Po pozdním příjezdu na kempovací místo u Milford Sound
jsme se rozhodli si uvařit rychlou večeři při které nám asistoval nebojácný
Robin. To je velice zvídavý ptáček s nezvykle dlouhýma nožičkama. New
Zealand Robin (Petroica australis)
vždy asistuje a hledá broučky či hmyz, které může větší živočich odkrýt při
chůzi. Nám ale asistoval ještě víc. Neustále se snažil dostat do auta. Bohužel
asi byl navyklý na něco dobrého od turistů, kterých tudy projede denně několik
stovek. Byl jsem neopatrný a nechal jsem otevřený kufr, jelikož jsem nosil věci
potřebné k přípravě večeře. Zavřel jsem kufr a otevřel jsem dveře u
spolujezdce. Už tam bláznil malý ptáček, který byl uvězněn v autě. Dlouho
to netrvalo a vylétnul ven. Abychom na něj nezapomněli, nechal Ladě dárek. Měla
krásné hovínko na peněžence.
Vstali jsme za rozbřesku. Bylo nádherně, jak jinak
talisman Adélka byla stále s námi. Vylezli
jsme ze stanu do velmi chladného rána. Horské údolí přikrývala nízká mlha jako
peřina. Silnice byla nedaleko a už jezdilo jedno auto za druhým. Vyjeli jsme a
paprsky začali rozehřívat údolí. Byla to krása, často jsme zastavovali a dělali
si fotky překrásného údolí, je opravdu nádherné.
První větší zastávka byla Mirror Lakes. Voda
v jezerech byla naprosto klidná, z čehož Lada měla radost a fotila
odrazy hor. Bylo štěstí, že jsme tu byli brzo ráno a mohli jsme vidět odrazy,
protože jezero bylo zatím ve stínu. Odpoledne tu žádné odrazy nejsou vidět,
protože do jezera přímo svítí slunce a dají se pozorovat maximálně rozkládající se kmeny stromů na dně jezera.
Jeli jsme dál. Pomalu jsme se blížili k Homer
tunelu, který spojuje Milford Sound s civilizací. Nejdříve jsme čekali,
než budeme moci vjet do jednoproudého tunelu. Čekání nám vůbec nevadilo,
obdivovali jsme scenérii okolo sebe. Netušili jsme, že samotný tunel bude
zážitek. Byl ručně kopaný v letech 1934-38. Měl úctyhodnou délku 1200
metrů a byl neobvykle strmý. Každopádně na druhé straně na nás čekala ta veliká
krása, která láká davy lidí. Byli jsme rádi, že jsme vyrazili tak brzo. První
parkoviště bylo skoro plné a nejeden řidič si přiklekával ke kolům svého auta a
čichal k brzdám.
Vydali jsme se do místního plavebnímu terminálu, koukli
jsme na ty davy lidí a ta prázdná místa pro desítky autobusů. Myšlena na to, se
projet lodí a obdivovat fjord byla ta tam. Tlačit se na lodi s dalšími
lidmi a být v kolečku mnoha lodí, které krouží v desetikilometrovém fjordu
nás zas tak nelákala. Vyšli jsme si radši na vyhlídku a také na malou procházku
okolo moře. Lada si zase našla kaluže, v kterých se zrcadlili hory. Před
námi se tyčili jedna, která vystupovala z moře do výšky jako má naše
Sněžka. Byl čas na návrat. Parkoviště
bylo totálně napěchované a lidé kroužili ve svých autech hledajíce volné
místečko. Vyjeli jsme, neujeli jsme ani dvacet metrů a už někdo parkoval na
našem místě. Radši jedeme od toho dle blázince dál. Hory a příroda mají být o
pohodě a klidu, aby se ta krása mohla vnímat. Tohle je jen další Disneyland,
kde si potřebuje desetitisíce lidí udělat selfie nejlépe ve výskoku (taková
fotka se třeba dělá půl hodiny, jen z dálky slyšíte jedna, dva, tři a
výskok a znovu a znovu) a jedou dál.
Cestou jsme se zastavili na pár místech, které jsme
museli projet, abychom si urvali místo na parkovišti. První z nich byl
most, odkud byl výhled na nejvyšší horu v okolí s ledovcem na
vrcholu. Zároveň jsme se zde poučili o historii, jak se překonával horský
masiv, když ještě nebyl prokopán tunel.
Následovala zastávka u dravé říčky, která vyleštila kameny
naprosto do hladka a utvářela hluboké zářezy do tvrdé horniny. Více nás však
zaujali papoušci Kea na parkovišti. Bylo jich tam hned několik. Ale turisti je
zrovna nekrmili a tak si začali hrát s místními auty. Přelétávali
z jednoho na druhé a poštuchovali se na nich. Jeden si dokonce usmyslel,
že rozmontuje jednomu autu ostřikovač na zadní okno. Byl velice zručný a zničil
ho během chvilky, asi měl dostatečnou praxi. Musím říct, že jsem auto velice
nerad nechal na parkovišti s těmito delikventy. Při cestě spárky
z The Chasm sem si i popoběhnul. Aby se autu nestihlo také něco přihodit,
naštěstí si vybrali další camper van a naše malé auto je zřejmě nezajímalo.
Dojeli jsme na parkoviště, kde začínal treck na Gertrude
Saddle. Přivítala nás říčka s nádhernou modrou barvou. Vyrazili jsme podél
řeky údolím. Cestu nám ukazovali sporadicky tyčky, které nás dovedly na úpatí
stoupání. Byl zde krásný vodopád, dali jsme si u něj pauzu a kochali jsme se.
Adéla to nevydržela a musela k němu sejít a trochu se vněm schladit. Šli
jsme dál a cestu už jsme poznávali akorát podle vyšlapané cestičky. Ta často
mizela, ale orientovali jsme se podle mohyl postavených z kamenů. Bylo zde
i dost lidí, holt jsme byli stále na hlavní trase k Milford Sound. Tahle stezka
byla totiž v minulosti přístupovou cestou do fjordu, když ještě nebyl
vykopán tunel.
Cestou jsme potkali pár jezírek s obdivuhodnou
barvou. Pokračovali jsme po skále ohlazené ledovcem až k sedlu. Cestou
jsme museli projít několika sněhovými poli, což nás příjemně osvěžilo. Dorazili
jsme na vrchol a otevřel se nám pohled do Milford Sound. Byla to nádhera. Byl
jsem moc rád, že jsme nejeli lodí a mohli místo toho dojít sem. Potkali jsme tu
i místních, kteří si užívali tohle místo a kroutili hlavou nad stovkami turistů
tlačících se na vyhlídkové lodě v zálivu. Došli jsme k názoru, že
opravdu pěkné místo na Zélandu poznáte tak, že tam potkáte místní. Ale
nepotkali jsme jen je. Dělal nám zde společnost i Kea. Producíroval se nám před
krásným výhledem na Milford Sound jak modelka. Byl to neuvěřitelný zážitek.
Seděli jsme v sedle dlouhou chvíli a užívali si to. Akorát
nás občas vyrušil vrtulník prolétající nad hřebenem. Holt zábava pro movité,
znuděné lidi. Nebyli jsme jediní, komu se to nelíbí. Papoušci z toho
radost také neměli. Já s Ladou jsme seběhli dolů a čekali na Adélku, jak
to bylo zvykem. Lada mi řekla“ vidíš Adélu “. „No nevidím“. Lada mi ukázala nad
vodopád, ke kterému se Adéla blížila čím dál víc. Sice prošla touhle cestou
před pár hodinami, ale ztratila se. Lada začala mávat hůlkami do kříže. Adélka
šla spokojeně dál vstříc propasti pod ní. Nebyl to zrovna lehký terén, skály
byly pěkně hladké a kluzké když byly mokré. Naštěstí za Adélou šel pán. Asi
věděl, že je něco špatně a Adélu z prekérní situace vytáhl. Musel jí
pomoci se dostat zpátky nahoru, aby mohli obejít strmou skálu.
Když jsme
viděli, že Adéla přežila obtížnou část, tak jsme seběhli k autu. Sundali
jsme si boty a chladili si nohy v ledové vodě a čekali, než Adél dorazí.
Zanedlouho jsme mohli vyrazit za dalším dobrodružstvím, čekal nás přesun pod
město Te Anau, kde na nás čekala loď.
5. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat