Usínali
jsme s obavami, jelikož jsme spali opět nadivoko a náš oranžový
stan byl vidět z hodě velké vzdálenosti. Příroda se nám
naštěstí postarala o kamufláž. Ráno jsme se probudili a
neviděli jsme ani na 10 metrů. Mlha byla neskutečně hustá a náš
stan byl zcela mokrý. Nechtělo se nám ani vylézat ze stanu. Ale v
koutku duše jsme stále doufali, že si užijeme hezký den. Voda
nám protékala mezi prsty, když jsme se snažili srolovat stan.
Spíš to vypadalo, jako když ždímáte hadr. Vyjeli jsme na
štěrkovou cestu a málem nás srazilo auto, opravdu nebylo nic
vidět. Měli jsme před sebou mapu plnou ledovcových splazů s
nevyslovitelnými jmény. Vydali jsme se autem k prvnímu z nich.
Cesta byla místy velice zajímavá, takže malinké nízké autíčko
mělo co dělat. Ale i tak jsme dorazili na okraj ledovce
Heinabergsjökull. Ledovec nebyl ani moc zajímavý, protože jsme ho
viděli z velké dálky. To na tom bylo to podstatné. Mlha se zvedla
a vypadalo to, že si užijeme nádherný den s modrou oblohou. Sešli
jsme z hradby sutě nahrnuté ledovcem k jezeru. Stále bylo pokryté
ledem mezi nímž proplouvaly ledové kry. Nezdrželi jsme se moc
dlouho, protože takovýchto ledovcových splazů je tu mnoho.
Nasedli
jsme do auta a popojeli do vedlejšího údolí. Zaparkovali jsme ve
Skálafellu a vyrazili na osmikilometrový okruh k ledovci
Skálafellsjökull. Nejdříve jsme šplhali do kopce, za kterým se
rozkládal ledovec. Byla to příjemná tůra. Nepotkali jsme ani
živáčka a tak jsme si mohli plně užít onen moment, když se
před námi vynořil zářící ledovec. Čím jsme byli blíž, tím
více vystupovaly nerovnosti na jeho povrchu. Bylo to jako se dívat
do obličeje starého člověka. Mnohé zažil a teď je jeho pouť u
konce. Chtěli jsme si na něj sáhnout, ale prudké štěrkové
svahy nedovolovaly se přiblížit. A ještě byl obklopen jezerem.
Museli jsme se tohoto snu vzdát.
Když
jsme procházeli okolo ledovce zaujali nás tokající bílí ptáci.
Lada se pokusila přiblížit k nim co nejblíže, a docela jí to
šlo. Zjevně byli bělokurově
horští
(Lagopus
muta)
tak
zaneprázdnění blížícími
se sexuálními hrátkami,
že jí nevěnovali pozornost.
Sestupovali
jsme k patě ledovce a výhledy byly
čím dál impozantnější. Začali jsme spěchat. Od moře se
začala šířit mlha. Bylo to jako mávnutím kouzelným proutkem.
Nad
ledovcem se objevily
první mraky. Než jsme došli k ledovcové laguně, bylo po výhledu.
Ochutnal jsem alespoň kus ledu uvízlého na břehu.
Chuť byla velice špatná. Aby ne, když se maceroval v šedé
polévce odtékající z ledovcového splazu.
Před
námi byla hlavní turistická zastávka, kterou
jsme málem
přejeli. Mlha se valila z moře a
opět jsme viděli jen několik desítek metrů před sebe.
Byli jsme si jisti, že něco takového nemůže vydržet dlouho.
Sedli jsme si tedy do auta a čekali, až si slunce probojuje cestu
skrz valící se mlhu. Netrvalo to moc dlouho a už jsem to
nevydržel. Šel
jsem se projít do mlhy. Byli
jsme v ledovcové zátoce Jökulsárlón.
Je to obrovská laguna plná plovoucích ledovců odlamujících
se od ledovce Breiðamerkurjökull. Občas
se proud mlhy zpomalil
a
umožnil vidět celou lagunu i s ledovcem na jejím konci. Byla
obrovská, celých 25 km2.
Teď možná i více. Ledovec totiž ustupuje neuvěřitelnou
rychlostí 500 metrů za rok. Ona velkolepá podívaná dává pocit
něčeho stálého. Ale opak je pravdou. Ona obrovská laguna vznikla
během osmdesáti
let. Pouhých pár generací stačilo k tomu, aby se tak rozsáhlé
území změnilo k nepoznání.
Dali
jsme si kávu
a doufali, že se počasí vylepší. Bohužel mlha stále proudila a
tak jsme se vydali společně k řece odtékající z laguny. Mezi
krami si hráli tuleni a užívali si sladkou lázeň. V
mocném proudu řeky
se
zasekly jen ty nejmohutnější ledové kry. Voda do nich
narážela a vytvářela všelijaké tvary. Ty menší kry propluly
až do moře. Zde je mořské
vlnobití vyplavilo na černou pláž. Na pláži i přes velmi
špatné podmínky pro fotografování, bylo plno lidí. Vůbec jsme
se nedivili. Bylo
to opravdu okouzlující místo, které jen tak na naší planetě
nenajdete. Led obroušený mořskými vlnami měl nejen roztodivné
tvary, ale i nádhernou barvu. Jen škoda, že nezasvítilo sluníčko.
Toulali
jsme se pláží mezi
kusy ledu.
Některé byly
větší než my.
Zastavili jsme se u jednoho, který byl stále v moři a vlny do něj
pravidelně narážely. Byla to zvláštní podívaná pro
středoevropana. Nebyl čas tu být celý den. Přeci jenom závod
okolo Islandu za 4 dny stále pokračoval.
Popojeli
jsme ani ne pár kilometrů a mlha zmizela, otevřel se nám pohled
na obrovský ledovec Breiðamerkurjökull
a
menší Fjallsjökull.
Byla
to velkolepá podívaná. Jednou se sem ještě podíváme za lepšího
počasí. Objížděli
jsme nejjižnější část národního parku Vatnajökull a
začalo nám pršet. Zastavili jsme tedy až na parkovišti ve
Skaftafellu, kam přijíždí snad každý autobus s turisty z
Reykjavíku.
Chvilku
jsme čekali v informačním centru, až přestane pršet. Dozvěděli
jsme se, že celý ohromný ledovec je chráněný. V roce 2008 byla
vytvořena rezervace s rozlohu 13900 km2,
což je 14% plochy ostrova. Nicméně pro nás bylo toto místo až
moc přeturistované. Takže jsme si akorát
vyběhli
k vodopádům Svartifoss.
Cesta nás vedla krásným křivolesem.
Vylezli jsme docela vysoko a tak se nám naskytl i výhled na
největší sandar
na světě. To jsou ony roviny vytvořené ledovcovými řekami. Ta
zdejší Skeiðarársandur má 1300 km2.
Následně
jsme se pokochali vodopády, které padaly
z čedičového výchozu
a utvářely
pomyslné obrácené
přírodní varhany. Bylo to malé příjemné zákoutí. Počasí se
opět horšilo a tak jsme vyrazili
na cestu. Jeli
jsme oním sandarem až k „městu“ Kirkjubæjarklaustur, kde jsme
se konečně vysprchovali.
20.
4. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat