The Catlins a okolí města Dunedin

 

Probudili jsme se do deštivého rána, balili jsme stany za deště a mířili jsme na východ kolo pobřeží. Místní oblast The Catlins je plná překrásných pláží a útesů, které lákají rozmanitý mořský život a nejen ten. Bohužel jsme měli na spěch a tak jsme mířili za vyhlášeným skalnatým výběžkem Nugget point. Nebylo nejlepší počasí. Stále poprchávalo, ale na takovou malou procházku to nevadilo. Šli jsme cestičkou nad útesy, které byly necelých sto metrů pod námi. Mohli jsme pozorovat jak Fur seal (Arctocephalus forsteri), tak  Sea Lion (Phocarctos hookeri), jak leží na útesech. Když jsme prošli okolo majáku, tak se nám rozevřel pohled na skaliska vystupující z moře, byla to opravdu pěkná podívaná. Rozhlíželi jsme se kolem, jestli neuvidíme něco dalšího. Bavilo nás pozorovat, jak si Fur seal, neboli lachtani Fosterovi, hrají v chaluhách.

 

Bohužel jsme měli zase na velryby a kosatky pech. Ale stále jsem si nebyl jistý, co to leží na útesu, jestli je to obrovský balvan nebo něco jiného. Ale bylo to až moc divně oválné a hladké. Vzal jsem kameru a přiblížil jsem si objekt na maximum. Byl tam! Krásný, rozteklý Rypouš Sloní (Mirounga leonina). Tady jim říkají podobně Elephant seal. Další zástupce běžný spíše na subantarktických ostrůvkách. Tito krasavci mohou měřit až šest metrů a vážit čtyři tuny. Byla to vzácnost potkat tohoto tvora na tomto výběžku. I při mrholení jsme si výhled užívali a kochali se, jak si lachtani všech druhů hrají mezi chaluhami. Bylo na čase se přesunout, čekal nás dlouhý den.

 

Projeli jsme okolo Kaka point, kde jsme se odpoutali od moře. Dojeli jsme do Dunedinu, jednoho z nejhezčích a nejhistoričtějších měst na Novém Zélandu.  Udělali jsme si procházku po centru a navštívili i pár kostelů. Šli jsme i okolo místního muzeum železnice. Pobavila nás lokomotiva, která byla starší než většina měst na těchto dvou ostrovech v Pacifiku.  Dlouho jsme se nezdrželi a šli se ubytovat do kempu, který se nacházel na Otago Penensula.

  

Veliký poloostrov je domovem mnoha druhů ptáků i mořských savců. My jsme se sem vydali za Albatrosy a roztomilými modrými tučňáky. V kempu jsme se dozvěděli, že na albatrosy můžeme jít do šesti večer a na tučňáky do devíti. Říkali jsme si proč tomu tak je, proč se může vidět hnízdiště jen do šesti večer. Dojeli jsme na místo a musím říct, že tuhle část výletu jsem naplánovat moc nezvládl. Netušil jsem, že je to tu tak zničené turistikou. 

Když jsme dojeli na nejzazší kus poloostrova, kde se nacházela kolonie Albatrosů Královských (Diomedea epomophora), tak nám všechno došlo. Obrovská budova a konec útesu obehnaný plotem s ostnatým drátem. Mě se jít dovnitř vůbec nechtělo, ale holky šly a tak jsem je následoval. Místnosti vévodil vycpaný albatros a velká pokladna. Lada sebrala odvahu a zeptala se, jestli je možné vidět tyto majestátné ptáky zadarmo. Velice arogantní pokladní jí odvětil, že pokud chce vidět albatrosa tak si musí zaplatit 51 dolarů za 20 minutovou procházku na útes, kde uvidí hnízdit na 100 % tři albatrosy a jít zpátky. Nebo mít obrovské štěstí a vidět ho za letu. Ale prý létají jen za plotem s ostnatým drátem. Tak jsme se otočili a šli. Aby se na nás koukal někdo, jak na magory zato, že chceme vidět tohoto opeřence zadarmo. Přidali jsme se ke skupince lidí a zkoušeli tohoto obrovského ptáka zahlédnout. Bohužel ani po 40 minutách jsme nic nezahlédli a jeli jsme pryč. Protože vidět tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor) znamenalo být na podiu pro 100 lidí a zaplatit 30 dolarů. Dali jsme si místo toho v kempu horkou sprchu a rozdýchávali tu šílenou zkušenost. 

8.1.2017

Tučnák!!!! Konečně jsme viděli tohodle tvorečka!!

Po noci na větrné hůrce jsme moc vyspalí nebyli. Naštěstí jsme po ránu nejeli daleko. Vydali jsme se do města Invercargill doplnit zásoby. Následně jsme dorazii k nejjižnějšímu přístavu na jižním ostrově. Z přístavu Bluff odplouvá loď na Stewart Island. Vyjeli jsme na vyhlídku a tento ostrov jsme viděli jen v mlze. Bohužel nebyl čas na to se tam podívat a tak jsme jeli dál. Popojeli jsme pod vyhlídku na Stirling point, kde byl umístěn obří řetěz, moc jsme toto dílo nechápali a chtěli jet dál. 

 

Ale příroda volala a tak jsme se museli zastavit na záchod. Nakonec jsme se vystřídali všichni, protože jsme si museli vyzkoušet toaletu. Při vstupu nás přivítal milý hlas, který nám oznámil, že máme na svojí potřebu deset minut, po kterých se dveře sami otevřou. Všechno bylo zautomatizované i příděl papíru byl na fotobuňku. Spláchnul se, až jste si umyli ruce a ještě vám k tomu hrál pěknou hudbu. No nečekali jsme v jednom z velice odlehlých míst, najdeme ty nejmodernější záchody, co jsme dosud viděli.

 

Další zastávku jsme si udělali u Waipapa Point. Místo je proslulé výskytem Sea Lions (Phocarctos hookeri).  Neboli Lachtanů novozélandských. Mladí Samci připlouvají ze subantarktických ostrovů a znovu osidlují místní pobřeží, odkud byli lidmi vyhlazeni.  Dospělý samec může vážit až 400 kilogramů a lidí se nebojí. Hledali jsme tyto savce okolo pobřeží u majáku, ale marně. Proto jsme se vydali na procházku okolo pobřeží. Bohužel jsme našli akorát mořské ptactvo na útesech, pozorovali jsme v proláklinách korály, chaluhy a jiný mořský život. Na cestě zpátky k autu jsme si s Ladou všimli, že se něco na vzdálené pláži hýbe.

 

 Šli jsme to prozkoumat zblízka. A byl tam! Veliký samec Sea Lion. Pozvolna se ploužil do oceánu a po chvíli zmizel ve vlnách. Šli jsme ještě po pláži, až jsme málem šlápli na dalšího. Ten se válel za naplaveným stromem, který mu poskytoval závětří. Pozorovali jsme tohoto mohutného tvora s respektem a drželi jsme si odstup. Jemu jsme ale byli úplně jedno a tak jsme se i trochu přiblížili. Po chvilce jsme ho nechali si užívat válení se na pláži.

 

 Na cestě zpátky jsme měli zase štěstí. Další samec vylézal z oceánu. Šlapal si to přímo k nám jako by se chtěl na nás podívat. Hnedka jsme toho využili a vyfotili jsme se s tímto nádherným tvorem. Byli jsme zcela spokojení a vyjeli jsme na další zastávku. Tou byla Curio Bay.

 

Záliv Curio Bay je proslulý hned několika zajímavostmi. Můžete tu zahlédnout delfíny a plavat s nimi. Projít se po útesech, z kterých vystupuje zkamenělý les a do toho ještě pozorovat na těchto útesech vzácné tučňáky žlutooké. Hned jak jsme přijeli, tak jsme si zabrali místo pro stan a v recepci jsme se optali na tučňáky, které jsem chtěl strašně vidět. Celou cestu jsem holky otravoval s tím, že chci vidět tučňáka a už jsem k tomuto snu byl tak blízko (několik dní v kuse, stále a neustále). Paní na recepci nám řekla, že je máme čekat okolo 7 večer. To se vrací z lovu do hnízd. 

  

 Při vaření večeře jsme potkali člověka, s kterým jsme prošli Great Walk Tongariro a ten nám řekl, že je viděl okolo 8. Bylo to hezké znovushledání. Nechtěl jsem nechat něco na náhodě a tak jsme byli na útesech před sedmou. Čekali jsme a čekali. Tučnáci si dávali na čas a my jsme mrzli. Bylo opravdu sychravo a foukal studený vítr z Antarktidy. Tohle na léto opravdu nevypadalo. Adélka nám dodávala odvahu, že taková zima ještě není. Že zažila horší. Dalo se to vydržet hlavě při pomyšlení na tučňáky. A také bylo fajn, že spousta lidí co tu byli na pozorování, to vzdali, protože se nedostatečně oblékli. Viděli jsme přicházet paní od DOC, tedy takové ministerstvo životního prostředí. Po chvilce jsme se s Ladou osmělili a šli si za ní pokecat. Byl to dobrý nápad. Paní nám řekla, kde budou přesně vylézat a přidala pár informací o tučňácích. Po chvilce čekání to bylo tu. Konečně jsem viděl svého prvního tučňáka ve volné přírodě. A za ním byl další. Vylezli z vody a cupitali si to dál od vlnobití.    Pozorovali jsme je asi z dvaceti metrů, jak si čistí peří. Dávali si záležet a docela jim to trvalo. Adélka zimu už nevydržela a šla se zahřát do campu. Byla to škoda, protože pak to začalo. 

Tučňáci začali zpívat. Přišli k sobě a začali tančit. Byla to nádhera. Člověk celé dny kouká doma na televizi a vidí něco takového na National Geographic. A teď je toho součástí. Byli jsme tak šťastní, že můžeme být součástí téhle nezapomenutelné chvíle. Paní z DOC nám řekla, že takhle tančit a zpívat vedle sebe je ještě neviděla. Protože to nebyl pár. Tučňáci se pak kolébali každý k sobě domů, do nory za svým druhem. Bohužel tento rok byli zde jen 3 hnízda tučňáků, kteří jsou nejohroženějšími na Novém Zélandu. Přičítá se to hlavně přivlečeným predátorům, ale v poslední době se začíná více a více mluvit o nadměrném rybolovu a nedostatku potravy pro tyto tvory. 

Přišli jsme do kempu. Adélka nebyla stále rozmrzlá, tak jsme jí aspoň pobavili předváděním zpívajících a tančících tučňáků. Šli jsme spát a mnohokrát jsme slyšeli zpěv tučňáků. Protože jsme měli stan nad útesem, pod kterým měli tito řvouni, jak jím říkají místní Maorové své nory. Několikrát jsme si s nimi také zazpívali jejich melodii, z čehož Adélka trochu rostla.   

7.1.2017

Jeskyně Waiau

  

Jelikož plavba po fjordu končila okolo třetí hodiny odpolední, měli jsme ještě několik hodin světla a tak jsme chtěli den využít naplno. Projížděli jsme údolím, jež bylo obklopeno horskými masivy Fiordlandu a Takitimu Mountins. Zanedlouho se údolí rozevřelo do šíře a jeli jsme oblastí plnou pastvin. Dorazili jsme do blízkosti městečka Clifden, kousek od něho se nacházejí jeskyně Waiau. 

Na Zélandu je to trošku jiné, než v Čechách stále zde je spousta míst, která nejsou turisticky přehlcené a tak je tu možnost si v klidu za jeskyňařit. Adélka asi měla pocit, že půjdeme po chodníčku se zábradlím, abychom neponičili místní výzdobu. No přišli jsme k jeskyni a po 15 metrech bylo první podlézání, že se člověk musel hodně sklonit. Chodbičky tedy byly velice úzké a nízké. Adélka dostala záchvat klaustrofobie a tak jsme ji dali klíče od auta a šli si projít jeskyni sami. Hned po pár metrech jsme viděli první Glow Warms tedy místní světélkující hmyz, který chytá svojí kořist díky bioluminiscenci. Čím více je hladový, tím více svítí. Zhasnuli jsme čelovky a pozorovali světélka zářící v temnotě. Na jednu jsme si posvítili a pozorovali jsme, jak má kolem sebe uspořádanou síť do které lapá své oběti. Stává se, že tato larva chytne dospělé stádium svého druhu. Takže jsou to takový kanibalové. Šli jsme dál a prostory byli čím dál užší a nižší. Byli jsme rádi, že jeskyně měla značení šipkami, kudy se má člověk vydat. Jinak bychom odtud nikdy nevylezli. Jelikož jsme se plazili v podzemí určitě přes kilometr. 

  

Za každou úzkou částí bylo něco nového. Místní výzdoba byla okouzlující stalaktity, stalagnáty a všechna možná jeskyní dekorace. Chvilku jsme jí obdivovali a pak jsme po ní chodili. To by se doma stát nemohlo. Občas jsme se za nějaký stalagnát chytali, jelikož to dost klouzalo. Bylo znát, že bylo po deštích a tak jsme mnohokrát měli co dělat abychom se vyhnuli prohlubním plných vody. Nasadil jsem vyšší rychlost, protože časté ohýbání si vybralo svou daň, potřeboval jsem na záchod. A hodně. Všechno šlo dobře až do doby, než jsme dorazili k velkému jezírku hlubokému zhruba deset metrů. Plavat jsem nechtěl, ale vracet už tuplem ne to bych musel někde zanechat svůj exkrement. Bylo to holt zpátky tak 45 minut lezení. Šel jsem první a modlil jsem se, ať mi to na úzké sklopené římse okolo jezírka neuklouzne. Neměli jsme totiž foťák ani kameru ve voděodolném vaku. Naštěstí jsme to prošli suchou nohou. 

  

Zanedlouho jsme slyšeli vodopád. Oba jsme z toho neměli dobrý pocit. Naštěstí cesta odbočila jinam a před námi se objevil strmý žebřík, pak druhý a třetí. Zanedlouho jsme uviděli světlo a já běžel hledat útulné křoví pro můj exkrement. Nikdy už nepůjdu do jeskyně s tím, že si budu říkat, to nějak vydržím.

  

 Silnice pokračovala na jih, až jsme dorazili k moři. Jeli jsme okolo Te Waewae bay do blízkosti Pahia point, kde jsme si postavili stany. Na tomto místě už nebránilo žádné pohoří větrům ze západu. Prošli jsme se po pláži a nacházeli jsme místní polodrahokamy Green Stone. Na pláži byla také spousta krabů. Po procházce jsme si uvařili večeři v jedné polorozpadlé betonové budově, protože lepší závětří jsme nenašli.  Byla to docela větrná noc. 

  

6. 1. 2017

Doubtful sound

Po výletech v okolí Milford Sound nás čekal několika ti hodinový přesun k jezeru Manapouri, kde jsme měli zamluvený kemp a druhý den z rána výlet lodí. Ještě že kemp a přístav byly tak blízko z dlouhých přesunů a výletů jsem byl totálně vyšťavený a zkolaboval jsem hned, jak jsme postavili stan. Ještě že Lada vše zařídila, uvařila, zálohovala fotky, videa a vůbec všechno.

Druhý den z rána jsme se nalodili a pozorovali mraky, z kterých každou chvílí mohlo začít pršet. Projížděli jsme se po ledovcovém jezeře a pozorovali jsme hory kolem nás. Nedaleko odsud začínal vyhlášený Great walk Kepler track bohužel na něj nám také čas nezbyl. Jeli jsme asi hodinku a pozorovali jsme, jak se příkré skály noří do jezera. Prales zde vypadal nedotčeně ani jsme se nedivili, kdo by také lezl do těch příkrých kopců kácet stromy. Pastviny by tu také být nemohly a tak tento kus zůstal stát.

Dojeli jsme na druhý konec jezera do přístavu, kde byla vodní elektrárna. Je největší na Novém Zélandu a postavil jí zde soukromý investor s Austrálie, aby mohl mít levnou energii do továrny na hliník. Pokud si dobře pamatuji, tak voda padá z jezera 600 metrů dolů do turbín a vypouští se na druhé straně hor do moře. Tato megalomanská stavba, je neustále obklopena diskuzemi ohledně životního prostředí. Zaprvé je sladká voda z hor ve srážkovém stínu pouštěna do moře v horách, kde prší neustále. A za druhé pokaždé když chce někdo postavit další přehradu, či jiný zdroj co by ničil prostředí, ozvou se hlasy, ať se zavře hliníkárna a energie bude až až. Nicméně jsme dorazili a přeskočili na autobus. Vezl nás pan řidič, který komentoval opravdu vše. A tak nám cesta po nejdražší silnici na Zélandu, která není napojená na žádné jiné silnice, docela uběhla. Byla vybudována jen z důvodů stavby elektrárny. Cesta překonávala horský masív a tak byla velice strmá. Bohužel jsme neviděli prakticky nic, protože hodně pršelo a byla mlha. Ale když jsme zahlédli vodopád tak byl opravdu mocný.

Přijeli jsme do dalšího přístavu, nebylo tu nic. Nikdo tu nebydlel, jen tu kotvila výletní loď, do které jsme nasedli. Konečně jsme se mohli plavit do zákoutí jednoho z největších fjordů na Novém Zélandu. Tady uprostřed Národního parku Fiordland jsme byli obklopeni nádhernými nedotčenými horskými masivy. Cesta ubíhala a nad fjordem se občas protrhaly mraky. Výhledy nebyly jako u Milford Sound, zato atmosféra jednoho z nejdeštivějších míst na planetě byla dokonalá. Pozorovali jsme vodopády a neskutečně strmé potoky stékající z vrcholků. Většina z nich je vidět jen když prší. A tak byla skaliska protkána nitěmi vodních toků. Cesta vedla okolo ostrůvku Bauza Island, kde se lidé snažili vyhubit všechny nepůvodní druhy, aby zde byla oáza pro místní tvory. Bohužel i na tak odlehlém místě, kde desítky kilometrů není absolutně nic než panenské pralesy, jsou všude přítomny krysy, lasičky, posumi či vysoká. A devastují původní ekosystém. Jak tohle dopadne…

Projeli jsme okolo ostrova a blížili jsme se k Tasmanovu moři. Když jsme obepluli ostrovy, které dělaly štít proti vlnám, začalo to pěkně házet. Ladě nebylo z toho nejlíp, ale já si to užíval. Vylezl jsem na horní palubu a pokoušel jsem se něco fotit. Moc mi to nešlo, protože jsem se musel prakticky furt pevně držet. Až když loď zastavila u ostrůvků, na nichž byli kolonie lachtanů, jsem měl klid na to dokumentovat naší cestu.

Loď se obrátila a začala nám zpáteční cesta z této panenské krajiny. Cestou jsme se zastavili v jednom z ramen fjordu, kterých tu bylo mnoho. Zajeli jsme jen kousek do Crooked Arm, protože většina ramen je delší než celý Milford Sound. Zanedlouho se k nám přidali delfíni. Nejprve skákali do výšky a pak si v klidu plavali fjordem. 

Dopluli jsme k místu, z kterého bylo radost pohledět na hory vystupující z fjordu. Kapitán zastavil, vypnul motory a chvilku jsme stáli s mnoha dalšími lidmi na palubě. Bylo slyšet akorát zpěv ptáků a vodu stékající po skalách. Byl to opravdu niterný zážitek. Doufám, že každý dobrý člověk najde ve své duši klid, jako byl na tomto místě. Jeli jsme do přístavu, delfíni nám naposled propluli kolem lodi. Než jsme dojeli do přístavu, jeli jsme ještě okolo malinkého ostrůvku. Zaujalo nás, jaké množství druhů stromů obývá tak malý kousek pevniny. Nastoupili jsme do autobusu a jeli zpátky k elektrárně a pak zase po jezeře k přístavu kde jsme již mněli auto. Zaujala nás auto parkující vedle nás, mělo zaklíněného ptáka v chladiči. Docela jsme se bavili, jak ho pak klučina vyšťourával.

6. 1. 2017