Ráno
nás přivítalo krásné
počasí.
Užívali jsme si paprsky slunce stejně jako tuleni plavající
fjordem. Místo nás natolik okouzlilo, že jsme zalezli ještě
jednou do spa a vychutnávali si výhled na tuleně v zasněženém
fjordu. Po relaxaci jsme opět objeli pár míst, kde jsme hledali
práci. Poté jsme se vydali na liduprázdný poloostrov Vatnsnes.
Zde na nás čekali kolonie tuleňů užívající si poklidnou
atmosféru. Mnoho lidí sem nezavítá, jelikož nechtějí sjíždět
na štěrkovou silnici obepínající poloostrov. My jsme se toho
nezalekli a jeli jsme s naším malinkým autem dál. Cesta ubíhala
vcelku rychle. Netrvalo dlouho a Lada uviděla prvních
pár jedinců.
U těch
jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali
jsme v cestě.
Zaujala nás až druhá zastávka, která musí být v létě
obsypaná turisty. Byla to taková ekofarma s vyhlídkami na tuleně
obecné
(Phoca
vitulina).
Všude byly
cestičky k místům, kde odpočívali. My
jsme jich napočítali alespoň 50. Bylo zajímavé pozorovat, jak se
mladí jedinci drží dál od dospělých a tvoří si vlastní
skupiny. Strávili jsme tam docela hodně času. Zdálo se nám, že
si tuleni s námi hráli.
Vždy vykoukli z vody, koukli na nás a ponořili se. Najednou se
vynořili na jiném místě a pozorovali, zda je spatříme. Hned co
se naše oči setkali, tak opět zapluli pod hladinu. V jejich očích
byla vidět inteligence a hravost. Opět jsme si vzpomněli na
krutost s jakou byla
lovena
mláďata. Na mnohých místech planety se je podařilo vyhubit. Snad
se jim zde bude dařit každým rokem lépe.
Poté,
co jsme dojeli na severní cíp poloostrova, tak se začala cesta
zhoršovat. Docela mi bylo líto auta. Nezbývalo nám než doufat,
že ho vrátíme v pořádku. Po pár kilometrech jsem se přestal
snažit vyhýbat výmolům. Jelikož 50% cesty byl jeden velký
výmol. Přidal jsem plyn a doufal, že to tlumiče vydrží a výmoly
nebudou hluboké. Uprostřed drncavé cesty jsme zastavili u skalního
útvaru tyčícího se na pobřeží. Hvítserkur byl podle pověsti
zkamenělý troll, jenž se neschoval před vycházejícím sluncem.
Pro nás to byl krásný příklad z geologie. Bylo jasně poznat jak
vrstva tvrdší horniny stále vzdoruje moři, přičemž okolní
jemnější vrstvy tvoří už jen pláž pod skalním útvarem.
Cesta
byla o dost horší a auto stále špinavější. Než jsme dojeli na
asfaltovou silnici, bylo auto pod slušným nánosem bahna. Otřeli
jsme alespoň značku a vydali se dál. Projížděli jsme údolími,
která byla vytvořena sílou ledovců. V jednom údolí se na nás
vyřítilo stádo čtyřiceti koní. Zastavil jsem a počkal, až
stádo oběhne auto. Bylo to pro nás překvapení, jelikož jsme se
nacházeli na jediné dálnici na Islandu. Aspoň si člověk může
představit, jak je to tu jiné. Tolik prostoru a tak málo lidí.
Prostě nádhera. Byli jsme rádi, že se počasí umoudřilo.
Projížděli jsme přes vrchovinu poloostrova Skagi, která tvoří
jeho páteř. Nechtěli jsme si totiž zopakovat sněžení na
vrcholcích. Když jsme sjížděli z vrchoviny, objevilo se před
námi údolí za nímž začínaly hory. Veliký poloostrov trollů
nás přitahoval jako magnet, vysoké ostré horské štíty se
tyčily před námi. Ledovce vytesaly do pohoří hluboké vrásky.
Jimi jsme se chtěli proplétat, až k vrcholkům hor a obdivovat
ledovce na vrcholcích. Ale měli jsme před sebou ještě dvě
zastávky.
Nejdříve
jsme se zastavili u kostela Glaumbær. Neměli jsme to v plánu, ale
už zdálky jsme viděli krásné drnové domy. Malinké stavby nás
naprosto okouzlily. Ona preciznost skladby vrstev na sebe, byla
úžasná. Drny odváděly vodu od stavby a tím ji udržovaly
suchou. Opravdu museli vědět, jak přežít, hlavně tedy v zimě.
Ona představa přežití zimy v tak malinkém domě plném lidí mi
naháněla hrůzu. Nicméně jsme jeli dál do města Sauðárkrókur,
od kterého jsme si slibovali mnoho pracovních příležitostí.
Projeli jsme ho asi třikrát, ale mnoho jsme toho nenašli. Nabrali
jsme tedy benzín a vydali se na vytoužený poloostrov trollů.
14. 4. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat