Hledání práce v Akureyri

Ráno jsme si připravili štos životopisů a vyrazili do Akureyri. Měli jsme jasný cíl najít si tu práci. Nejdříve jsme zkusili infocentrum. Následně jsme si popovídali s paní, která se stará o imigranty. Ta nám moc náladu nezlepšila, jelikož nám vyjmenovala celou škálu problémů, co můžeme mít. A tak jsme doufali, že budeme mít štěstí na zaměstnavatele, který nám s mnoha věcmi pomůže. Nejdříve jsme dali na radu paní a šli do banky si založit účet. Díky tomu jsme měli získat identifikační sociální číslo, bez kterého nemáte šanci si cokoliv zařídit. V první bance nám řekli, že nám nemůžou, protože nemáme identifikační sociální číslo. A že oni nám ho dát nemůžou. Tak jsme šli do další, tam nám to zopakovali. A tak jsme šli dál a tam nám to zopakovali pro jistotu ještě jednou. Takže jsme byli po tomto začátku trošku bez nálady.

I navzdory tomu, jsme se vydali prodat naše skvělé osobnosti, do odvětví turistického ruchu. První nezdar střídal druhý a tak jsme se šli vyléčit pošramocené ego do botanické zahrady, kde rozkvétaly první krokusy. Měli zde sbírku mnoha alpských druhů, či druhů od severního nebo jižního polárního kruhu. Nedlouho potom Ladě zazvonil telefon. Nějaký pán z Dalvíku našel naše životopisy na recepci. Lada nevěděla jestli má pánovi odpovídat, nebo být v šoku. Asi jsme už nečekali pozitivní reakci. Nicméně jsme se dozvěděli, že bychom mohli dělat v hostelu i v kavárně. A tak jsme se domluvili na schůzce následující den. Byli jsme šťastní, že máme za sebou první vlaštovku. Ale neusnuli jsme na vavřínech a rozdávali CV dál. 

 

Prošli jsme centrum asi tři krát a pár odlehlejších oblastí. Rozhodli jsme se, že bychom jsme se měli alespoň umýt. Když budeme mít zítra schůzku. A tak jsme si koupili noc v apartmá v centru. Všechno bylo fajn až na to, že i s dvěma otevřenými okny jsme nemohli spát vedrem. Ráno jsme podle toho i vypadali. Naštěstí jsme měli schůzku až večer. Vydali jsme se objet penziony a farmy v okolí fjordu Eyjafjörður. Dojeli jsme na druhou stranu fjordu do vesnice Grenivík. Kromě lodí jsme tam toho mnoho neviděli. Do rybí továrny jsme nechtěli a tak jsme se vydali zpátky. Zastavili jsme u další rybářské vesnice Svalbarðseyri. Vychutnávali jsme si svačinu a pozorovali delfíny, jak proplouvají nedaleko nás. Za chvilku byli pryč a my se jeli do útrob údolí zdejšího fjordu. Objeli jsme několik farem a hostelů, ale bez výsledku. 

 

Nastal čas se přiblížit opět městu Dalvík. Přijeli jsme před kavárnu a zůstali v autě. Nervózně jsme se na sebe koukali a vtom přijel viking, vyskočil z auta a běžel do kavárny. Přišli jsme do kavárny a začali jsme si povídat s majitelem. Ano byl to ten viking. Sice neměl dva metry, ale vypadal jak typický seveřan z dávných dob. Tenhle ale neraboval vesnice na pobřeží Evropy. Ve skutečnosti byl velice milý. Hodně povídal a tak udával tempo konverzaci. Příjemně si nás vyzpovídal a ukázal nám kavárnu a projeli jsme si i město. Ukázal nám, kde co je. A také nás zavezl do hostelu, který bychom pomáhali udržovat čistý. Nakonec nám nabídl ať přespíme v hostelu, jelikož jeho žena neměla večer čas. A jako každá žena, i ta jeho má poslední slovo.

Ráno jsem opět vypadal jak mrtvola. Tentokrát jen já. Jelikož postel byla na mě malá, tak jsem se celou noc kroutil. Nicméně jsme se ráno sešli a dozvěděli jsme se, že je jeho žena na fyzioterapii. Dohodli jsme se, že se tedy sejdeme až navečer. Doufali jsme, že jsme neřekli něco špatně. Nebo něco, pro co by nás nechtěl přijmout. Protože jsme měli z práce dobrý první dojem a příroda okolo byla prostě fascinující. Měli jsme tedy ještě čas a tak jsme se vydali tunely na sever. Aby si to Lada mohla užít ještě jednou. Zastavili jsme až za druhým tunelem a udělali si oběd v neobydleném fjordu Héðinsfjarðarvatn. Koukali jsme se, jak lyžaři sjíždí z hor. Zde nejsou žádné sjezdovky, tady si to člověk musí vyšlápnout, nebo si objednat helikoptéru. Co jsme se koukali, tak týden s instruktorem vyjde na 3000 eur. Takže to nebude zimní zábava pro nás. Tedy alespoň prozatím. 

 

Cestou z fjordů na severu jsme si projeli ještě velké údolí u Dalvíku a doufali, že nám tahle práce vyjde. Poloostrov Trollů je opravdu jedna z perel Islandu. Opět jsme si sedli do kavárny a tentokrát tam byla i žena vikinga. Příjemně jsme si popovídali a seznámili jsme se s Bjarnim a Heidou. Nemohli jsme uvěřit, že hledání práce spěje do úspěšného konce. Ale zatím to tak vypadalo. Nakonec nám Bjarni ukázal byt, kde budeme bydlet. Byli jsme nadšení. Práce s ubytováním to byl náš sen. Ono najít práci v hlavním městě není problém, ale najít ubytování to je velký problém. A tak jsme si plácli. Ale ještě jsme si chtěli užít pár dní na Islandu. A tak začala naše šílená cesta okolo Islandu za čtyři dny.

16. 4. - 18. 4. 2018