Svižné zařazení do pracovního procesu

Zařazovali jsme se pomalu, ale jistě do pracovního procesu. Byli jsme po práci docela unavení a tak jsme neměli náladu na nic jiného nežli odpočívat. Práce byla vskutku různorodá. Spíše to bylo seznamování s tím, kde co je. Jak se co dělá. Začali jsme tím, že jsme dělali snídaně pro lyžařské skupiny z hostelu. Pak byl náš program všelijaký. Někdy jsme uklízeli hostel jménem Gimli, jindy jsme jeli tunely na sever do Siglufjörðuru uklidit apartmán. Když bylo hodně lidí v kavárně, tak jsme pomáhali tam. Ani jsme se nerozkoukali a naši zaměstnavatelé odjeli na několik dní na dovolenou. Naštěstí tu byl vždy někdo zkušený, kdo nám poradil co a jak. 

 

Když jsme měli chvilku čas, tak jsme ho trávili v našem novém domově. Jedná se o dvoupatrový podsklepený starý dům s plechovou střechou. Také stěny jsou obloženy plechem. Myslím, že podobný severský styl najdete i v Grónsku. My jsme měli pro sebe celé horní patro. Tři ložnice, obývák, kuchyň, jídelnu a koupelnu. Vše bylo moderně zrekonstruované. Byl to pro nás opravdový šok. Bylo to nesrovnatelné s tím, v čem jsme bydleli ze začátku na Novém Zélandu. Jediné co bylo trošku horší byla koupelna. Jelikož do ní vedly velice nízké dveře, do kterých jsem často bušil hlavou. Naštěstí už jsem si zvykl se shýbat. 

 

Ve volných chvílích jsme sháněli auto. Většinu volného času jsem trávil prohledáváním internetových stránek. Psal jsem mnoho dotazů majitelům, kteří mi neodpovídali. Tentokrát jsme byli zcela rozhodnuti věnovat výběru auta dostatek času. Neměli jsme v plánu, aby nám po 800 kilometrech vybouchnul motor, jako to bylo s Bongem, když jsme dorazili na Nový Zéland. Několikrát jsme jeli i do autobazarů v Akureyri, ale nenašli jsme, co jsme chtěli. Postupem času jsme byli zoufalejší a tím i ochotnější přidat prostředky na koupi auta. Nebylo to totiž jednoduché. Měli jsme vysněné malé auto s pohonem na všechna čtyři kola s dostatečnou výškou podvozku. Po těch byla velká sháňka na severu Islandu. Takže se dny měnily v týdny a týdny v….

Práce pokračovala a my jsme konečně dostali sociální identifikační číslo tedy kennitalu. Konečně jsme byli v místním systému a mohli jsme si zajít do banky, či si zařídit paušál s levným voláním a internetem. Bez tohohle čísla se tu prostě nehnete. V práci si nás pomalu, ale jistě dělili. Já jsem šel pod křídla majitele a Lada pod křídla majitelky. A tak se naše pracovní povinnosti začali měnit. Takže jsme se v práci moc nepotkávali. Já jsem byl na hotelu, chatkách či na některém z mnoha projektů majitele a Lada byla v kavárně.

Netrvalo dlouho a měli jsme energii na malé procházky po práci. Okolo nás se stále rozprostíraly zcela zasněžené hory. Jen zde v údolí na pobřeží se klubaly první jehnědy. Občas půdu prorazily i první květy jarních cibulovin. Přesto jsme stále procházeli okolo nahrnutých hromad sněhu ze zimy. Pomalu odtávaly, ale opravdu jen pomalu. Vždyť lyžaři stále mohli dojet po úbočích hor až do údolí. Jednou nás nohy zanesly do přístavu, kde jsme objevili obrovskou kost z velryby. Bylo to úchvatné, ale přáli jsme si ji vidět naživo.

Hned vedle kavárny začíná dvoukilometrová pláž. Je to ideální místo, kde si pročistit hlavu po práci. Je pokrytá černým jemným pískem. Ten tvoří duny, jenž jsou porostlé travou. Je to jedno z míst, které je chráněné kvůli množství hnízdících ptáků. Čas od času sem chodíme a rádi si sedáme na lavičku z naplavených kmenů, které připluly odněkud ze Sibiře. Pohled přes fjord na zasněžené hory nás vždycky uklidí a doplní nám energii. Často se tu setkáváme s mrtvými ptáky, ale mrtvého delfína jsme nečekali. Asi se mu stala osudným jedna z rybářských sítí nebo lodní šroub. Přeci jenom by si z něj kosatka ukousla víc.

23. 4. - 13. 5. 2018

Závod s časem jsme vyhráli

 

Vyrazili jsme opět do deště k vodopádům Skógafoss, ale dlouho jsme u něho nepobyli. Bylo tu moc lidí a počasí nebylo na procházky. Dokonce jsme ani nemohli obdivovat sopku Eyjafjallajökull, která se tyčila někde nad námi. Je zajímavé, jak její erupce v roce 2010, měla pozitivní vliv na turistický ruch v zemi. Rozhodli jsme se pomalu ukončit naší cestu. Vyjeli jsme směrem k hlavnímu městu. Naštěstí nás zastavil hlad a tak jsme si udělali zastávku ve městě Hvolsvöllur. Zde byla moderní budova s názvem Lava. Zašli jsme se podívat dovnitř a přemýšleli jsme, zda si koupíme lístek. 

Pokračovali jsme v přemýšlení nad vnikajícím obědem v místní restauraci. Nakonec jsme si koupili lístky a neprohloupili jsme. Výstava byla moderní a interaktivní. Dozvěděli jsme se všechno o místní chráněné oblasti Katla Geopark, která zahrnuje oblast o rozloze 9500km², což je 9% ostrova. V této oblasti proběhlo od 9 století na 150 erupcí, díky nimž je tato oblast unikátní. Proto je zařazena do programu UNESCO. V kině jsme viděli všechny zaznamenané erupce a na výstavě jsme byli udiveni aktivitou některých sopek. Bylo zde krásně znázorněno, jak je pod Islandem obrovský magmatický krb, díky kterému ostrov existuje. Mohli jsme také vidět, jak se Island trhá na dvě části. Jedna se odsouvá k Americe a druhá k Evropě. Díky tomu ostrov roste o 2cm za rok. Byla to opravdu krásná výstava. Ještě, že jsme ji stihli před turistickou sezonou. 

Vyrazili jsme do Reykjavíku, který byl jen 100 kilometrů odsud. Zařizovali jsme zde nezbytné nakupování a užívali si poslední chvilky v oblasti připomínající město. Měli jsme ještě dlouhou cestu. Rozhodli jsme se, že se přiblížíme co nejvíce na sever, abychom se další den v klidu ubytovali. A tak jsme vyrazili dalších 170 kilometrů na sever. Lada mě navigovala, ale já jsem několikrát zatočil na opačnou stanu. Bylo na čase se vystřídat. A tak Lada jela přes vysočinu, kde začalo sněžit. Byl také dost silný vítr. Než jsme se dostali do fjordu Hrútafjörður, byl pozdní večer. Měli jsme opět namířeno k našemu oblíbenému kempu se spa a výhledem na tuleně. Postavili jsme stan, uvařili a zalezli si do horké vody. Studený prudký vítr nám vadil jenom trochu. Horší byl Němec, který nezavřel pusu. A tak se nám klidný večer rozplynul. Ale to nebylo vše. V noci začalo tak foukat, že jsme se rozhodli sbalit stan a ustlat si v kuchyňce. Protože bychom se rozhodně pod nárazy větru nevyspali. Ráno bylo klidnější a tak jsme vlezli do horké vody. Užívali jsme si klidnou chvilku. Naštěstí se Němec probudil, až když jsme byli na odjezdu. 

 

Jeli jsme již známou cestou a tak jsme se nezastavovali. Opět jsme obdivovali rozsáhlé pohoří s ostrými vrcholy čnějícími nad údolími. Byla to nádhera. Jestli vše půjde dobře, budeme žít pod těmito zasněženými vršky kus života. Byli jsme šťastní a připravení se usadit. Nakoupili jsme v Akureyri konzervy a těstoviny na pár týdnů a vydali se do našeho nového domova. Dalvík nás přivítal a my jsme přišli do kavárny. Bylo naprosto narváno. Chvilku jsme se koukali, zda si udělají na nás chvilku. Aby nám dali klíče a my se mohli ubytovat. I když jsme byli po závodu okolo Islandu hodně unavení, nabídli jsme jim pomoc. Moc dlouho neváhali a vpustili nás do kuchyně ať začneme s mytím nádobí a uklízením ze stolů. Takový začátek jsme si opravdu nepředstavovali. Ale asi to bylo to nejlepší. Prostě nás hodili do vody a koukali jestli se naučíme plavat nebo ne. A jelikož pro ně pracujeme i nyní, kdy píši tyto řádky, zjevně to úplný propadák nemohl být. 

 

21. 4. - 22. 4. 2018

Dotkli jsme se ledovce

V klidu jsme snídali a vyhlíželi moment, kdy přestane pršet, abychom složili stan. Přitom jsme pozorovali dvojici turistů, jak vynáší z malého stanu polštáře a dokonce i peřiny. Každý holt cestuje po svém. Vyjeli jsme do deště a před námi se rozprostřelo mechové království. Bylo to obrovské lávové pole Eldhraun. Nebylo ani tak staré, vzniklo při erupci sopky Laki v roce 1783. Ta vychrlila ze 135 kráterů 15km³ horniny. Lávové proudy přitom zalily oblast o rozloze 565 km². Vzniklo tak největší lávové pole vytvořené během jedné erupce. Ona erupce trvala celých osm měsíců a zabila 9000 lidí tedy 20% populace ostrova. Ale nenadělala problémy jen tady. Celá severní polokoule zažívala sirné deště a neúrodu, která zažehla třeba Velkou francouzkou revoluci.

Jeli jsme dál pošmourným počasím a projížděli jsme dalším sandarem zvaným Mýrdalssandur. Zdejší štěrkovou pláň měla na svědomí sopka Katla, která je skrytá pod ledovcem Mýrdalsjökull. Sopka vybuchuje skoro každých 50 let. Naposledy vybuchla v roce 1918, takže má značné zpoždění. Je to pravděpodobně nejnebezpečnější sopka na Islandu. Pod sopkou se choulí malá vesnice Vík, kde jsme měli původně pracovat. Musíme říct, že nás vesnice moc neočarovala. Takže jsme byli rádi, že jsme si práci dohodli na severu, kde výbuch sopky nehrozí. 

 

Udělali jsme si zajížďku na pláž Reynisfjara, kde byly čedičové výchozy. I navzdory počasí jsme si udělali procházku a obdivovali rozbouřené moře, jenž naráželo do skalisek. Vlny jsou zde nevypočitatelné, hlavně ty plíživé, které mají na svědomí život několika turistů každý rok. Poté jsme ještě zajeli na druhou stranu řeky, kde se také tyčila skaliska utvářející ráj pro mořské ptáky. Bohužel jsem Ladu vylákal do deště, ale během pár minut byla zpátky v teple auta a tak jsem si udělal malinkou procházku po Dyrhólaey sám. Mnoho sem toho neviděl a tak jsme vyjeli dál.

Zastavili jsme se až u ledovcového splazu Sólheimajökull. Počasí se umoudřilo a my jsme vyrazili údolím. Za chvilku jsme byli u ledovce, který je vyhlášený svou přístupností. Všude byli lidé a organizované výlety ve stejnokrojích. S úsměvem jsme minuli cedule zakazující vstup , které byly daleko před začátkem ledovce.

Spolu s dalšími lidmi jsme byli u paty ledovce a rozhodovali se, jestli si na něj alespoň sáhneme. Rozhodování netrvalo dlouho, vyšlapané štěrkové cestičky vypadaly zcela bezpečně. Tady muselo projít denně stovky lidí. A tak jsme se procházeli po špičce ledovce. Bohužel značná část odtávala a tak byl všude štěrk, který ledovci na kráse nepřidal. Ale mohli jsme si odškrtnout jednu z věcí, kterou jsme chtěli udělat v zemi ohně a ledu. Teď musíme ještě vyšplhat na nějakou aktivní sopku.

21. 4. 2018

V objetí ledovců

 

Usínali jsme s obavami, jelikož jsme spali opět nadivoko a náš oranžový stan byl vidět z hodě velké vzdálenosti. Příroda se nám naštěstí postarala o kamufláž. Ráno jsme se probudili a neviděli jsme ani na 10 metrů. Mlha byla neskutečně hustá a náš stan byl zcela mokrý. Nechtělo se nám ani vylézat ze stanu. Ale v koutku duše jsme stále doufali, že si užijeme hezký den. Voda nám protékala mezi prsty, když jsme se snažili srolovat stan. Spíš to vypadalo, jako když ždímáte hadr. Vyjeli jsme na štěrkovou cestu a málem nás srazilo auto, opravdu nebylo nic vidět. Měli jsme před sebou mapu plnou ledovcových splazů s nevyslovitelnými jmény. Vydali jsme se autem k prvnímu z nich. Cesta byla místy velice zajímavá, takže malinké nízké autíčko mělo co dělat. Ale i tak jsme dorazili na okraj ledovce Heinabergsjökull. Ledovec nebyl ani moc zajímavý, protože jsme ho viděli z velké dálky. To na tom bylo to podstatné. Mlha se zvedla a vypadalo to, že si užijeme nádherný den s modrou oblohou. Sešli jsme z hradby sutě nahrnuté ledovcem k jezeru. Stále bylo pokryté ledem mezi nímž proplouvaly ledové kry. Nezdrželi jsme se moc dlouho, protože takovýchto ledovcových splazů je tu mnoho. 

 

Nasedli jsme do auta a popojeli do vedlejšího údolí. Zaparkovali jsme ve Skálafellu a vyrazili na osmikilometrový okruh k ledovci Skálafellsjökull. Nejdříve jsme šplhali do kopce, za kterým se rozkládal ledovec. Byla to příjemná tůra. Nepotkali jsme ani živáčka a tak jsme si mohli plně užít onen moment, když se před námi vynořil zářící ledovec. Čím jsme byli blíž, tím více vystupovaly nerovnosti na jeho povrchu. Bylo to jako se dívat do obličeje starého člověka. Mnohé zažil a teď je jeho pouť u konce. Chtěli jsme si na něj sáhnout, ale prudké štěrkové svahy nedovolovaly se přiblížit. A ještě byl obklopen jezerem. Museli jsme se tohoto snu vzdát. 

 

Když jsme procházeli okolo ledovce zaujali nás tokající bílí ptáci. Lada se pokusila přiblížit k nim co nejblíže, a docela jí to šlo. Zjevně byli bělokurově horští (Lagopus muta) tak zaneprázdnění blížícími se sexuálními hrátkami, že jí nevěnovali pozornost. 

 

Sestupovali jsme k patě ledovce a výhledy byly čím dál impozantnější. Začali jsme spěchat. Od moře se začala šířit mlha. Bylo to jako mávnutím kouzelným proutkem. Nad ledovcem se objevily první mraky. Než jsme došli k ledovcové laguně, bylo po výhledu. Ochutnal jsem alespoň kus ledu uvízlého na břehu. Chuť byla velice špatná. Aby ne, když se maceroval v šedé polévce odtékající z ledovcového splazu. 

 

Před námi byla hlavní turistická zastávka, kterou jsme málem přejeli. Mlha se valila z moře a opět jsme viděli jen několik desítek metrů před sebe. Byli jsme si jisti, že něco takového nemůže vydržet dlouho. Sedli jsme si tedy do auta a čekali, až si slunce probojuje cestu skrz valící se mlhu. Netrvalo to moc dlouho a už jsem to nevydržel. Šel jsem se projít do mlhy. Byli jsme v ledovcové zátoce Jökulsárlón. Je to obrovská laguna plná plovoucích ledovců odlamujících se od ledovce Breiðamerkurjökull. Občas se proud mlhy zpomalil a umožnil vidět celou lagunu i s ledovcem na jejím konci. Byla obrovská, celých 25 km². Teď možná i více. Ledovec totiž ustupuje neuvěřitelnou rychlostí 500 metrů za rok. Ona velkolepá podívaná dává pocit něčeho stálého. Ale opak je pravdou. Ona obrovská laguna vznikla během osmdesáti let. Pouhých pár generací stačilo k tomu, aby se tak rozsáhlé území změnilo k nepoznání. 

 

Dali jsme si kávu a doufali, že se počasí vylepší. Bohužel mlha stále proudila a tak jsme se vydali společně k řece odtékající z laguny. Mezi krami si hráli tuleni a užívali si sladkou lázeň. V mocném proudu řeky se zasekly jen ty nejmohutnější ledové kry. Voda do nich narážela a vytvářela všelijaké tvary. Ty menší kry propluly až do moře. Zde je mořské vlnobití vyplavilo na černou pláž. Na pláži i přes velmi špatné podmínky pro fotografování, bylo plno lidí. Vůbec jsme se nedivili. Bylo to opravdu okouzlující místo, které jen tak na naší planetě nenajdete. Led obroušený mořskými vlnami měl nejen roztodivné tvary, ale i nádhernou barvu. Jen škoda, že nezasvítilo sluníčko. 

 

Toulali jsme se pláží mezi kusy ledu. Některé byly větší než my. Zastavili jsme se u jednoho, který byl stále v moři a vlny do něj pravidelně narážely. Byla to zvláštní podívaná pro středoevropana. Nebyl čas tu být celý den. Přeci jenom závod okolo Islandu za 4 dny stále pokračoval. 

 

Popojeli jsme ani ne pár kilometrů a mlha zmizela, otevřel se nám pohled na obrovský ledovec Breiðamerkurjökull a menší Fjallsjökull. Byla to velkolepá podívaná. Jednou se sem ještě podíváme za lepšího počasí. Objížděli jsme nejjižnější část národního parku Vatnajökull a začalo nám pršet. Zastavili jsme tedy až na parkovišti ve Skaftafellu, kam přijíždí snad každý autobus s turisty z Reykjavíku. 

 

Chvilku jsme čekali v informačním centru, až přestane pršet. Dozvěděli jsme se, že celý ohromný ledovec je chráněný. V roce 2008 byla vytvořena rezervace s rozlohu 13900 km², což je 14% plochy ostrova. Nicméně pro nás bylo toto místo až moc přeturistované. Takže jsme si akorát vyběhli k vodopádům Svartifoss. 

Cesta nás vedla krásným křivolesem. Vylezli jsme docela vysoko a tak se nám naskytl i výhled na největší sandar na světě. To jsou ony roviny vytvořené ledovcovými řekami. Ta zdejší Skeiðarársandur má 1300 km². 

 

Následně jsme se pokochali vodopády, které padaly z čedičového výchozu a utvářely pomyslné obrácené přírodní varhany. Bylo to malé příjemné zákoutí. Počasí se opět horšilo a tak jsme vyrazili na cestu. Jeli jsme oním sandarem až k „městu“ Kirkjubæjarklaustur, kde jsme se konečně vysprchovali.

20. 4. 2018

Východní fjordy

Probudili jsme se v lesíku, kde byly poslední zbytky sněhu. Skoro celou noc jsme mohli poslouchat ptáky, kteří si užívali nově vysázené porosty. Takže jsme se moc nevyspali. Ještě k tomu nám pršelo, a tak jsme zalezli do auta a vydali se na cestu. Naším cílem byl fjord Seyðisfjörður, do kterého každý týden připlouvá trajekt z Dánska. V tomto přístavu se odehrával příběh seriálu „V pasti“. A tak jsme chtěli vědět, jak je těžké se dostat do takového fjordu. Vyjeli jsme jen do 600 m. n. m a situace se dramaticky změnila. Tady jaro opravdu nebylo, okolo byly závěje vysoké přes metr. Takže jsme si dokázali lehce představit, jak se zde dá uvíznout. Viděli jsme i několik stop po autech, které dostaly smyk a zastavily se po několika metrech ve stráni. Sem tam byla i nějaká součástka od auta.

Za chvilku jsme už sjížděli do velice ostrého fjordu. Tisíce vodopádů padalo z obou stan příkrých hor. Na konci se choulila malá vesnička, do které by člověk opravdu neřekl, že ji každý týden navštěvuje velký trajekt plný návštěvníků. Na chvilku jsme zastavili a pozorovali pomalu stoupající mraky. Bylo krásné spatřit, jak se jeden vrcholek za druhým vynořuje. Nechtělo se nám znovu nahoru do hor, ale jiná cesta nebyla. Serpentiny ubíhaly pomalu, proto jsme se dostali do farmářského města Egilsstaðir až v poledne. 

 

Nakoupili jsme a vyrazili vstříc fjordům na jihozápadě. Počasí nás mile překvapilo, každým kilometrem blíže fjordům bylo jasněji. Rozhodli jsme se, že si projedeme fjordy pořádně a pokocháme se výhledy. U města Reyðarfjörður jsme odbočili z hlavní silnice, čímž jsme se vyhnuli tunelu procházejícímu pod pohořím do jižnějšího fjordu. Mnoho aut jsme nepotkali a tak jsme si ony výhledy užívali. Na strmých skálách bylo opět živo. Tisíce ptáků hnízdilo na nedostupných výchozech nad námi. Na samém konci poloostrova Vattarnes jsme ale na jedno auto narazili. Kluk za volantem na nás energicky mával a tak jsme mu to oplatili a jeli dál. Netrvalo dlouho a došlo nám, proč tak mával. Před námi bylo spousta spadaného kamení. Nezalekl jsem se oné situace. Jako správný romantický muž mám silnou ženu. Vyslal jsem ji tedy bojovat se závalem na silnici.

Před námi byla i skvrna od toho, jak si někdo rozrazil nádrž o kamení. Jeli jsme proto opatrně. Laděnka tedy musela párkrát jít a odvalit několik kamenů. Podle toho, jak byly svahy strmé, musely kameny padat každou chvíli. Oddechli jsme si, že jsme přejeli ono suťové pole v pořádku. Počasí nám přálo a tak jsme si užívali nejen tento fjord. 

 

Ve fjordu Fáskrúðsfjörður jsme se napojili na hlavní a jeli v klidu po asfaltu. Scenérie byla krásná. Zasněžené vrcholky hor padající do hlubin moře. Objet jeden fjord trvalo docela dlouho. My jsme jich měli před sebou ještě sedm. A tak z úchvatných nezapomenutelných výhledů se pomalu, ale jistě stával stereotyp. Ke konci už jsme si říkali, že to snad nemá konce. Jednou byl fjord mělký s jezerem po druhé byl strmý. Někde byly dokonce masivní železné zábrany proti sesuvům. Silnice se totiž vinula přes příkrá suťová pole. 

 

Hluboko zaříznuté fjordy pomalu, ale jistě přecházely do uceleného pobřeží. Tomu dominovaly několikakilometrové černé písečné kosy chránící pobřeží. Občas jsme narazili i na farmy se soby. Konec mnohahodinové cesty okolo fjordů nastal příjezdem do města Höfn. Doufáme, že příště budeme mít více času, na objevování krás každého z fjordů. Závod kolem Islandu není tak okouzlující, jak by se mohlo zdát.

Načerpali jsme informace v místním centru a vyrazili si užít zbytek krásného dne. Tady na jihu prší velice často a tak by byla hanba nevyužít každou pěknou minutu. Zastavili jsme se v moréně po ledovci Hoffell a šli se kouknout na náš první ledovcový splaz. Jelikož jsem si chtěl zkrátit cestu, šel jsem přímo. Což se unavené Laděnce nelíbilo. Bohužel se jí povedlo skončit i v potoce a tak se jí v mokrých botách šlo špatně. A hned jsme měli tichou domácnost. 

 

Naštěstí na konci naší cesty nás čekal ledovec, který nás zahřál u srdce a zlepšil nám náladu. Ale i tento ledovec pomalu, ale jistě ustupoval. Cestu zpátky určovala Laděnka. Jinak by sní nebyla řeč. To si neumíte představit, jak mě zahřálo u srdíčka, když jsme museli přeskakovat o mnoho více potoků. Nakonec si zula boty a několikrát přešla ten samý potok, jak se v moréně různě klikatil. My jsme ještě kousek popojeli a ustlali si v moréně ledovcového splazu Fláajökull.

19. 4. 2018