Začátek spěchu okolo ostrova

 

Byl večer a plán hovořil neúprosně proti nám. Jestli chceme objet Island a ještě něco málo vidět, musíme se přesunout do 300 kilometrů vzdáleného hlavního města východních fjordů Egilsstaðir. Oblasti okolo naší budoucí práce jsme přeskočili a nechali je na volné víkendové vyjížďky. Projeli jsme tedy fjordem Eyjafjörður okolo Akureyri a pokračovali po druhé straně fjordu. Projeli jsme okolo rozestavěného tunelu, z kterého vytéká vařící potok. Kdyby šlo vše podle plánu, tak bychom už před rokem mohli jet tunelem, ale mocný horký pramen, který během ražby probudili, jim zde dělá velkou neplechu. Vydali jsme se tedy ještě kousek na sever a překonali sedlo. Nedivili jsme se, že se hodně lidí těší na hotový tunel. V zimě se může lehce stát, že cestu přes hory zavřou. Projeli jsme horským údolím, na jehož konci se nám otevřela rozsáhlá nížina. Řeka tu kromě údolí vymodelovala i jedny z nekrásnějších vodopádů Goðafoss. Zastavili jsme se jen krátce, jelikož byl hned u silnice a pokračovali jsme dál. 

 

Jeli jsme směrem do vnitrozemí. Krajina byla čím dál zasněženější a před námi se objevilo obrovské jezero. Těšili jsme se na velké množství ptactva, díky kterému je tato oblast chráněná. Bylo ale znát, že jsme asi 300 metrů vysoko. Což znamenalo, že jezero Mývatn bylo ještě z velké části zamrzlé. Jeli jsme tedy po hlavní silnici a moc jsme ani nezastavovali. Stále jsme byli ve víkendové vzdálenosti od našeho budoucího domova.

Museli jsme se ale prát s naším dobrodružným já, dychtícím po objevování všeho nového. Před námi se tyčil vulkán Hverfjall. Přitahoval nás jak magnet. Cesta se vinula přes lávové pole a my jsme chtěli cítit magma pod našima nohama. Zamáčkli jsme slzu a nechali si tento zážitek prozatím ujít. Pokračovali jsme a okolo nás se začala zvedat pára. Na některých místech bylo znát, že se onu geotermální energii snaží spoutat. 

 

Přejeli jsme přes kopec a množství par se zněkolikanásobilo. Byl to okouzlující pohled následovaný nechutným smradem. Nešlo odolat. Zaparkovali jsme a vydali jsme se alespoň ochutnat sirný zápach. Laděnka opět kvitovala onu vůni hlasitými zvuky, připomínajícími erupci oběda hrdelním otvorem. Já jsem se rozběhl a pozoroval bublající bahno či páry stoupající z průzračných jezírek.

Nedaleko byla dokonce mohyla, z které stoupalo velké množství páry. Byli jsme nadšeni, že jsme mohly vidět alespoň kousek této aktivní oblasti. Laděnka byla ráda, že to bylo na tak krátkou dobu, protože jí ta vůně bohatě stačila.

Vyjeli jsme na vrchovinu a potkávali mohyly nedaleko hlavní cesty. Není to dlouho, co byly jediným orientačním bodem pro minulé generace putující touto planinou bez života. Nebylo tomu tak vždy. Zde se velice projevila lidská nevědomost. Po dlouhou dobu se na sypkých vulkanických půdách utvářela jemná vrstva půdy. Na ní se jen tak tak udržela nějaká vegetace. Bohužel s příchodem koz, ovcí a koňů se tato vrstva zničila. Dala průchod větrné erozi, která každým rokem brala další kus narušeného území. Ale nejen tím vznikla největší poušť Evropy. Samozřejmě k tomu přispělo i ochlazování během 11 století a začátku 20 století. Tato oblast také skrývá jednu z nejdivočejších řek, která si rozráží cestu krajinnou a tím vytváří rozsáhlá území bez vegetačního krytu. Neměli bychom zapomenout ani na sopky, když jsme na Islandu. V roce 1477 erupce v největším národním parku Vatnajökull také k tomu přispěla. I tak se zde vegetace udržela do 16 století, ale od 18 století to tu vypadá takto.

Asi by se slušelo k tomu dodat pár čísel zahrnující celý ostrov. V době kolonizace v 9 století pokrývaly pouště 5000-15000 km² tedy 5-15% ostrova. Přičemž vegetace na ostrově byla mnohem rozmanitější, kupříkladu křivolesy pokrývaly oblasti do nadmořské výšky 400 m.n.m. Což bylo okolo třetiny rozlohy tohoto ostrova, tedy vyjádřeno číslem 30 000km². Stav k dnešku je poněkud jiný. Rozloha lesů na začátku dvacátého století byla pod 1% a teď je okolo 2 procent. S výhledem 12% v roce 2100. Stav pouští je 37 000km² a k tomu 10 000- 15 000km² zemědělsky nevyužitelné půdy.

Cestu nám zpříjemňoval roztávající led tvořící tyrkysová jezírka. Každou chvíli jsme nějaké míjeli. Byli jsme rádi, že jsme se vydali na cestu přes vrchovinu v teplý den. Protože na vrcholcích bylo pod nulou. Tudy bychom za větrného počasí s náledím jet nechtěli. Zajímavostí je, že si zde můžete připojistit auto proti písečným bouřím. Je to z prostého důvodu, písek vám totiž dokáže odstranit lak z auta. Pomalu jsme se blížili na opačnou stranu vrchoviny, do které se zařezávalo stokilometrové údolí. Trvalo to jen chvilku a pár set výškových metrů a opět jsme cítili jaro. Projížděli jsme okolo řeky na jejímž břehu byla ještě přes metr tlustá vrstva ledu. Ale to se brzy změnilo, když jsme dojeli do Egilsstaðir. Tam už bylo pěkně. Kemp tam měli stále zavřený, zjevně pro malý počet šílenců jako jsme byli mi. A tak jsme si ustlali v lesíku u jezera Lagarfljót.

18. 4. 2018