Ráno jsme vyjeli a odjížděli z poloostrova Otago po
hřebeni. Naskytly se nám hezké výhledy na záliv i na město. Dunedinem jsme už
jen projeli a mířili na sever. Asi po sto kilometrech jsme si udělali zastávku
u pláže u města Moeraki. Zaparkovali jsme a už nás vítala cedule ať zaplatíme
za vstup na pláž. Tady se už platí snad i za uprdnutí. Přešli jsme ceduli a šli
se kouknout na kulaté kameny vystupující z pláže.
Tyto konkrece
vznikly v období Paleocénu na mořském dně ve vrstvách bahna. Balvany se
skládají z bláta, jemného bahna, jílu a jsou stmeleny kalcitem.
S Ladou jsme už něco obdobného viděli na severním ostrově a tak jsme to
vzali rychle a za chvilku jsme byli zase na cestě. Jeli jsme vnitrozemím
nedaleko pobřeží na sever. Projeli jsme městy Omaru a Timaru. Následně jsme se
vydali na západ, abychom se opět přiblížili místním horám. Cestou jsme neviděli
nic zvláštního, zase jen pastviny a nic moc jiného. S Ladou jsme se střídali
v řízení, protože tento přesun byl opravdu hodně dlouhý. Na cestě za
nejvyšší horou jsme museli překonat pohoří Two Thumb Range. To bylo velice
odlišné od západního pohoří, bylo ve srážkovém stínu a tak zde byli především
pastviny. Také bylo znát, že už ho zub času obrousil a nebylo zde tolik příkrých
skalnatých svahů. Byla to ideální oblast pro pastvu ovcí. Po průjezdu pohořím jsme
dojeli k jezeru Tekapo, kde jsme v podstatě jen přibrzdili a jeli dál.
Druhé ledovcové jezero nás okouzlilo již z dálky.
Věděl jsem, že jeho barva bude krásná jen z pohledu na satelitní snímky,
ale ta modř se nedá popsat slovy muže. Na to moje barevná škála nestačí. Holky
začaly používat slova jako tyrkysová a takovým diskusím se raději vyhýbám.
Jezero Pukaki je jedním z divů Nového Zélandu co se musí vidět. Fotili
jsme na mnoha místech.
Dojeli jsme si i
na vyhlídku na Mt. Cook, ale mraky nám nedovolily nahlédnout hlouběji do
pohoří. Cesta směřovala okolo Ledovcového jezera na sever. Byla to prostě
pohádková cesta. Těžce se řídí, když se člověk tak kochá modří jezera, za nímž
je majestátné pohoří. Nicméně jsme dojeli do kempu u horské vesnice Mt. Cook.
V infocentru na nás zase udělali bububu
s počasím ohledně následujících dvou dní a výstupu na Mueller hut. Již
otrkaní jsme přikývli a řekli, že nahoru půjdeme. A oni nám za to řekli, že nás
pustí až ráno podle aktualizovaného počasí. Popojeli jsme kousek do kempu a
postavili stany. Podloží bylo kamenité, jelikož jsme byli zjevně na moréně. A
tak jsme zatížili stan kameny. Vydali jsme se k Tasmanovu ledovci. Chtěli
jsme sice jinam, ale v údolí kam jsme chtěli jet, pršelo. A tak jsme jeli
do vedlejšího údolí, kde už nepršelo. Prostě bláznivý počasí v horách. Je
zde krásně vidět jak mraky narazí na hory na západě, vyprší se a za pár
kilometrů už nespadne ani kapka i když jste furt v horách.
Dojeli jsme na
parkoviště, odkud vedla cesta k největšímu ledovci na Novém Zélandu. Nejprve
jsme se šli projít k Blue Lakes. No nenašli jsme je, byli už z nich Green
Lakes. Je to z důvodu, že pokud do nich přitéká voda z tajícího ledu,
jsou nádherně modré. Zato když je v jezeru voda z dešťů, je voda zelená.
Holt už ledovec i pramen napájející jezera byl tentam. Ani ne tak dávno měl 83
kilometrů a měl neuvěřitelnou tloušťku, ale taje hodně rychle a zanechává za
sebou ledovcové jezero. Došli jsme na hráz jezera. Kdybychom tu byli před 30
lety, kdy jsem se narodil. Mohly bychom si na ledovec šáhnout. Ale teď jsme se
koukali na jezero, v němž plavali ledovcové kry, které se pozvolna rozpouštěly.
Byl to smutný pohled, teď byl od nás snad 5 kilometrů. A měří 23 kilometrů.
Jsem zvědavý, až moje děti přijedou s mými zápisky a budou
porovnávat, co se změnilo. Doufám, že ještě kus ledovce tu najdou. Velká část
byla pokryta černou sutí, takže tání s tímto příkrovem musí jít ještě
rychleji. Došli jsme ještě k úpatí jezera a prohlédly jsme si
s blízka tající kusy ledovce. Adélce z toho pohledu bylo smutno, říkala, jako by se dívala na vymírající živočišný druh.
Přesunuli jsme se zpátky do kempu a udělali večeři. Večer
jsme seděli na lavičce a dopíjeli jsme slivovičku z naší vlasti. Měli jsme
výhled na ledovce, z nichž občas spadla lavina. Také tu zase řádili papoušci
Kea, jsou prostě boží.
9.1.2017
Žádné komentáře:
Okomentovat