Tentoktát směr z Dunedinu do Curio bay

Z Omaru jsme popojeli ještě kousek na jih a zakempovali jsme v noci u Herbert fores.  Vstali jsme brzo z rána a jeli k Shag point, prošli jsme se a viděli kormorány a lachtany. Bohužel tu nebyl ani záchod a tak jsme se rozhodli si dát snídani u odpočívadla cestou do Dunedinu. Takové jsme nenašli a tak jsme to zakempovali v jednom městském parku a udělali si tam brzký piknik. Skoro celý den jsme strávili v knihovně a plánovali cestu na náš vytoužený ostrov. A nejen na ten ještě jsme toho chtěli vidět hodně, museli jsme přeci využít „léto“. V knihovně nás zastihla zpráva, že Adéla v pořádku doletěla do Prahy, tak Ladě spadl velký balvan ze srdce. Byl jsem dokonce pochválen místní knihovnicí. Pověděla mi, že je hezké vidět někoho si číst v knihovně. Četl jsem si Lady cestovní deníček. 

 

Projížděli jsme okolo Nugget ponit a tak jsme se tam ještě jednou zastavili. Koukli jsme se na tato skaliska zařezávající se hluboko do oceánu ještě jednou. Měli jsme hezčí počasí, ale neviděli jsme ani kosatku ani rypouše sloní. Zato jsme zde byli navečer a tak se nám naskytnul pohled na vzácné tučňáky žlutooké. Viděli jsme jich tu o dost více nežli v Curio Bay, ale bohužel z větší vzdálenosti. Holt to první pozorování bylo pro mne to nejlepší. 

 

Vybrali jsme si krásný kemp u pláže. Bohužel k ní vedla štěrková cesta a tak to bylo na déle se tam dostat. Ale stálo to za to. Pláž Purakaunui i skaliska obklopující jí byli krásné. Byli jsme unavení a šli zkolabovat. Ráno jsem se šel projít a obdivoval jsem chaluhy, které byly při odlivu krásně vidět. Bohužel jsem je obdivoval sám, Lada zůstala u stanu. Dospávala se na dece a pak i zalezla do auta, protože foukalo. Holt naše těla rozhodně odpočinutá nebyla. 

 

Nicméně se Lada po chvilce zmátořila a vyjeli jsme, koukli jsme se cestou na vodopád Matai, který nás neoslovil. Projížděli jsme okolo Cathedral Caves a měli jsme štěstí, zrovna byl odliv. Což je jediný možný čas kdy se tam dá jít. Zjistili jsme, že je to placené, prohrabali jsme všechno možné, ale oněch 10 dolarů jsme neměli. Naštěstí paní přimhouřila oči a stačilo jí těch 9, co jsme našli. Sešli jsme na pláž. V dálce jsme zahlédli Sea Lion, jak se vrací do oceánu. Přišli jsme ke dvěma propojeným jeskyním vyhloubených vlnobitím. Měli úctyhodnou velikost. Na stropě se začínala tvořit krápníková výzdoba. Nakonec nás těch pár dolarů nemrzelo. Prošli jsme si jeskyně během chvilky a měli hezký zážitek. 

 

Kousek odtud jsme si udělali procházku do Catlins Conservation Area. Byla to krásná procházka rozmanitým pralesem. Na konci nás čekal McLean Falls. Tyto vodopády už stály za to. Byla to nádherná podívaná. Tenhle malinký výlet byl opravdu povedený. 

  

Večer jsme dojeli do Curio Bay, kde jsme před několika dny pozorovali tučňáky. Nyní jsme se vydali na opačnou stranu. Do zátoky s pláží. Když jsme dorazili, viděli jsme v zátoce proplouvat skupinu delfínů, byli od nás docela daleko. Procházeli jsme se po pláži, ale bohužel blíže nepřiplavali. A tak jsme se vydali na nedaleké skalnaté pobřeží. Několika denní vítr stále sílil a tak se tvořily velké vlny. Byla to krása pozorovat, jak narážejí do skal a přitom rozpohybovávají koberec řas. Zahlédli jsme na konci útesů skupinu lidí, jak něco pozorují. Přišli jsme blíž a bylo nám to jasné. To byla podívaná! 

Lachtan máchal hlavou ze stany na stranu. Snažil se naporcovat obrovskou rybu, jenž pevně tisknul mezi čelistmi. Vždy se zakousl do načaté části a mácháním utrhnul červené masíčko, zbytek ryby letěl dál. Zase si jí našel, pevně se zakousl do načaté části a tak systematicky postupoval směrem k ocasu.  Když lachtan zvážil, že by se mu mohla ryba vejít do jícnu tak jí začal polykat. Vypadalo to bizarně a nechutně. I zbytek ryby byl obrovský. Trvalo mu to nějakou chvíli, ale nakonec jí do sebe nasoukal. Ještě jsme se chvilku prošli po útesech, z kterých vystupovali zkamenělé stromy. Pozorovali jsme mocné vlnobití. Chtěl jsem ještě jít večer na tučňáky, ale začalo pršet a ještě více foukat. Ještě že jsme měli špunty do uší, jinak bychom neusnuli. 

  

14. 1. - 15.1. 2017

Z Christchurch do Oamaru

 

Poté, co jsme měli, zazebou šílený závod kolem obou ostrovů, jsme se rozhodli zůstat v kempu celý den a dát si věci a tělo do pořádku. Trvalo to celkem dlouho, než jsme přeskládali auto a všechno vyprali. Mnoho času jsme se neváleli. A to jsme chtěli původně dělat celý den. Ale tělo i mysl bylo zvyklé na to stále něco dělat. Koukali jsme se i na internet, a sháněli práci, ale docela nás to rychle přešlo. Já jsem chvilku zabřednul do psaní blogu. Navečer jsme si udělali malou procházku. 

 

Nejdříve jsme se prošli okolo pobřeží, kde byl kemp. Zkusili jsme se projít po lávce, ale na mnoha místech zbyly po ní jen piloty. Holt na připomínky onoho velkého zemětřesení narazíte všude. Přešli jsme tedy na druhou stranu kosy na South Brighton Beach. V plánu bylo se vykoupat, ale slunce se pomalu loučilo, foukal silný vítr a tak jsme koupání zavrhli a šli se jen tak romanticky procházet po pláži. Povídali jsme si a rozhodli se, že stále chceme objevovat. A měli jsme pocit, že když přestaneme, už se nevrátíme zpátky do našeho hlavního cíle na Novém Zélandu. Už když jsme poprvé přijeli, naši první hostitelé, kteří byli ekologicky zaměření jako my, nám vyprávěli o Stewartovu ostrovu. Museli jsme se prostě na ten zázrak podívat. Vidět přírodu jak vypadala, než přijeli evropští osadníci. 

Překvapivě nám zbyli i nějaké zlaťáčky a tak bylo rozhodnuto. Druhý den jsme pokračovali v přípravě, zařídili jsme pro autíčko nový „techničák“, což se dělá každých půl roku. To nám trvalo trochu déle, protože jsme hledali, kde nás hnedka vezmou. S mechanikem jsme si popovídali o Praze, pivu a jeli jsme dál. Koupili jsme si něco malého a udělali jsme si piknik v botanické zahradě. Měli jsme docela štěstí, že jsme zaparkovali. Když jsme chtěli vyjet, tak to byl docela oříšek. Parkoviště bylo zcela ucpané.

  

Dorazili jsme do knihovny, zařídili jsme pár nejnutnějších věcí a vydali se na jih. Dojeli jsme až do Oamaru. Bylo pozdě večer. Naprosto ideální čas si zajít na pozorování tučňáků nejmenších (Eudyptula minor). Měli jsme ještě čas a tak jsme se pošli po místních molech. První bylo domovem Fur Seal, to jsou ti normální již běžní lachtani. Jejich počty prudce rostou, co je lidi přestali vybíjet. Nás zaujalo více druhé velice staré molo, které bylo uzavřené. A to z dobrého důvodu byla na něm obrovská kolonie kormoránů (Phalacrocorax varius). Byl to krásný pohled, jak příroda využije, co člověk přestal používat.

Po důkladné obhlídce okolí jsme se rozhodli, že si sedneme na molo, zabalíme se do deky a dáme si večeři. Měli jsme krásný výhled na pláž a také na centrum pro pozorování tučňáků. Pláž odkud vylézali, jsme měli blíž než lidé na sedačkách, kteří za to zaplatili 45 dolarů. Hlavně asijští turisté jsou zvyklý na tyto túr, kde vás vysypou z autobusu, kouknete se na něco a jedete dál. My bychom za to platit nechtěli. Chvilku poté co jsme dojeli, připlavala první skupina tučňáků. 

 

Nejdříve jsme je viděli, jak se shromažďují v chaluhách a připravují se na výsadek. Byl to pro ně den D. Shromáždili se na pláži, zadnímu voji stále vlny podráželi nohy, zatímco přední linie vyhodnocovala situaci. Komando devíti tučňáků vyrazilo. Byli obezřetní, postupovali pomalu a měli proč, první nepřítel byl tady. Racek byl stejně veliký jako oni. Po chvilce váhání proběhli hned kolem dvou racků. Toto nebezpečí překonali díky počtu. Ale další zkouška odvahy je čekala hned opodál.  Lachtani se váleli okolo pláže, nebezpeční to nepřátelé. Někteří byli dokonce v polospánku. Nevšímaje se nebezpečí proběhl prví voj okolo prvního. Lachtan se probral, zvednul hlavu. Tento počin mladý nezkušený vojín psychicky nezvládl. Zalekl se a běžel zpátky. Jako krytí mu posloužil kámen. Pozoroval, jak zbytek skupiny nenávratně mizí v dáli. Sebral odvahu a začal běžet. Nebyla to ona kolébavá tučňáčci chůze, byl to běh. Sklonil hlavu aerodynamicky dopředu a jeho malé nožičky se kmitaly, jak nejrychleji mohly. Vše bylo dobré, dohnal skupinu, která čekala vedle spícího lachtana. Byli už tak kousek od náruče turistů na podiu. Poslední běh započal. Rychle vyskákali po vlnolamu. Pelášili po rovince do nor postavených pod podiem. Byli v bezpečí. 

 

12. 1. - 13.1. 2017

Mueller hut

 

Vstávali jsme za svítání, měli jsme co dělat. Po rychlém zabalení stanů a ještě rychlejší snídani jsme vyrazili na Hooker Valley walk. Šli jsme svižným tempem a procházku okolo jezera, k ledovci Hooker jsme měli za sebou jedna dvě. Došli jsme na okraj jezera a byl tam. Konečně jsme viděli onu majestátní nejvyšší horu Nového Zélandu. Bylo nádherné počasí ani mráček, prostě paráda. Opět jsme popichovali Adélku, že si z ní odřízneme kousek, třeba nos nebo ucho, protože nám nosila štěstí na počasí. Kochali jsme se, ale ne moc dlouho. Udělali jsme si pár fotek jak hory, tak odtávajícího ledovce a šli jsme zpátky. Lada obdivovala MT. Cook Lily (Ranunculus lyallii), což je největší pryskyřníkovitá rostlina, které byla předlohou pro pohlednice, známky a dokonce i pro ozdobu letadel.  Cestou nás vyprovázeli papušci Kea. A hráli si se svojí novou hračkou. Byl zde nedávno postavený most a ti uličníci ho začali demontovat. Říkali jsme si, co se asi stalo s tím starým mostem. Ke konci cesty jsme začali potkávat davy lidí. Ještě že jsme si to užili v poklidné atmosféře, odpoledne tu musí být zácpa. 

 

Vydali jsme se pro lístky na Mueller hut  a začalo druhé kolo strašení. Druhý den mělo přijít něco hrozného a že bychom nahoře neměli přespávat. Prý tam zůstaneme uvězněni možná i několik dní. Ať si pro ten případ vezmeme více jídla. Vydali jsme se tedy nahoru a vzali jsme si o něco více jídla. Nám to s Ladou bylo jedno, ale Adéla druhý den večer odlétala z Christchurch do Aucklandu a pak domů. 

 

Vyšli jsme. Zprvu byla hezká cesta údolím a pak to přišlo. Náš věčný nepřítel byl tady a v obrovském počtu. Čekalo nás 2000 schodů na vyhlídku a pak cesta na alpinskou chatu. Schody byly mnohdy úzké a tak se stávalo, že jsme museli na někoho čekat, než jsme ho mohli předběhnout. Byli tu i výpravy pro padesátníky, kterým to trvalo holt déle. Netrvalo dlouho a měli jsme opačný problém, lidé předcházeli nás. Ladě nebylo dobře a tak jsme šli pomalu. Měla zase problémy s vyrovnáváním tlaku. To se holt jí občas stává. Vzal jsem jí z batohu, co jsem mohl a šli jsme pomalu dál. Adéla nás předběhla jedna dvě, na což jsme nebyli zvyklí. Čekala na nás na vyhlídce odkud jsme měli Mt.Cook jako na dlani i s celým ledovcovým údolím plným jezer a morén. Adéla šla první a my jsme za ní pomalu, ale jistě také šli. Ale co se nestalo. Kamarád, s nímž jsme se chtěly setkat, ale nesetkali jsme se kvůli tomuto šíleně natřískanému dobrodružství, kráčel okolo nás. A tak jsme se zastavili na kus řeči asi tak na půl hodinu. Když jsme dokecali a šli nahoru narazili jsme na zmrzlou Adélku, která se strachovala, jestli jsme ještě živý a zdraví. 

 

Nahoře byla už docela zima ve srovnání s údolím, kde bylo na kraťasy a tričko. Od té doby co jsme se zastavili na delší kus řeči, se Lada srovnala s tlakem a šli jsme dál, jakoby se nic nestalo. Konečně jsme prošli skalnatými i suťovými úseky. Dorazili jsme na hřeben, kde začalo trošku více foukat. Šli jsme ještě chvilku a překonali jsme pár sněžných polí a před námi se tyčila ona červená Alpinská chata. Musím říct, že se tyčila majestátně pod vrcholem. Všude okolo slézali z hor ledovce, byl to úchvatný pohled. Na všechno shlížel Mt. Cook, kterému ledovce propůjčili lidskou tvář. 

 

Chvilku jsme se kochali a pak zašli do chaty. Dali jsme si oběd a zahřáli jsme se čajem. Přivítala nás holčina, co spravovala chatu. Byla to Američanka, co to dělala jako dobrovolník na týden. Opět na nás zkoušela, ať se vrátíme zpátky, protože tu uvízneme třeba i na týden. No dobrý, i moje babička měla s horami víc zkušeností, než ona a to ani na žádnou nevylezla. Naštěstí tu byl ledovcový kurz, jehož vedoucí byli zkušení horalové. A tak jsme se orientovali podle svého úsudku, zkušeností a také podle nich. Při popíjení čaje jsme nemohli spustit oči z mladého klučiny, který se vydal nahoru v sandálech. Jeho modré prsty nevypadaly vůbec dobře. Dala by se mu i odpustit neznalost hor. Kdo by řekl, že když vystoupá kilometr, nebude to na kraťasy a sandály jako v údolí. Ale že jeho svačina spočívala v lízátku, to nás už opravdu dostalo. Myslím, že hoch jednou dostane Darwinovu cenu. Vyšel jsem raději ven, koukat se na papoušky Kea jak dovádí okolo chaty na sněhu. 

 

Venku na mě čekal další debil. Francouz přišel ke mně ukázal na papouška Kea a s vážností se mě zeptal „This is Kiwi ?“. Málem mi vypadly oči. Zmohl jsem se jen na to mu říct, že Kiwi přece nelétá. Někteří lidi ani netuší, kam jezdí hlavně, že mají selfie s nejvyšší horou Nového Zélandu. 

 

Bylo na čase se jít ještě projít. Vyšli jsme na horu nad Chatou, chtěli jsme vidět Mueller Glacier. Terén byl obtížný, bylo to takové lezení po obrovských,ostrých kamenech. Zanedlouho jsme dorazili nad chatu a viděli jsme, jak Alpinský kurz staví stany vedle chaty. Popošli jsme kousek dál a otevřel se nám výhled na opačné údolí. Byl tam onen ledovec. Zase měl na sobě krustu z štěrku a také ustupoval zpátky do hor. Byl to, ale krásný pohled. Nacházeli jsme se v nitru nevyššího pohoří Nového Zélandu.

Když jsme scházeli zpátky k chatě, tak jsme si trochu zrychlili sestup. Bylo tam dost sněhu a nevyčuhovali z něj kameny. Adélka šla jako první a sklouzla se pěkně až dolů. Šel kolem ní kluk a zeptal se, jestli je to dobrý. Jelikož Adélka jako obvykle za jízdy pištěla jako o život. Adélka mu přikývla a klučina už běžel do svahu za námi. Následovala Lada a pak já. Já jsem si to i točil, jak se sklouzávám s kulisou ledovců okolo nás. 

 

Došli jsme na hut a papoušci Kea měli novou hračku. Stany postavené ledovcovým kurzem se jim moc líbili a začali se o ně zajímat. Pomalu se přibližovali a někteří si na stan i sedli. To už jeden z kurzu nevydržel a začal papoušky odhánět. To neměl dělat. Jak to udělal, skupina asi 15 opeřenců měla za hlavní cíl stany. Když odháněč odešel na večeři, Keové se slítli na stan a začali ho demolovat. Začali klovat na vršku stanu v místě, kde byla celta vypjatá od tyček. Tito papoušci jsou velice inteligentní a není radno si je rozhněvat. Od té doby se členové kurzu po půl hodině střídali u stanů a hlídkovali. V noci se také moc nevyspali. My jsme zatím byli ve spacákách na posteli a pozorovali jsme papoušky Kea z okna. Bylo to jako se dívat na dokumentární film z pohodlí svého domova. Strávili jsme tak hodinu nebo dvě. Koukat se jak si hrají ve sněhu a hašteří se mezi sebou, prostě neomrzí. 

 

Druhý den ráno jsme vyrazili dolů. Počasí bylo v pohodě, jen trochu foukalo na vrcholu. Sešli jsme v klidu do campu. V tu chvíli začalo pršet. Měli jsme štěstí, že jsme došli suchou nohou. Adélka si v campu zabalila a vzala nám do Čech i nějaké věci. Cestou do Christchurch jsme ani moc nezastavovali. Jen na oběd ve městě Ashburton, kde jsme si dali místní pochoutku. Flák masa s bramborami, kumarou a dýní. Pak jsme jeli přímo do města. Stihli jsme ještě Adélce ukázat botanickou zahradu a zničené centrum po zemětřesení. Což byli naše první vjemy Nového Zélandu, když jsme před necelým rokem přiletěli. Překvapilo nás, jak se některé budovy rychle staví. Obnova tu jela naplno. Doprovodili jsme Adélku na letiště a rozloučili jsme se s ní. Už tu budeme opět jen já a Lada. Dojeli jsme v noci do kempu na okraji Christchurch a usnuli jsme během několika sekund. 

10. 1. - 11.1. 2017

Moeraki boulders a Tasman glacier

  

Ráno jsme vyjeli a odjížděli z  poloostrova Otago po hřebeni. Naskytly se nám hezké výhledy na záliv i na město. Dunedinem jsme už jen projeli a mířili na sever. Asi po sto kilometrech jsme si udělali zastávku u pláže u města Moeraki. Zaparkovali jsme a už nás vítala cedule ať zaplatíme za vstup na pláž. Tady se už platí snad i za uprdnutí. Přešli jsme ceduli a šli se kouknout na kulaté kameny vystupující z pláže.

 

 Tyto konkrece vznikly v období Paleocénu na mořském dně ve vrstvách bahna. Balvany se skládají z bláta, jemného bahna, jílu a jsou stmeleny kalcitem. S Ladou jsme už něco obdobného viděli na severním ostrově a tak jsme to vzali rychle a za chvilku jsme byli zase na cestě. Jeli jsme vnitrozemím nedaleko pobřeží na sever. Projeli jsme městy Omaru a Timaru. Následně jsme se vydali na západ, abychom se opět přiblížili místním horám. Cestou jsme neviděli nic zvláštního, zase jen pastviny a nic moc jiného. S Ladou jsme se střídali v řízení, protože tento přesun byl opravdu hodně dlouhý. Na cestě za nejvyšší horou jsme museli překonat pohoří Two Thumb Range. To bylo velice odlišné od západního pohoří, bylo ve srážkovém stínu a tak zde byli především pastviny. Také bylo znát, že už ho zub času obrousil a nebylo zde tolik příkrých skalnatých svahů. Byla to ideální oblast pro pastvu ovcí. Po průjezdu pohořím jsme dojeli k jezeru Tekapo, kde jsme v podstatě jen přibrzdili a jeli dál. 

 

Druhé ledovcové jezero nás okouzlilo již z dálky. Věděl jsem, že jeho barva bude krásná jen z pohledu na satelitní snímky, ale ta modř se nedá popsat slovy muže. Na to moje barevná škála nestačí. Holky začaly používat slova jako tyrkysová a takovým diskusím se raději vyhýbám. Jezero Pukaki je jedním z divů Nového Zélandu co se musí vidět. Fotili jsme na mnoha místech.

 

 Dojeli jsme si i na vyhlídku na Mt. Cook, ale mraky nám nedovolily nahlédnout hlouběji do pohoří. Cesta směřovala okolo Ledovcového jezera na sever. Byla to prostě pohádková cesta. Těžce se řídí, když se člověk tak kochá modří jezera, za nímž je majestátné pohoří. Nicméně jsme dojeli do kempu u horské vesnice Mt. Cook. 

 

V infocentru na nás zase udělali bububu s počasím ohledně následujících dvou dní a výstupu na Mueller hut. Již otrkaní jsme přikývli a řekli, že nahoru půjdeme. A oni nám za to řekli, že nás pustí až ráno podle aktualizovaného počasí. Popojeli jsme kousek do kempu a postavili stany. Podloží bylo kamenité, jelikož jsme byli zjevně na moréně. A tak jsme zatížili stan kameny. Vydali jsme se k Tasmanovu ledovci. Chtěli jsme sice jinam, ale v údolí kam jsme chtěli jet, pršelo. A tak jsme jeli do vedlejšího údolí, kde už nepršelo. Prostě bláznivý počasí v horách. Je zde krásně vidět jak mraky narazí na hory na západě, vyprší se a za pár kilometrů už nespadne ani kapka i když jste furt v horách.

 

 Dojeli jsme na parkoviště, odkud vedla cesta k největšímu ledovci na Novém Zélandu. Nejprve jsme se šli projít k Blue Lakes. No nenašli jsme je, byli už z nich Green Lakes. Je to z důvodu, že pokud do nich přitéká voda z tajícího ledu, jsou nádherně modré. Zato když je v jezeru voda z dešťů, je voda zelená. Holt už ledovec i pramen napájející jezera byl tentam. Ani ne tak dávno měl 83 kilometrů a měl neuvěřitelnou tloušťku, ale taje hodně rychle a zanechává za sebou ledovcové jezero. Došli jsme na hráz jezera. Kdybychom tu byli před 30 lety, kdy jsem se narodil. Mohly bychom si na ledovec šáhnout. Ale teď jsme se koukali na jezero, v němž plavali ledovcové kry, které se pozvolna rozpouštěly. Byl to smutný pohled, teď byl od nás snad 5 kilometrů. A měří 23 kilometrů. Jsem zvědavý, až moje děti přijedou s mými zápisky a budou porovnávat, co se změnilo. Doufám, že ještě kus ledovce tu najdou. Velká část byla pokryta černou sutí, takže tání s tímto příkrovem musí jít ještě rychleji. Došli jsme ještě k úpatí jezera a prohlédly jsme si s blízka tající kusy ledovce. Adélce z toho pohledu bylo smutno, říkala, jako by se dívala na vymírající živočišný druh.

 

Přesunuli jsme se zpátky do kempu a udělali večeři. Večer jsme seděli na lavičce a dopíjeli jsme slivovičku z naší vlasti. Měli jsme výhled na ledovce, z nichž občas spadla lavina. Také tu zase řádili papoušci Kea, jsou prostě boží. 

9.1.2017