Jelikož plavba po fjordu končila okolo třetí hodiny
odpolední, měli jsme ještě několik hodin světla a tak jsme chtěli den využít
naplno. Projížděli jsme údolím, jež bylo obklopeno horskými masivy Fiordlandu a Takitimu Mountins. Zanedlouho
se údolí rozevřelo do šíře a jeli jsme oblastí plnou pastvin. Dorazili jsme do
blízkosti městečka Clifden, kousek od něho se nacházejí jeskyně Waiau.
Na Zélandu je to
trošku jiné, než v Čechách stále zde je spousta míst, která nejsou
turisticky přehlcené a tak je tu možnost si v klidu za jeskyňařit. Adélka asi
měla pocit, že půjdeme po chodníčku se zábradlím, abychom neponičili místní
výzdobu. No přišli jsme k jeskyni a po 15 metrech bylo první podlézání, že
se člověk musel hodně sklonit. Chodbičky tedy byly velice úzké a nízké. Adélka
dostala záchvat klaustrofobie a tak jsme ji dali klíče od auta a šli si projít
jeskyni sami. Hned po pár metrech jsme viděli první Glow Warms tedy místní
světélkující hmyz, který chytá svojí kořist díky bioluminiscenci. Čím více je
hladový, tím více svítí. Zhasnuli jsme čelovky a pozorovali světélka zářící
v temnotě. Na jednu jsme si posvítili a pozorovali jsme, jak má kolem sebe
uspořádanou síť do které lapá své oběti. Stává se, že tato larva chytne dospělé
stádium svého druhu. Takže jsou to takový kanibalové. Šli jsme dál a prostory
byli čím dál užší a nižší. Byli jsme rádi, že jeskyně měla značení šipkami,
kudy se má člověk vydat. Jinak bychom odtud nikdy nevylezli. Jelikož jsme se
plazili v podzemí určitě přes kilometr.
Za každou úzkou
částí bylo něco nového. Místní výzdoba byla okouzlující stalaktity, stalagnáty
a všechna možná jeskyní dekorace. Chvilku jsme jí obdivovali a pak jsme po ní
chodili. To by se doma stát nemohlo. Občas jsme se za nějaký stalagnát chytali,
jelikož to dost klouzalo. Bylo znát, že bylo po deštích a tak jsme mnohokrát
měli co dělat abychom se vyhnuli prohlubním plných vody. Nasadil jsem vyšší
rychlost, protože časté ohýbání si vybralo svou daň, potřeboval jsem na záchod.
A hodně. Všechno šlo dobře až do doby, než jsme dorazili k velkému jezírku
hlubokému zhruba deset metrů. Plavat jsem nechtěl, ale vracet už tuplem ne to
bych musel někde zanechat svůj exkrement. Bylo to holt zpátky tak 45 minut
lezení. Šel jsem první a modlil jsem se, ať mi to na úzké sklopené římse okolo
jezírka neuklouzne. Neměli jsme totiž foťák ani kameru ve voděodolném vaku.
Naštěstí jsme to prošli suchou nohou.
Zanedlouho jsme
slyšeli vodopád. Oba jsme z toho neměli dobrý pocit. Naštěstí cesta
odbočila jinam a před námi se objevil strmý žebřík, pak druhý a třetí.
Zanedlouho jsme uviděli světlo a já běžel hledat útulné křoví pro můj
exkrement. Nikdy už nepůjdu do jeskyně s tím, že si budu říkat, to nějak
vydržím.
Silnice pokračovala na jih, až jsme dorazili k moři.
Jeli jsme okolo Te Waewae bay do blízkosti Pahia point, kde jsme si postavili
stany. Na tomto místě už nebránilo žádné pohoří větrům ze západu. Prošli jsme
se po pláži a nacházeli jsme místní polodrahokamy Green Stone. Na pláži byla
také spousta krabů. Po procházce jsme si uvařili večeři v jedné
polorozpadlé betonové budově, protože lepší závětří jsme nenašli. Byla to docela větrná noc.
6. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat