili akorát na divokou kočku a několik umírajících
mořských ptáků a
ryb.
Dorazili
jsme k
potoku,
který jsme následovali.
Dovedl
nás skoro až do civilizace, byla tu cesta pro čtyřkolky a Mason
Bay Hut
plná lidí.
Poté
co jsme si dali věci do kupy a odpočinuli jsme si. Začali jsme se
bavit s ostatními spolubydlícími. Nejvíce nás dostal chlap,
který zde byl před 16 lety. Tvrdil
nám, že prošel co my, ale ani jedinkrát nešlápnul do bahna.
Nemohli jsme to pochopit a doteď to nechápeme. Jak může být
tenhle ostrov tvořený z bahna suchý? Poté
jsme si sedli a jedli jednu z posledních mňamek. Těstoviny s
čínskou polívkou, jako každý druhý den. Asi bylo na nás vidět, jak jsme byli hotoví.
Jeden člověk se nás zeptal odkud jsme přišli a uznale nám
řekl, že jsme dobří. Jako kdyby už jsme byli v přístavu a
odjížděli pryč z ostrova. Dal nám kus muffinu s máslem. Bylo to
nejlepší co jsem po hodně dlouhé době jedli. Až poté jsme
zjistili, kdo to byl. Byl to místní a jediný lovec possumů na
ostrově. Trávil týdny v pralese a kontroloval pasti. Když našel
v ní possuma tak ho zabil a svlékl z kůže. Musíte to udělat
hned, jak ho zabijete, pak už kůže dolů nejde. Byli
jsme unavení a šli brzo spát. Až později jsme docenili ona slova
chvály od někoho, kdo opravdu umí přežít v takové nehostinné
přírodě.
27. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat