Den
druhý jsme si pospali. Potřebovali
jsme nabrat síly. Při snídani jsme si všimli, že nám jeden
z lidí z chaty zanechal na stole jídlo. Byl to Matthew,
kluk z Anglie, který měl v plánu jít stejnou trasu jako
my. On ale vyrazil dříve a tak jsme mu za jídlo nestačili ani
poděkovat. Vyrazili jsme. Kousek od chaty jsme narazili na Rangera
který šel naproti nám. Na zádech měl velkou srnu. Šlo se mu
ztěžka v bahnitém terénu s takovou zátěží, radši
jsme mu jen uhnuli a prohodili pár zdvořilostních frází. Cesta
byla nejdříve do kopce a pak z kopce na pláž. Netrvalo
dlouho a narazili jsme na Matthewa. Měl dost pomalé tempo. Něco
měl s nohou (asi natažený sval) a tak jsme šli chvilku s ním a čekali jsme na
něj. Nakonec jsme se s ním domluvili,
že na něj počkáme na dlouhé pláži.
Nebylo to nejlepší místo, kde na něj počkat. Sandflys nás
otravovaly.
Museli jsme být neustále v pohybu, jinak by nás uštípali.Sice jsme sebou měli repelent, ale ten fungoval asi tak deset minut.
Matthew
nakonec
dorazil a domluvili jsme se s ním,
že na něj počkáme v následující chatě. Cesta onen den
byla méně bahnitá, ale o to více bylo „Up and Down“. Po šesti
hodinách jsme zdolali 12 kilometrů. Nikdo v chatě nebyl a tak
jsme se
mohli trochu ošplouchnout v umyvadle. Počasí nám přálo a
tak bylo pod mrakem a ani nesprchlo. Čekali jsme hodinu a půl než
dorazil za námi Matthew. Byl to hezký večer, popovídali jsme si o
všem možném. Hlavně o přírodě. Ale také bylo jedno věčné
téma. A to události minulého večera. Nikdo z nás nechápal,
jak onen starý pán nechal v pralese manželku. Matthew také
přihodil historku, proč nám nechal jídlo. Bylo to tak, že potkal
chlapa, kterého v noci vyplavila řeka, když spal ve stanu.
Vzala mu boty a další nezbytné vybavení. A tak mu předal jídlo,
co měl a šel nejkratší možnou cestou do přístavu. Byli to hned
dvě odstrašující události za sebou. Musíme si dávat pozor,
příroda zde chyby trestá. A my jsme se chystali o hodně dál do
útrob pralesa. Stále jsme byli blízko záchraně, když by se nám něco stalo. Ale to nepotrvá dlouho. Ladě se nechtělo z vyhřátého spacáku a tak zůstala
v chatě a zapisovala si události minulých dní do diáře. Ale já a Matthew jsme se vydali na lov ptáka Kiwi.
Chodili jsme okolo řeky, ale neměli jsme štěstí. Tak jsme si
řekli, že to zkusíme zítra. V této chatě jménem
Christmas Village hut jsme hodlali přespávat hned dvakrát.
Den
třetí jsme měli v plánu
zdolat horu Mt. Anglem. To je nejvyšší hora Stewartova ostrova.
Není nikterak velká má necelý kilometr, ale i tak je na vrcholu
alpínské
pásmo. Vyšli jsme pozdě. Čekali jsme, jestli se zlepší počasí.
Nestalo se tak a nezbývalo než
vyrazit.
Bylo to úchvatné, jak málo výškových metrů stačí, aby se
změnila skladba lesa. Nejdříve byl prales, kde převažovaly
stromy rimu. V tom se nám šlo docela dobře. Pak následoval
les složený výhradně ze stromů Kanuka. Ten den hodně foukalo a
tak nebylo příliš bezpečné procházet. Cestičku jsme často ani
neviděli, protože byla poseta vyvrácenými a rozlámanými zbytky
lesa. Zjevně tu prošla slušná vichřice a nebylo tomu dlouho.
Některé části cesty nám připomínali hru Mikado , jak byly
kmeny naházeny jeden přes druhý. Šli jsme dál, začala další
proměna lesa.
Tentokrát
zde byly velice tvrdolisté a houževnaté keře či stromy, kterým
dominovala Brachyglottis Rotundifolia.
Ono to bylo něco mezi. Každopádně ještě jsme byli pod jejich
příkrovem a silný vítr k nám nemohl. Zato jsme museli překonávat
překážky shrbení, protože koruny byly
velice nízko. A nepoddajné větve se nedaly
ani ohnout. Byla to opravdu houževnatá dřevina. Ale ani ta
nevydržela ve vyšších částech hory. Byli jsme už odkrytí a
vítr nám pěkně ofukoval hlavy. Ale měli jsme konečně výhled.
Zahlédli jsme moře i okolní hory, jejichž vrcholky byly
v mracích. Vydali jsme se nahoru.
Keře mnohdy ustupovaly
mokřinám, kde jsme se pěkně bořili do bahna. Zanedlouho jsme
byli v alpínském
pásmu. Vítr byl silný. Nic mu nebránilo se do nás pořádně
opřít. A do toho pršelo. Byli jsme uprostřed mraku a viděli
úplné prd. Zalezli jsme za kámen, kde jsme měli trochu závětří.
Koukli jsme se na sebe a rozhodli jsme se to vzdát. Za to to
nestálo.
Počasí
bylo stále horší a vyčerpávat se zbytečně na začátku cesty
by se nám mohlo vymstít. A příroda to tu trestá tvrdě. Šli
jsme dolů. Bylo až překvapivé, jak bylo v nižších
partiích krásné počasí s porovnání s vrcholkem.
Nefoukalo, nepršelo jen bylo příjemně pod mrakem a občas nějaká
ta malá sprška. Došli jsme do chaty, kde na nás čekal Matthew.
Zase jsme příjemně poklábosili a také ho naučili, prší.
Pobavila nás historka, jak požádal
svoji přítelkyni o ruku. Chystali se na výlet po trans Sibiřské
magistrále, když v tom slečnu chytnul slepák. Vydali se tedy do
nemocnice. Ale co nečekali, tak bylo vybavení z poloviny minulého
století. Jelikož Matthew nevěděl, jestli slečna operaci
zvládne, tak ji před operací požádal o ruku. Během čekání,
jestli operace dopadne v pořádku se dověděl, že nemocnice vypadá
strašně z toho důvodu, že kousek vedle postavili novou a ještě
všechna oddělení nejsou přestěhovaná. Naštěstí operace
dopadla v pořádku a příští rok budou mít svatbu :)
21. 1. - 22. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat