Den krize aneb sedmý den putování po Stewartově ostrově

Ráno jsme vstali a vyrazili. Čekal nás jeden z nejdelších přesunů. Naštěstí už bylo znát, že jsme spotřebovali většinu zásob, takže batohy nebyly tak těžké. Ale já sem měl skřípnuté rameno z toho, jak jsem usnul v blbé poloze, při pozorování ptáků kiwi. Bylo to velice bolestivé a hned od začátku jsem začal brblat. Ale vtom jsem uviděl před sebou opět kiwiho, za bílého dne se procházel po vyšlapané cestičce v pralese nedaleko chaty. Úplně jsem zkameněl a onen prapodivný pták si mě ani nevšiml. Lada potichu dorazili ke mně a společně jsme pozorovali, jak se opeřenec klidným tempem blíží k nám. Byla to opravdu vzácná chvilka pozorovat, jak se beze strachu přibližuje. Hned mě napadlo, že s těmito vytříbenými smysly musel být jeho příbuzný obří pták Moa opravdu snadným terčem pro Maorské lovce. Přišel až k nám, byl od nás sotva dva metry. Pak zalezl do podrostu tvořeného Crown Fern (Blechnum discolor). To jsou ony kapradiny, asi metr vysoké, pod kterými se schovával i náš předchozí nelétavý opeřenec. Byli jsme nadšeni. Tohle pozorování bylo opravdu pohlazení po duši. Zanedlouho jsme vyšli z lesa. Duny se plazili do kopce. Sešli jsme touto písčitou krajinou z které vyčuhovali skály. Náš pohled se stočil na Codfish Island.

Tam se bohužel nepodíváme. Tento ostrov byl vybrán jako poslední útočiště mnoha živočišných druhů, které jsou zde na pokraji vymření. Hlavní roli má nelétavý tříkilový papoušek Kakapo (Strigops habroptila). Další smutný příběh v němž měli hlavní roli psy, krysy a Maoři. Oni tomu běloši poté také nepomohli. Už okolo roku 1900 sváželi zbylé Kakapo na ostrovy z pevniny. Ve víře že jsou to panenské ostrovy, kde se papouškům bude dařit. A tak je tam zanedlouho sežraly divoké kočky, lasičky či krysy. Bohužel ti jsou skoro všude. Po mnoha pokusech o záchranu bylo zvoleno pár ostrovů, kde bylo započnuto s vyhlazením nepůvodních druhů. A tam bylo zbylých 60 papoušků převezeno. Hlavní roli má dnes onen Codfish Island na kterém se o zbylé ptáky starají. Na kolik je životaschopná tato populace, která je opečovávaná lidmi je otázkou. Ale rozhodně to má své výsledky. Dnes je papoušků dvakrát tolik okolo 120ti. Věřím, že tento pozitivní příklad bude následován. Doufám že generace po nás neuvidí zbytky Novozélandské přírody pouze na pár malinkatých ostrůvcích okolo pevniny. Čas ukáže. Ale nyní je jasné kdo prohrává a stahuje se z pevniny.

 

Nicméně jsme došli na písečnou pláž a v klidu jsme jí prošli. Jen nám trochu poprchávalo a tak jsme měli pokoj od sandflies. Za West Ruggedy Beach následovalo pohoří Ruggedy, kde jsme procházeli pralesem směrem do vnitrozemí. Říkal jsem si, jaká to bude pohoda jít po vrstevnici okolo tohoto pohoří. Byl to velký omyl. Hodně jsem brblal a Lada začala taky. Bylo to jedno nekončící bahniště. Byli jsme už unavení, když jsme lezli do sedla, abychom toto pohoří překonali. Bylo to docela strmé a samozřejmě bahno a kluzké kořeny nesměli chybět. Bolest byla stále větší a naše tempo pomalejší sestup byl nekonečný. Po pěti hodinách jsme konečně dorazili na další pláž, byla kamenitá a tak se po ní šlo dost špatně. Ale naštěstí byla krátká. Nicméně se nám díky ní otevřel pohled na pohoří Ruggedy, bylo úchvatné. Skaliska vystupující z pralesa působila majestátným dojmem. Přitom pohoří je vysoké jen 500 metrů.

 

Neměli jsme to za sebou, bohužel. Cesta byla ještě dlouhá. Museli jsme vyšplhat zase na hřeben a jít po něm pěknou chvíli. Lada toho měla dost. Byla strašně pomalá, bylo vidět jak jí každý krok způsobuje obrovskou bolest. Během přeskakování a přelézání si nějak hnula s bederkou a svaly v té oblasti měla jak kámen. Mě se rameno trochu vzpamatovalo a tak jsem už tolik nebrblal. Byli to hodně dlouhé dvě a půl hodiny. Netuším co bylo okolo. Bylo to jen o tom dojít. Konečně být v té zpropadené chatě. Zasraný bahno. Do prdele bylo všude. Byli jsme oba na pokraji sil. Nejen těch fyzických, ale i psychických. Ladě to připomínalo bezradnost spojenou s bobrama. Lada se zhroutila. Ani nevíte kolik máte ještě sil, když se někomu koho milujete, něco stane. Lada odhodila krosnu s tím, že už dál nemůže. Vydal jsem se tedy dál sám. Skákal jsem vpřed z bahna do bahna. Bylo mi to úplně jedno jen abych rychle našel tu chatu a odhodil svojí krosnu a mohl se vrátit k Ladě.

Naštěstí to netrvalo dlouho a narazil jsem na onen úchvatný útvar. Nebylo čas ani nálada se rozplývat. Zahodil jsem krosnu a běžel zpátky. Lada už se pomalu belhala bahnem, připadalo mi, že se zastavila snad jen na dvě minuty. Vzal jsem jí krosnu a šel jsem sní. Došli jsme k onomu úchvatnému útvaru. Úzký pruh písečných dun šplhající se do 200 metrů vysokého kopce, jenž se zařezával do pralesa. Nedivím se, že místo dostalo název Hellfire, tedy pekelný oheň. Z moře to musí být opravdu úchvatné. Za dunami jsme viděli již chatu. Zalezli jsme do ní a rychle jsem zatopil. Lada nebyla schopná se ani pohnout, byla celá prokřehlá. Trvalo jí dobrou hodinu nebo dvě než se probrala z naprostého vysílení a utrpěné bolesti při chůzi. Taky bych nejradši zaplul do postele a zalezl do spacáku, ale musel jsem chodit pro dřevo a také jsem musel udělat fotodokumentaci tohoto úchvatného místa. Ta duna šplhající se do kopce a přelévající se přes něj byla neuvěřitelná. Ten výhled do údolí, ty klikatící se řeky, ta pohoří. Nejhezčí místo, kde jsme zatím byli. Tam se jednou vrátíme. Celý zbytek dne jsem kukali z okna a pozorovali výhled do vnitrozemí. Dokonce jsme zahlédli i papouška Nestor Kaka (Nestor meridionalis), který přelétal nad pralesem. Večer jsem dokonce vytáhl Ladu i na procházku okolo chaty. V písku dun jsme zahlédli i stopy kiwiho.

26. 1. 2017