Konečně náznaky jara

Nastal duben a počasí se umoudřilo. Slunce svítilo a vcelku rychle rozpouštělo sníh. Po několika dnech pěkného počasí jsme si mohli užít cestu do práce po nezledovatělé silnici. Dny ubíhaly a slunce stále svítilo. Bylo to naprosto divné. Nikdy jsme nezažili tolik krásných dní vkuse. Lyžaři si to patřičně užívali, dokud měli na čem lyžovat.

Většinu dnů jsme byli v práci, a proto jsme si alespoň užívali noci. Na jasné obloze plné hvězd tancovala polární záře. Bylo to ale jiné nežli v zimě. Museli jsme vyrážet až po půlnoci, jelikož bylo do té doby stále příliš světla. Ale i o půlnoci jsme na severním obzoru zahlédli rudý západ slunce. Naštěstí mnoho světla nevydávalo, a tak jen dotvářel dokonalou symfonii barev na polární obloze.

Náš první kurz islandštiny se chýlil ke konci a součástí byla prohlídka muzea v Dalvíku, které jsme už jednou navštívili. Takže nic nového. Na závěr jsme si dali se skupinou Pizzu v jedné restauraci a příjemně si popovídali. Ale islandsky to stále nebylo. Furt jsme spíše mluvili Anglicky někteří lépe někteří hůře. Jedna holčina z Thajska nás opravdu pobavila. Za prvé tím, že má na Islandu manžela, s kterým se nedomluví ani anglicky ani islandsky. A tak jsme se pousmáli, jak ten jejich vztah založený na „body language“ asi vypadá. Následně jsme se potrhali smíchy, když druhé Thajce řekla „You are fat“ místo full. Tak doufáme, že se s jejím body language někam dostane. Když Thajky odešli, tak jsme si bezvadně popovídali s naší učitelkou. Škoda že takových dní není více.

Po prvních deseti dnech hezkého počasí jsme uviděli první rozkvetlé květiny. Museli jsme si za nimi dojet do Akureyri, kde nebylo tolik sněhu. Konečně jsme měli hmatatelný důkaz, že zimě konečně odzvonilo.

Takhle jsme si ještě příchod jara neužívali. Opravdu bylo co slavit. Na Velikonoce 22. 4.  jsme už měli skoro všechen sníh v Dalvíku roztátý. Květiny kvetly a já se vydal sehnat něco, z čeho by se dala uplést pomlázka. Místní lesík mi dal vše potřebné. Sice to nebyla vrba a ani to nebyly krásné dlouhé pruty. Nicméně jsem něco splácal. Vyšupaná Lada odevzdala krásná vejce a všichni byli spokojení.  

1. 4. - 22. 4. 2019

Zamrzlý vodopád

V březnu začalo jaro, ale maximálně tak v České republice. Na Islandu stále vládla zima. Jediná věc, která se za měsíc výrazně změnila byla délka dne. Už v brzkých ranních hodinách vylézalo slunce nad obzor a zapadalo pozdě večer. Skoro jako v létě ve střední Evropě. Toho začali využívat především skialpinisti z Evropy nebo USA. My jsme nasadili naše sněžnice a vyráželi do okolí našeho městečka. Nebylo to často, jak bychom chtěli. Stále bylo spoustu dnů hodně větrno nebo sněžilo. A to jsme se spokojeně váleli doma u filmu nebo zařizovali věci na svatbu. Především jsme se snažili být v práci co nejvíce, abychom našetřili zlaťáčky.

Jednoho dne měla Lada výjimečně ranní, a tak jsme odpoledne vyrazili ven z Dalvíku. Ne že by bylo hezky. Spíše byla zima jak prase. Čehož jsme využili a vyjeli jsme se kouknou za nejbližšími velkými vodopády. Projeli jsme Akureyri a zamířili na druhou stranu fjordu. Čekala tam na nás novinka v podobě zbrusu nového a nejteplejšího tunelu na Islandu. Už měl být otevřený několik let, ale při ražbě narazili na silný horký pramen, který jim zatápěl tunel. Museli ho tedy odvést z tunelu pryč. Nyní se o tom může každý přesvědčit. Protože pod tunelem je horký potok, z kterého se pořádně páří, když se vlévá do studeného moře. Zajeli jsme do tunelu a teplota začala stoupat. Připadali jsme si, jak v horkém fénu a z auta odpadal jeden kus ledu za druhým. Kdyby byl průjezd zadarmo, tak bychom jsme si sem jezdili odmrazit auto. Bohužel se ale musí platit. Ale nestojí to moc, člověk ušetří dost času i paliva, když nemusí přejíždět přes průsmyk.

Po sedmi kilometrech jsme se vynořili z tunelu a pokračovali údolím až k řece Skjálfandafljót. Zatavili jsme nedaleko vodopádů a šli podél řeky. Docela to místy klouzalo, ale stálo to rozhodně za to. Goðafoss neboli vodopád bohů byl krásně zmrzlý. Jen škoda, že nám nezasvítilo slunce.  

Nádherné roztodivné ledové útvary obklopovaly vodopád a my jsme se nemohli dočkat až roztají. Bylo by to nádherné pozorovat kvetoucí jarní květenu okolo vodopádu, ale na to bylo ještě hodně brzo. Zimy jsou tu dlouhé. Přišli jsme k vodopádu i zespoda. Nebo spíše jsme se doklouzali. Ledové království pod vodopádem bylo úchvatné. Dunění masy vody dodávalo onomu zážitku patřičnou atmosféru. Když jsme byli dostatečně vlhcí, tak jsme se odebrali k autu.

Projeli jsme opět teplým tunelem a zastavili se na vyhlídce. Před sebou jsme měli velkoměsto severu Akureyri, které se neuvěřitelně rychle rozrůstalo. V 18. století tu nebylo prakticky nic. Až na konci 19. století se zde pomalu začalo tvořit osídlení, které dalo vzniknout dnešnímu městu. A dnes se pomalu přibližuje k 20 000 obyvatel.

Uprostřed března si Lada zaletěla do Česka zařídit pár věcí. Samozřejmě neopomenula mi poslat fotku plněných knedlíků uzeným se zelím, které mi velice chybí. Či fotky probouzející se české přírody. Smutně sem se poté koukl oknem na metrovou závěj, která se tyčila před naším oknem v Dalvíku. Trvalo to jen pár pracovních dní a Lada úspěšně dorazila zpátky do zamrzlé pustiny.

Na konci března jsme si vzali den volno, abychom si konečně také užili sluníčko. Vyrazili jsme na procházku na kopec, kde je lyžařský areál. Jestli se tomu dá tak říkat. Je to jedna kotva. Chvilku jsme si sněžnice nesly v ruce, než jsme dorazili k ucelenější sněhové vrstvě. Bylo pravdu nádherně. Slunce začínalo mít sílu, konečně prohřálo i vzduch nad zmrzlou půdou. My jsme pomalu šli nahoru a sundávali jednu vrstvu za druhou.

Když jsme dorazili nad lyžařský areál, tak Lada dostala strach z lavin a ze strmého stoupání. Hold nemá za sebou dětství na horách jako já. Snažil jsem se jí uklidnit ale marně. Tak jsme to vzali oklikou. Po horách si to brázdili lidi na sněžných skútrech, kteří z lavin očividně strach neměli. Popošili jsme ještě kus a pak jsme se zastavili. Chvilku jsme si poseděli a trávili krásné chvíle na prosluněném kopci. Bohužel výstup na vrchol hory si budu muset udělat někdy jindy.

Dole jsme byli za chvilinku. Doma jsme si dali sprchu a vyrazili do Akureyri na nákup. Cestou zpátky jsme se zastavili v Gásir. Bývala to letní obchodní stanice, kterou využívali hlavně Dánové ve středověku. Nyní po ní nezbylo nic. Přesně takhle začínalo i Akureyri, které má ale jiný příběh.

1. 3. - 31. 3. 2019

Výlety na sněžnicích

Po dvouměsíčním intenzivním vybírání mezi beckcountry běžkami a skialpovým setem jsme koupili sněžnice. Trvalo pár týdnů, než se sešel den volna s obstojným počasím, pak jsme vyrazili do neobydleného fjordu nad Ólafsfjörðurem. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili. Laděnka to v půlce vzdala. Promrzly jí plíce a špatně se jí dýchalo. Na chuti jít dále ji ani nepřidával všude přítomné omrzlé vlasy okolo obličeje. Bylo okolo -15 °C. Já sem se pořádně zabalil a došel až na pláž, tentokrát jsem nic zajímavého nenašel. Otočil jsem se tedy a šel po prosluněné straně údolí zpět. Bohužel slunce svítilo jen krátce, bylo totiž stále velice nízko. Poprvé vyšlo sluníčko nad Dalvíkem 21. ledna. Hned jsme ten den vyšli ven a čerpali energii z prvních slunečních paprsků. Bohužel to trvalo jen chvíli, než zase zalezlo za hory. Ale každý den bylo o něco výš, což nám velice zvedalo náladu. Přesto jsme stále užívali vitamín D.

Jednoho dne byla opravdu velká zima. Jasné počasí a vítr ze severu udělali z Dalvíku mrazák. Z moře se kouřilo a my jen čekali, než zamrzne také. Dlouho se to nestalo, ale občas se to stává. Šéfův děda roku 1918 takhle přešel přes celý zamrzlý fjord. A před dvěma staletími, bylo moře zamrzlé celé, dalo se dojít i na ostrov Grímsey.

Zjistili jsme, že naše sněžnice nejsou na procházky okolo Dalvíku nejpraktičtější. Místy bylo mezi keři metr čerstvého prašanu. Takže jsme se propadali buď do korun keřů nebo do prašanu. Bylo to velice namáhavé. Naštěstí to bylo jenom u města, na vyšších místech nebylo sněhu tolik. Tam vítr skoro všechno odvál. A také jsme měli pro sebe naší dvoukilometrovou pláž, po které skoro nikdo nechodil. Přesto jsme toho v zimně moc nenachodili. Velice často jsme si užívali pohody doma. Měli jsme i novou zábavu na večery, což byla učebnice Islandštiny. Také chodíme na kurz, nebo do domova důchodců si popovídat.

Když kosmické i lokální počasí bylo příznivé, vydali jsme se okolo desáté večer na noční vyjížďku. Vzali jsme s sebou novou hračku a mrzli jsme venku. Lada nastavila foťák a dala ho na náš nový stativ. Snažila se zachytit onu krásu pohybující se ladně nad námi. Není to jednoduchá věc. Ale musím říct, že už se Ladě několik krásných fotek podařilo vyfotit. A doufám, že ještě jich pár bude, než bude světlo celou noc.

Dny se prodlužovaly neuvěřitelnou rychlostí. V polovině února to už byla pohoda. V těchto měsících se den prodlužuje asi o hodinu za deset dní. Takže je opravdu každý den znát. Ke konci února jsme se jeli rozloučit s Klaudií, s kterou jsme pracovali. Byl to velice příjemný večer. Během večera mě nejvíce zarazilo, že jim slunce vyšlo nad horami teprve ke konci února. Je pravdou, že jsme byli na farmě na konci údolí. Všude čněly nádherné ostré vrcholky hor. Ale představa skoro 4 měsíců bez slunce nás děsila.

Samozřejmě, že naše dny nebyly jen zality sluncem a polární září v noci. Počasí bylo vcelku kruté, hodně foukalo a také sněžilo. Takže bylo vždy co odhazovat. Ulicemi Dalvíku stále jezdili náklaďáky a odvážely sníh do moře. Byl to nekonečný boj, který snad skončí v dubnu.

9. 1. - 28. 2. 2019

Vánoce v Čechách 2018

Zabalili jsme si pár věcí a vyrazili na letiště do Reykjavíku. Po šesti hodinách klidné jízdy jsme se museli prodrat hlavním městem. Jelikož už nejsme na města moc zvyklí, tak se občas i ztratíme. Třeba hotel nám trvalo najít docela dlouho. Ubytovali jsme se a brzo ráno nás odvezli na letiště. Auto jsme nechali u hotelu a doufali, že za několik týdnů nastartujeme.

Odlet byl v klidu akorát jsme mohli spát o hodinu déle, jelikož nebylo kam spěchat, letiště bylo téměř liduprázdné. Když jsme odlétali zahlédli jsme Reykjavík a pak už vše bylo v mracích. Pilot nás upozornil, že cestou na Island prolétali zajímavými turbulencemi. Měl pravdu dokonce jsem se uhodil hlavou o sedadlo. Nebylo to moc příjemné.

Stejně nepříjemné bylo i letiště Luton u Londýna. Vyhodili nás z letadla a museli jsme znovu projít kontrolou. Bohužel jsme měli nakoupeno spoustu islandského alkoholu, a tak jsme museli dát jedno příruční zavazadlo do zavazadlového prostoru. Měli jsme tedy spoustu času s prohlídkou letiště a okolí. První věc, kterou jsme zaregistrovali, byl pocit místní chudoby. Byl to takový Londýnský slum. Na letišti jsme potkali i Češku, kterou Rumuni vyštípali z práce v hotelu. A poté se s námi dal do řeči Rumun, který přespával na letišti a snil svůj sen o lepším životě v Londýně.

Když jsme konečně byli odbaveni, tak už bylo letiště ucházející. Odlétli jsme a za chvilku nás přivítal Markův brácha. Následovala po dlouhé době první dobrá a levná česká pivečka. Většinu svátků jsme prožili v rodinné pohodě v Leštince. Moc jsme se těšili až uvidíme slunce, ale skoro celou dobu bylo pod mrakem. Tak nám místo toho náladu zlepšovala dobrá česká kuchyně. Setkávali jsme se s kamarády a povídali jsme si o novinkách. Lada dokonce navařila polévku, kterou vaří na Islandu v kavárně. Ale nebyla úplně spokojena s ingrediencemi, které byly v Čechách k mání. Nový rok jsme prožili u Eidlů na chatě. Byla to parádní akce jako vždy. To nám na Islandu chybí. Ale ty kocoviny rozhodně ne :-)

Spoustu času jsme trávili také nakupováním. Bože toho bylo! Ale přežil jsem to. Také jsme spoustu času vyřizovali potřebné záležitostí ke svatbě. Zjistili jsme, že nám propadne občanka tak jsme si zařídili během 24 hodin novou. Občas to de rychle i v Čechách, když se dostatečně zaplatí. Závěr naší návštěvy byl velice hektický, naštěstí jsme stihli zařídit vše potřebné ke svatbě během jednoho týdne. Do Prahy jsme dorazili v noci a o pár hodin později, jsme už nastupovali do taxíku na letiště.

Nastoupili jsme do letadla a nejdříve jsme 20 minut čekali, než letadlo postříkají nějakou nemrznoucí směsí. V Londýně jsme přestupovali z letiště London Stansted do Lutonu. Najít autobus nebylo těžké, provezl nás typickou anglickou krajinou. V Lutonu to už šlo rychle, za chvilku jsme byli v letadle. Oba jsme spokojeně usnuli. Přistání v Reykjavíku nás ale probralo. Letadlo s sebou házelo ze strany na stranu. Naštěstí se nic nestalo. Foukal hodně silný vítr. Dokonce nám volal šéf ať zůstaneme v Reykjavíku, než se to přežene. My jsme ale chtěli spát v naší postýlce.

Vyrazili jsme tedy domů. Mazlík bez problémů po několika týdnech nastartoval. Lada mě navigovala skrz Hlavní město jako vždycky. Tentokrát ale neměla svůj den. Musím přiznat, že když jsme se dostali na pěší zónu uprostřed historického centra, dostal jsem hysterický záchvat. Oba jsme byli unavení a popudlivý, ale nakonec jsme se z města vymotali. Následná cesta byla velice zajímavá vítr foukal okolo 100 kilometrů v hodině. Ještě že bylo sucho a nad nulou. Celou dobu, kterou jsme byli pryč byla obleva. Vypadalo to, jako by si zima nechávala to nejlepší jen pro nás. Řídili jsme velice pomalu a drželi se uprostřed silnice, protože nárazy větru byly nepředvídatelné. Jendou zprava podruhé zleva. Nejhorších bylo posledních 30 kilometrů vítr dosahoval 120 kilometrů za hodinu. Po cestě létalo všechno možné, co nebylo přivázané. Od trsů trávy po klubko ostnatého drátu. Jel sem šedesátkou uprostřed silnice a doufal, že tenhle dlouhý den brzy skončí. Naštěstí jsme se ve tři ráno dostali domů v pořádku. Příště radši počkáme až větrná smršť přejde.

17. 12. 2018- 9. 1. 2019

Příjezd do západních fjordů

Přípravy na velký výlet probíhaly v plném proudu. Vyráželi jsme do západních fjordů, kam zavítá jen každý desátý turista. Ono je to totiž dost odlehlé místo, kde skoro nikdo nežije. Počasí je tam nejhorší z celého pobřeží Islandu. Fjordy jsou ostré, takže se zde nedá pořádně hospodařit. Ale tyto ostré fjordy a nezkrotná příroda nás sem lákaly nejvíce. Bohužel jsme měli jen pár dní, a tak jsme se rozhodli pro auto výlet. Hned po práci jsme naházeli věci do auta a vyrazili.

Byl už podzim. Dny měly sotva pár hodin dobrého světla. Museli jsme je tedy využít naplno a cestovat i v noci. Naštěstí je to tu mnohem bezpečnější než v Austrálii, tady vám pod kola klokan nevběhne. Všechny hospodářská zvířata už byla ustájena v teple, takže jsme mohli jet s větrem o závod. Hned při prvním stoupání jsem musel skoro zastavit. Mlha byla tak hustá, že jsem neviděl na další patník, který by mi napověděl kudy vede cesta. Naštěstí jsme projeli skrz náš poloostrov Trollů bez problémů. Mířili jsme dál na západ po hlavní až k fjordu Hrútafjörður, který odděluje severní Island od západních fjordů. Tam jsme se oddělili od hlavní a u vesnice Borðeyri jsme zamířili po štěrkové cestě 59 na protější stranu pohoří. Doufali jsme, že nám zde bude tepleji. Dorazili jsme totiž do oblasti, kde má golfský proud mnohem větší sílu než u nás na severu. Zajeli jsme kousek od silnice a šli spát. Ustlali jsme si v autě, protože byla venku dost kosa. Ale i tak nám byla v noci zima. V západních fjordech byly už všechny kempy zavřené. Otevřeno mělo jen pár hotelů. Za to se nám nechtělo utrácet naše poctivě vydělané penízky.

Ráno jsme vylezli z auta. Oba jsme byli promrzlí a rozlámaní. Naše auto rozhodně není jedno z nejpohodlnějších. Vyrazili jsme ještě za tmy. Slunce vycházelo někdy v 10 ráno a zapadalo před 4 odpoledne. Jeli jsme na sever, po chvilce se začalo rozednívat a my jsme konečně mohly obdivovat krajinu. Fjordy a údolí tu ještě nebyla strmá, vždyť jsme ještě nebyli v západních fjordech.

Jen co jsme přejeli přes most překlenujíc fjord Gilsfjörður, zajeli jsme do centra pro orly mořské (Haliaeetus albicilla). Západní fjordy jsou totiž jediné místo, kde bychom je mohly najít. Centrum bylo zavřené jako všechno kolem v tuto roční dobu. Projížděli jsme fjordy a měli oči na stopkách. Stále bylo šero, měsíc nám svítil a asfalt klouzal pod nohama. Auto jelo naprosto v pohodě s hřeby na pneumatikách. Takže jsme projížděli jedním fjordem za druhým. Bylo nám líto, že jsme nezahlédli jediného orla. Rozeklané fjordy přímo vybízely k hostině. Říčky ústily od mělkého fjordu plného řas a určitě i ryb. Hledali jsme na vystouplých kamenech siluety orlů nebo tuleňů. Ale nic jsme neviděli.

Pomalu jsme odjížděli od oblasti rozeklaných fjordů na jižní části západních fjordů. S Ladou jsme se vystřídali v řízení a po necelých dvou kilometrech jsem vyjekl „Zastav!“ Před námi seděl majestátní orel mořský. Pozoroval krajinu z malého kamene v oblasti s malinkými jezírky. Pomalu jsme vystoupili z auta a šli k němu blíže. Jako obvykle tato ostražitá zvířata mávla párkrát křídly a byla pryč. Naštěstí po odletěl jen kousek, a tak jsme mohli pozorovat jeho noblesní let. Odjížděli jsme z fjordu Kerlingarfjörður naprosto spokojeni.

Pokračovali jsme dál na západ až k jezeru Vatnsdalsvatn, které je obklopené starým islandským křivolesem. Toto místo je i rezervací, ale na částečně zamrzlé hladině, jsme mnoho života neviděli. Možná se sem zajedeme kouknout v létě.

Pokračovali jsme na západ, krajinou velice se podobající poloostrovu Snæfellsnes, který leží jen 60 kilometrů jižně. Ploché pobřeží střídaly majestátní útesy, z kterých padaly vodopády. Nastal čas a museli jsme překonat hřeben. Krajina byla ponurá se zbytky sněhu. Když jsem šel něco vyfotit, tak jsem sebou pořádně sekl. Naštěstí to foťák vydržel. Jen sem ho trochu očistil a doklouzal se zpátky k autu. Díky bohu za hřeby na pneumatikách.

Zamířili jsme na západní výběžek, kde jsou štěrkové cesty, o které se v zimně nikdo nestará. Trochu jsme se obávali, zda to zvládneme, ale zbytečně. Cestou jsme potkali vrak lodi Garðar, která zde permanentně zakotvila v osmdesátých letech.

Mířili jsme k unikátním plážím, které se v tomto koutu Islandu nachází. Před námi se rozkládaly obyčejné pláže se žlutým pískem. Pro Island je to unikát, ostatní pláže na Islandu jsou totiž černé. Přijížděli jsme k ní blíže a vychutnávali si onu deltu vinoucí se písky. Bylo nám líto, že nesvítí slunce, to je totiž o mnoho barevnější podívaná.

Sjeli jsme ze strmých útesů a projížděli okolo pláže. Mezi strmými útesy a pláží bičovanou neustálím větrem, bylo pár farem. Stále zde vzdorovali nevlídné krajině. My jsme popojeli ještě na druhou stranu pláže, kde jsme si udělali procházku. Byla to trošku mrazivá procházka. Žlutý písek se mísil s černým a příležitostně na něm byla i krusta ledu. Chvilku jsme i stopovali. Bohužel jsme polární lišku nezahlédly, pokud to byly její stopy. 

Dorazili jsme k autu a dali si svačinku. Před námi zrovna farmář pohřbíval ovci. Houpala se zavěšená na traktoru. Byla dosti nadmutá, a tak jsme svačinu radši zkrátili. Vyjeli jsme zpátky na útesy, abychom popojeli po druhé straně poloostrova až k nejzápadnějšímu bodu Islandu. Cestou jsme míjeli „letiště“ vyhrabané v písku, až jsme dorazili na místo, kde byla víc jak jedna farma. Zde jsme si prohlédli zbytek letadla, pár starých rybářských lodí a uháněli na západ. Již tak krátký den byl u konce, a ještě jsme nebyli v cíli. Snažili jsme se jet co nejrychleji, abychom stihli západ slunce na nejzápadnějším části Islandu. Bohužel, jsem to nestihli.

Prošli jsme se po okolí a začali si dělat večeři. Potom co jsme se trošku více zamysleli nad spaním v autě, se nám leželo dobře. Já jsem ale nemohl usnout, stále jsem pozoroval hvězdy a měsíc v úplňku. S akustikou vln narážejících na několikasetmetrové útesy a řevem racků, to byl zážitek k nezaplacení. Něco mě periferně vyrušilo. Zahlédl jsem světlo. Pak jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Následně sem myslel, že k nám jede nějaké auto. Potom sem probudil Ladu a zjistili jsme, že nám občas svítí parkovací světla. Báli jsme se, aby se nám nevybila baterka. Naštěstí jsme zjistili, že za noční pozdvižení může taková blbost jako je karimatka. Tlačila na pedál od brzdy, když se Lada občas převalovala. Konečně jsme mohli v klidu usnout na nejzápadnějším bodu Evropy.

23. 11. 2018

Když napadne sníh

Jen co jsme přijeli z výletu okolo fjordů, zima přebrala zcela nadvládu nad severním Islandem. Ze severu se přihnala sněhová bouře. Nic takového jsme v životě nezažili. Silný vítr vál a metal sníh neuvěřitelnou rychlostí. Místní chodili venku s lyžařskými brýlemi a všude jezdila těžká technika a odhrnovala sníh. Sotva pluh projel vítr znovu zavál silnici. 

Byli jsme rádi, že známe cestu z práce a do práce nazpaměť. Mnoho jsme toho neviděli, jelikož nás vítr se sněhem oslepoval. Koukali jsme se tedy jen pod nohy a občas zkontrolovali, kde jsme. Cesty se změnily k nepoznání, někde nebyl ani sníh vůbec, jinde vítr navál několikametrovou závěj. Sem tam ze sněhu vystopovaly nenápadné bochánky, kterým jsme se snažili vyhýbat. Byly pod nimi totiž ukrytá auta.

 Bohužel před našimi dveřmi domů a dveřmi do kavárny a samozřejmě také dveřmi do hostelu byly závěje. Nejhorší to bylo před kavárnou, ta měla přes dva metry. V tyto dny jsme v podstatě jenom odhazoval sníh. Prokopat se do kavárny mi trvalo tři hodiny. Pak tu byl hostel a další místa. Na závěr po práci jsem se musel prokopat domů. Trvalo to skoro tři dny, než bouře ustala.

Všude ve fjordu byla kalamita, městečka byla zavalená sněhem a na horských svazích byl jen poprašek sněhu. Vítr z nich všechen odvál. O to víc ho bylo mezi domy. Naštěstí v Dalvíku je spousta míst kam odhrnout sníh. Z počátku jsme si mysleli, že je to škoda mít ve městečku tolik prázdných pozemků. Ale po tom, co jsme na těchto místech viděli všude šestimetrové hromady sněhu, jsme pochopili. Ale ani tyhle rozsáhlé prostory nestačily. Městem začaly jezdit kamiony. Každý z nich měl stejný náklad a stejný cíl. Přístavní molo, kde vysypaly korbu plnou sněhu. Stále jezdily den za dnem a odvážely sníh.

Trvalo to přes týden, než se dostali k vedlejší silnici, v které bydlíme. Do té doby se nedalo přijet do naší ulice normálním autem. Mě trvalo čtyři hodiny vyprostit ze sněhu našeho mazlíka. A jen tak tak jsem sním dojel k hlavní silnici, která byla odklizená. V prvních dnech byla všude zapadlá auta, snažící se někam dojet v hlubokém sněhu. Na tyto dny na přelomu listopadu a prosince nikdy nezapomeneme. Byl to opravdu zážitek. Dokonce jsem se dostal i do místních novin.  

Prosinec je nejtemnější měsíc. Denně bylo sotva pár hodin světla. Slunce už vůbec nevycházelo, bylo kdesi za horami. Dopoledne jsme si užívali dvě hodiny svítání a červánků. Pak bylo hodinu víceméně normální světlo a následoval dvouhodinový západ slunce. Mnoho světla jsme si tedy neužili a poctivě zobali vitamín D, který se vytváří při pobytu na slunci. Někteří lidé tu jezdí v zimě na dovolenou, nebo chodí na světelné terapie. Stále je tu hodně sebevražd, které mají, co dočinění s nedostatkem světla.

Zimní klidné měsíce jsou na Islandu plné rodinných i veřejných tradic. My jsme byli k jedné pozvání. Jednalo se o pečení místních chlebových placek. Jelikož tu obilí nedozraje byla zde mouka velice cenná a drahá komodita. Proto ony tradiční placky jsou tenké jako papír. Do placek se vykrajují roztodivné tvary a pak se hodí do oleje.

Náš domácí, který je i otcem šéfové nás pozval i na večeři. Měli jsme hříbátko. Byla to opravdu bašta oba jsme si pochutnali.

Než jsme odjeli na Vánoce do Čech, tak jsme se pokusili několikrát vyfotit auroru. Zjistili jsme, že bez stativu to nepůjde. Jednoho dne nám zavolal šéf ať vyjdeme ven. Celá obloha tančila. Bylo to neuvěřitelné a těžko popsatelné. Na každém kousku oblohy byla ladně se pohybující zelená záře. Kolem nás bylo neustále se proměňující panorama, kdy v jedné části Aurora pohasínala a v druhé se naplno rozzářila. Nevěděli jsme kam se dřív podívat. Lada se pokoušela zachytit svůj první snímek, ale bez stativu jí to moc nešlo. Aspoň jsme věděli, co si v Čechách pořídíme.

27.11. - 16. 12. 2018

Ach ta karma

Jako každou noc nám byla zima. Tentokrát jsme si každonoční probuzení, kvůli zapnutí topení, užili. Mraky odpluly a na obloze tancovala polární záře. Ráno jsme měli krásný výhled na ledovec Drangajökull, který se rozkládal na druhé straně fjordu. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívíme. To Ladu naštvalo, protože chtěla stihnout nákupy vánočních dárků, které jsem jí slíbil.

Pomalu jsme projížděli spletitým fjordem a pozorovali svítání nad ledovcem. Byla to nádhera. Blížili jsme se ke konci fjordu, který byl zcela zamrzlý. Jen kousíček u silnice byl rozmrzlý. Pára vystupující z místa nám dávala vědět, že jsme v aktivní oblasti. Cestou jsme potkali hned několik termálních míst.

Čím jsme byli blíže ledovci, tím byla Lada naštvanější. Nic jí nepřesvědčilo o tom, že to stihneme i s nákupy. Aspoň já jsem si užíval jízdu po štěrkové cestě k ledovci. Pomalu se nám otvíral výhled na rozeklané pobřeží, jímž jsme tak dlouho projížděli. Jeden fjord střídal další a další.

Původně jsem měl v plánu udělat tříhodinový výšlap k ledovci. Ale při pohledu na Ladu jsem tušil, že bych měl hodně dlouho tichou domácnost. Spokojil jsem se tedy s výhledem z dálky. I tak byl ledovec krásný. Drangajökull je pátý největší ledovec na Islandu s rozlohou 145 km ². Přitom jeho nejvyšší bod má pouhých 925 metrů nad mořem. Tak nízko je díky studenému severovýchodnímu proudění vzduchu.

Chvilku trvalo, než jsme se vrátili a překonali hřeben hor. Čímž jsme se dostali zpátky na východní stranu západních fjordů. Na onom hřebeni, což byla spíše pustá vrchovina, se nám líbila chatička poslední nouze. Skvěle dotvářela onu surovost místní krajiny. Zasněženou krajinu na vrcholcích vystřídalo příjemné pobřeží.

Předal jsem řízení Ladě, ať si uhání do obchodu. Jeli jsme okolo pobřeží, kde bylo jen několik farem. Každá z nich ale měla jedno společné. Všichni místní obyvatelé sbírali driftové dřevo. Dělali z něj velké úhledné hromady okolo pobřeží. Tato oblast je totiž proslulá naplaveným dřevem. Mořské proudy odnášení dřevo až ze Sibiře. V minulosti bylo toto dřevo velice cenné. Jelikož to bylo jediné dřevo na ostrově, poté co si všechno vykáceli. Ale ani původní březové křivolesy nebyly tak vzrostlé a kvalitní, aby dosáhly hodnoty těchto velkých kulatin.  

Fjordy okolo nás už nebyly tak příkré. Krajina začínala mít vlídnější podobu. To už jsme se pomalu blížili k hlavní okružní silnici. Začalo se mi zdát, že auto jede nějak divně. Pokaždé když jsme najeli do díry, tak se ozval neobvyklý zvuk. Lada tvrdila, že se jí v řízení nic divného nezdá. Jeli jsme tedy dál.

Na hlavní silnici Lada rychle objela havárku, přičemž se něco s autem stalo. Slyšeli jsme plejádu zvuků, ale stále to jelo. Řekl sem Ladě, ať to těch pár kilometrů k benzínce pomalu dojede. U benzínky jsme zjistili, že máme jednu pneumatiku prázdnou. Vyměnil sem pneumatiku za náhradní, která neměla hřeby. Takže jsme byli trošku nervózní, protože jsme měli před sebou ještě několik přejezdů zledovatělých horských silnic. S úplně zmrzlýma rukama jsme si dali kávu. Pomalu jsem rozmrzl, a ještě jsme stihli nákupy na Vánoce. Od té doby říkám Ladě, ať na mě není neoprávněně naštvaná, nebo jí dožene karma a zase se něco stane. Nakonec jsme dojeli v noci domů a ukončili náš auto výlet, v kterém jsme po silnicích vinoucích se fjordy najeli přes 1800 kilometrů za 4 dny.

26. 11. 2018