Poté, co jsme měli, zazebou šílený závod kolem obou
ostrovů, jsme se rozhodli zůstat v kempu celý den a dát si věci a tělo do
pořádku. Trvalo to celkem dlouho, než jsme přeskládali auto a všechno vyprali.
Mnoho času jsme se neváleli. A to jsme chtěli původně dělat celý den. Ale tělo
i mysl bylo zvyklé na to stále něco dělat. Koukali jsme se i na internet, a sháněli
práci, ale docela nás to rychle přešlo. Já jsem chvilku zabřednul do psaní
blogu. Navečer jsme si udělali malou procházku.
Nejdříve jsme se prošli okolo pobřeží, kde byl kemp. Zkusili
jsme se projít po lávce, ale na mnoha místech zbyly po ní jen piloty. Holt na
připomínky onoho velkého zemětřesení narazíte všude. Přešli jsme tedy na druhou
stranu kosy na South Brighton Beach. V plánu bylo se vykoupat, ale slunce
se pomalu loučilo, foukal silný vítr a tak jsme koupání zavrhli a šli se jen
tak romanticky procházet po pláži. Povídali jsme si a rozhodli se, že stále chceme
objevovat. A měli jsme pocit, že když přestaneme, už se nevrátíme zpátky do
našeho hlavního cíle na Novém Zélandu. Už když jsme poprvé přijeli, naši první
hostitelé, kteří byli ekologicky zaměření jako my, nám vyprávěli o Stewartovu
ostrovu. Museli jsme se prostě na ten zázrak podívat. Vidět přírodu jak
vypadala, než přijeli evropští osadníci.
Překvapivě nám zbyli i nějaké zlaťáčky a tak bylo
rozhodnuto. Druhý den jsme pokračovali v přípravě, zařídili jsme pro
autíčko nový „techničák“, což se dělá každých půl roku. To nám trvalo trochu
déle, protože jsme hledali, kde nás hnedka vezmou. S mechanikem jsme si
popovídali o Praze, pivu a jeli jsme dál. Koupili jsme si něco malého a udělali
jsme si piknik v botanické zahradě. Měli jsme docela štěstí, že jsme
zaparkovali. Když jsme chtěli vyjet, tak to byl docela oříšek. Parkoviště bylo
zcela ucpané.
Dorazili jsme do knihovny, zařídili jsme pár
nejnutnějších věcí a vydali se na jih. Dojeli jsme až do Oamaru. Bylo pozdě
večer. Naprosto ideální čas si zajít na pozorování tučňáků nejmenších (Eudyptula minor). Měli jsme ještě čas a tak jsme se pošli po
místních molech. První bylo domovem Fur Seal, to jsou ti normální již běžní
lachtani. Jejich počty prudce rostou, co je lidi přestali vybíjet. Nás zaujalo
více druhé velice staré molo, které bylo uzavřené. A to z dobrého důvodu
byla na něm obrovská kolonie kormoránů (Phalacrocorax
varius). Byl to krásný pohled, jak příroda využije, co člověk přestal
používat.
Po důkladné obhlídce okolí jsme se rozhodli, že si
sedneme na molo, zabalíme se do deky a dáme si večeři. Měli jsme krásný výhled
na pláž a také na centrum pro pozorování tučňáků. Pláž odkud vylézali, jsme
měli blíž než lidé na sedačkách, kteří za to zaplatili 45 dolarů. Hlavně
asijští turisté jsou zvyklý na tyto túr, kde vás vysypou z autobusu,
kouknete se na něco a jedete dál. My bychom za to platit nechtěli. Chvilku poté
co jsme dojeli, připlavala první skupina tučňáků.
Nejdříve jsme je viděli, jak se shromažďují
v chaluhách a připravují se na výsadek. Byl to pro ně den D. Shromáždili
se na pláži, zadnímu voji stále vlny podráželi nohy, zatímco přední linie
vyhodnocovala situaci. Komando devíti tučňáků vyrazilo. Byli obezřetní,
postupovali pomalu a měli proč, první nepřítel byl tady. Racek byl stejně veliký
jako oni. Po chvilce váhání proběhli hned kolem dvou racků. Toto nebezpečí
překonali díky počtu. Ale další zkouška odvahy je čekala hned opodál. Lachtani se váleli okolo pláže, nebezpeční to
nepřátelé. Někteří byli dokonce v polospánku. Nevšímaje se nebezpečí
proběhl prví voj okolo prvního. Lachtan se probral, zvednul hlavu. Tento počin
mladý nezkušený vojín psychicky nezvládl. Zalekl se a běžel zpátky. Jako krytí
mu posloužil kámen. Pozoroval, jak zbytek skupiny nenávratně mizí v dáli.
Sebral odvahu a začal běžet. Nebyla to ona kolébavá tučňáčci chůze, byl to běh.
Sklonil hlavu aerodynamicky dopředu a jeho malé nožičky se kmitaly, jak
nejrychleji mohly. Vše bylo dobré, dohnal skupinu, která čekala vedle spícího
lachtana. Byli už tak kousek od náruče turistů na podiu. Poslední běh započal.
Rychle vyskákali po vlnolamu. Pelášili po rovince do nor postavených pod
podiem. Byli v bezpečí.
12. 1. - 13.1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat