V
klidu jsme snídali a vyhlíželi moment, kdy přestane pršet,
abychom složili stan. Přitom jsme pozorovali dvojici turistů, jak
vynáší z malého stanu polštáře a dokonce i peřiny. Každý
holt cestuje po svém. Vyjeli jsme do deště a před námi se
rozprostřelo mechové království. Bylo to obrovské lávové pole
Eldhraun. Nebylo ani tak staré, vzniklo při erupci sopky Laki v
roce 1783. Ta vychrlila ze 135 kráterů 15km3 horniny.
Lávové proudy přitom zalily oblast o rozloze 565 km2.
Vzniklo tak největší lávové pole vytvořené během jedné
erupce. Ona erupce trvala celých osm měsíců a zabila 9000 lidí
tedy 20% populace ostrova. Ale nenadělala problémy jen tady. Celá
severní polokoule zažívala sirné deště a neúrodu, která
zažehla třeba Velkou francouzkou revoluci.
Jeli
jsme dál pošmourným počasím a projížděli jsme dalším
sandarem zvaným Mýrdalssandur. Zdejší štěrkovou pláň měla na
svědomí sopka Katla, která je skrytá pod ledovcem Mýrdalsjökull.
Sopka vybuchuje skoro každých 50 let. Naposledy vybuchla v roce
1918, takže má značné zpoždění. Je to pravděpodobně
nejnebezpečnější sopka na Islandu. Pod sopkou se choulí malá
vesnice Vík, kde jsme měli původně pracovat. Musíme říct, že
nás vesnice moc neočarovala. Takže jsme byli rádi, že jsme si
práci dohodli na severu, kde výbuch sopky nehrozí.
Udělali
jsme si zajížďku na pláž Reynisfjara, kde byly
čedičové výchozy. I navzdory počasí jsme si udělali procházku
a obdivovali
rozbouřené moře, jenž naráželo do skalisek. Vlny
jsou zde nevypočitatelné, hlavně ty plíživé, které mají na
svědomí život několika turistů každý rok. Poté
jsme ještě zajeli na druhou stranu řeky, kde se také tyčila
skaliska utvářející ráj pro mořské ptáky. Bohužel jsem Ladu
vylákal
do deště, ale během pár
minut byla zpátky v teple
auta
a tak jsem si udělal malinkou procházku po Dyrhólaey sám.
Mnoho sem toho neviděl a tak jsme vyjeli dál.
Zastavili
jsme se až u ledovcového splazu Sólheimajökull. Počasí se
umoudřilo a my jsme vyrazili údolím. Za chvilku jsme byli u
ledovce, který je vyhlášený svou přístupností. Všude byli
lidé a organizované výlety ve stejnokrojích. S úsměvem jsme
minuli cedule zakazující vstup , které byly daleko před začátkem
ledovce.
Spolu
s dalšími lidmi jsme byli u paty ledovce a rozhodovali
se, jestli si na něj alespoň sáhneme. Rozhodování netrvalo
dlouho, vyšlapané štěrkové cestičky vypadaly
zcela bezpečně. Tady muselo projít denně stovky lidí. A tak jsme
se procházeli po špičce ledovce. Bohužel značná část odtávala
a tak byl všude štěrk, který ledovci
na kráse nepřidal. Ale mohli jsme si odškrtnout jednu z věcí,
kterou
jsme chtěli udělat v zemi ohně a ledu. Teď musíme ještě
vyšplhat na nějakou aktivní sopku.
21.
4. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat